Palachův příběh nese mimořádný potenciál k probouzení základních společenských otázek. Kdy je správné nadřadit veřejný zájem tomu nejdražšímu, co máme? Jaké cesty smíme použít?
 

Na Jana Palacha má spousta lidí hned jasný názor. O tom, zda to byl hrdina, mučedník, nebo zoufalá oběť vlastní bezradnosti a co si z jeho činu můžeme vzít, se dlouho debatovalo – pokud vůbec – maximálně po hospodách a v soukromí. Teď, čtyřicet let poté, co se polil benzinem a zapálil na protest proti všeobecné rezignaci, ovládající jeho okolí po srpnu 1968, se to mění. Skupina studentů z pražské Filozofické fakulty vydává o Janu Palachovi obsáhlý sborník esejů, studií a dokumentů. Objemem i kvalitou je to zlomová kniha. A nese v sobě ještě něco navíc: zjištění, že současná generace studentů je schopna o Palachovi a jeho době přemýšlet s nebývalou dávkou nadhledu a vzájemné tolerance.

Obyčejný kluk

Kolem poledního si v prodejně domácích potřeb v Praze Na Poříčí koupil dvě umělohmotné nádoby s modrými víky za 36 korun. O něco později do nich načerpal u Benziny v Opletalově ulici čtyři litry benzinu. Čerpadlář si ho vybavoval jako „hodně bledého mladíka, který byl jakoby duchem někde jinde a byl oblečený v něčem tmavém“. Krátce před půl třetí odpoledne dorazil pod rampu Národního muzea na Václavském náměstí, nádoby otevřel, polil se benzinem a zapálil. Jeden z očitých svědků popsal událost takto: „Teď, když začal hořet, předstoupil dva tři kroky před ten sloup, úplně klidně, otřel si ruce a asi dvakrát nebo třikrát si sáhl rukama na hrudník. Ruce mu při tom hořely. Pak udělal pár skoků a sportovním způsobem se přenesl přes zábradlí, oddělující chodník od vozovky, a proběhl mezi dvěma tam parkujícími vozidly… Plamen byl naprosto bez dýmu, jasně oranžový.“

„Česká společnost Palacha nepřijímá, neví si s ním rady.“ (Jakub Jareš)Jiný svědek viděl situaci z projíždějící tramvaje: „Nebyla vidět hlava, nic, jenom takový vánoční stromek, jenom nohy byly vidět. Ruce měl mírně rozpaženy. Já se domnívám, že měl asi zavřené oči, jako normální reflex na plameny, které mu šlehaly kolem hlavy.“

Psal se 16. leden roku 1969. Lidé v Československu právě tou dobou stále hlouběji rezignovali na ideály pražského jara, na možnost proměny totalitního režimu a smiřovali se s tím, že proti sovětské okupační moci nic nezmohou. Hořící mladík se jmenoval Jan Palach a chtěl rezignaci zlomit. Doufal, že společnost je možné vyburcovat k odporu.

Dosud nepublikovaná svědectví cituje studie historika Petra Blažka Pochodeň č. 1. Rekonstrukce činu Jana Palacha. Je součástí knihy Jan Palach ’69 připravené studenty, kteří se narodili přibližně patnáct let po Palachově smrti.

Jejich pohled není zatížen ani osobní vzpomínkou, ani pocitem viny. „Myslím, že česká společnost Palacha nepřijímá, neví si s ním rady. Zřejmě hlavně proto, že tu platí, ostatně jako i jinde na Západě, že lidský život má absolutní hodnotu, je jediným měřítkem. Takže sebevražda vždy vypadá především jako promarněná šance,“ přemítá jeden z iniciátorů a spoluautorů projektu, pětadvacetiletý doktorand historie Jakub Jareš.„I já mám k Palachovi komplikovaný vztah. Nevnímám ho jako vzor, hrdinu. Ale je pro mě velice důležitý. Byl to vlastně docela obyčejný, průměrný kluk, který měl výjimečně rozvinutý smysl pro spravedlnost, cit pro dodržování slova a závazků. A v určitém okamžiku se toto pro něj stalo důležitějším než život. To je memento, protože život není absolutní hodnotou bez ohledu na to, jak se žije.“


DLOUHÉ TICHO

Student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach se po okupaci Československa v srpnu 1968 zapojil do protestního studentského hnutí. Účastnil se okupační stávky na fakultě, vyzýval radikální skupinu studentů k obsazení Českého rozhlasu. Nakonec se 16. 1. 1969 pokusil probudit okolí k odporu sebeupálením. O tři dny později zemřel. Jeho pohřeb se stal masovou tichou demonstrací, které se účastnily desítky tisíc lidí. Brzy potom si však československá veřejnost Palacha připomínat přestala.

Symbolem protestu se Palach stal nakrátko znovu v roce 1989. 15. ledna chtěli jeho památku položením květin k pražskému pomníku svatého Václava připomenout představitelé pěti disidentských organizací. Čtrnáct aktérů policie zadržela a následovala série demonstrací, které se staly nejmasovějším protikomunistickým protestem od roku 1969. Policie použila proti demonstrantům vodní děla, na svou dobu tvrdé zásahy se dotkly i náhodných přihlížejících – a tím dále zvýšily popularitu i význam protestů.


(Celý článek Michala Komárka - Důležitější než život.)

(Glosa Petra Třešňáka - Pochodeň k přemýšlení s odkazy na související články.)

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte