sobota 16. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Zachrání nová vlna hororů kinematografii? Tak se ptá titulek článku od Anny Smith pro deník The Guardian, který si všímá toho, že v roce rozpačitých a neuspokojivých tržeb v kinosálech jsou to právě strašidelné filmy, které lámou rekordy. Filmová adaptace románu To od Stephena Kinga dokonce zažila s celosvětovými tržbami okolo 180 milionů dolarů nejlepší premiérový víkend, jaký se kdy danému žánru podařil.

V závěsu za ním pak boduje Annabelle 2: Zrození zla a Uteč. Na notu podvědomých úzkostí se ostatně chystá zahrát i nový snímek Darrena Aronofského s názvem Matka! Horory tak postupně pronikají mezi top 30 nejúspěšnějších filmů roku, kde se obvykle více daří sci-fi, fantasy nebo akčním a rodinným filmům. Anna Smith se tak v textu pokouší přijít na to, čím je tato mánie způsobená.

Reklama
Reklama

Horor je cyklický žánr: na počátku každé renesance je vždy výrazný snímek, který zájem odstartuje. Bylo to Psycho, byl to Vymítač ďábla, byl Texaský masakr motorovou pilou, byla to Záhada Blair Witch. V současnosti sledujeme velký zájem o retro osmdesátých let. „Adaptace knihy To je Spielbergův / Lucasův film pro ty, kteří byli příliš mladí, kdy tito tvůrci tvořili svá nejlepší díla. Stranger Things pomohly otevřít tomuto trendu dveře,“ uvádí v článku Clare Binns z britského řetězce kinosálů Picturehouse.

Důležitý postřeh pak přináší Alan Jones, ředitel londýnského filmového FrightFestu: „Sleduji, jak horor stále přitahuje nové a mladší publikum, které obsah konzumuje způsobem, jakým jsem my nikdy nemohli, a začínají se zajímat o další možnosti žánru.“

Horor totiž vybízí ke skupinovému sledování, proto táhne mladou generaci do kina, ale i k domácím projekcím. Generace rodičů a prarodičů místo toho ve svých diváckých zvycích preferuje individuální sledování DVD.  Skvěle to popisuje devatenáctiletý student Andrew Williams, který se na To vypravil se skupinou přátel: „Ty nejlepší horory se musí sledovat v naprosté tmě a tichosti a s prostorovým zvukem. Ale s dalšími lidmi kolem vás, aby člověk vnímal tu atmosféru strachu v místnosti.“

https://www.youtube.com/watch?v=XpICoc65uh0

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Pohovor na práci asistentky učitele v pařížské škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami jí dopadl na výbornou. Přijímací komise byla z její kvalifikace a dvou titulů nadšená, byl tu ale háček. „Učitelka, s níž budete pracovat, je trochu problematická,“ varoval ji ředitel. Problematická bylo slabé slovo. „S tlustými lidmi nepracuji,“ byla první slova, která od ní Gabrielle Deydier slyšela, a jak se dalo čekat, na vytouženém místě dlouho nevydržela. I proto, že nakonec dostala od nadřízených nedůstojnou podmínku zhubnout.

A to jen jedna z mnoha hořkých historek, které si osmatřicetiletá, dnes 150 kilo vážící Deydier zažila a které shrnuje v aktuálním bestselleru On ne naît pas grosse (Člověk se nerodí tlustý). Kniha prolamuje nejedno tabu ve francouzské společnosti a v textu pro deník The Guardian ji představuje Stefanie Marsh.

Reklama
Reklama

Mít nadváhu je mezi Francouzi, kteří platí za jeden z nejštíhlejších národů v Evropě, považováno za cosi jako groteskní postižení. Deydier si na pláži nejednou vyslechla, že by se měla zahalit a neukazovat se v plavkách. Pro ženu je to obzvlášť těžké. „Francouzky se pyšní tím, že jsou Evropě ty nejelegantnější a nejvíce ženské. Mezi Francouzkami panuje představa, že musí být v každém ohledu dokonalé,“ říká Deydier. I proto některá čísla tvrdí, že tu přes 80 % žen má zkušenost s dietami, a především na jihu kvete trh s bandážemi žaludku (okolo 50 tisíc operací ročně).

V tomto prostředí vyvolala její kniha naprostou senzaci a zájem, který hraničí od obdivu odvahy po morální paniku. Dojemné místo přichází, když Deydier cituje jeden z emailů, který jí po vydání knihy přišel. „Drahá Gabrielle, po univerzitě jsem začala pracovat u Diora, kde mám nyní vysokou pozici. Celý život jsem pohrdala lidmi, jako jste vy, a moje matka byla vždy tlustá. Teď je ale v nemocnici a umírá. Dala mi vaši knihu a já poprvé pochopila, jak se celý život musela cítit. Děkuji vám.“

Po přečtení toho emailu si Deydier připadala smutná i bezmocná. „Přijde mi to šílené, že si lidé musí nejprve přečíst knihu, aby byli schopni akceptovat něčí nadváhu.“

https://www.youtube.com/watch?v=nnrR7rUjEVk

Reklama
Reklama