pátek 10. 11. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Odhalování různých odhalování v showbyznysu i politice pokračuje a obvinění z “nevhodného chování“ (eufemismus) se sneslo i na stand-up komika Louis C.K. Masturbace je dost častým tématem nebo aspoň motivem jeho vystoupení. To samé ovšem platí o nově se vynořivších skandálech.

Podle dvou komiček, Dany Min Goodman a Julie Wolov, je Louis C.K. pozval po úspěšném vystoupení v roce 2002 k sobě na hotelový pokoj a nic nenasvědčovalo tomu, že návštěva se bude týkat něčeho jiného než pokojového minibaru. Načež se však zeptal, zda může vytáhnout penis, což obě ženy považovaly za vtip. Jenže Louis C.K. ho následně skutečně vytáhl a před oběma komičkami masturboval.

Reklama
Reklama
Reklama

O tom samém následně veřejně promluvily další dvě ženy. Lidé, kteří Louise C.K. a jeho okolí znají, to nepřekvapilo. O jeho chování už přes deset let kolují drby; v srpnu s ním komička Tig Notaro přerušila spolupráci právě kvůli zvěstem o jeho nabídkách nevyžádané podívané. Louis C.K. se zatím k obviněním nevyjádřil, premiéra jeho nového filmu I Love You, Daddy byla ovšem narychlo odložena.

#MeToo: Bát by se měl ten, kdo obejde dvoření

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Touha pomoct je přirozená, stejně jako soucit. Obojí chvályhodné a  sociální sítě jsou ideální způsob, jak obojí šířit. Tedy zdá se to tak, ale není to tak, jak píše server Wired. Je to možná právě naopak.

Současné utrpení Rohingyů, muslimského etnika, které armáda buddhistické Barmy vraždí a vyhání do Bangladéše, kde Rohingyové žijí v přeplněných uprchlických táborech, je nejživější uprchlickou krizí dneška. Bangladéšský Facebook  proto přetéká výzvami k pomoci a fotografiemi a zkušenostmi dobrovolníků, kteří na místo vyrazili. Všechny posměšky stranou, Česko z porovnání s Bangladéšem a jeho reakcí na cizince v nouzi vychází bídně. Spousta výzev a proseb o pomoc se tak nakonec i vyplní, svépomocné skupiny vyberou příspěvky a občanská společnost vyrazí řešit humanitární krizi.

Reklama
Reklama
Reklama

Jenže trpící lidé nepotřebují hromady starého oblečení, které se vrství v kancelářích nevládek. Nepotřebují ani tuny konzerv. Nepotřebují ani soucitný pohled dobrovolníka či dobrovolnice, kteří si s nimi popláčou, a pak o tom doma vyprávějí. Nepotřebují, aby je amatérští fotografové fotili a pomocí často opravdu působivých fotek přivolávali další oblečení, další konzervy a další fotografy.

Trpící lidé potřebují především informace a jistotu. Potřebují oblečení, ale smysluplně vybrané, ne osmnáct svetrů a žádné kalhoty. Potřebují jídlo, ale ne tři kila lučiny a žádný rohlík k tomu. A nepotřebují, aby si s nimi někdo poplakal, potřebují lidi skutečně připravené na situaci, kterou si málokdo dokáže představit.

Jinými slovy - potřebují profesionály, protože humanitární krize se dá vyřešit jen s chladnou hlavou a zkušenostmi, ne pouze dobrým srdcem a sebevětší ochotou. Sociální sítě ovšem přitahují to druhé, což často překáží tomu prvnímu. Jak tedy radí komentář na serveru Wired: až se na vás z monitoru opět podívá zmučené dítě a autor příspěvku se vás sugestivně zeptá, jestli opravdu nemůžete nic udělat, zůstaňte v klidu. Jsou výjimky, ne že ne. Ale ve většině případů se nespletete, když pošlete peníze UNHCR nebo velké osvědčené nevládní organizaci.

Reklama
Reklama