pátek 26. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Páteční menu pokračuje ve své neradostné, ale bohužel už skoro tradici: Svobodná Evropa přináší zprávu, že v sibiřském městě Minusinsk, nedaleko Krasnojarsku, byl zastřelen Dmitrij Popkov, šéfredaktor listu lokálního Ton-M. To znamená - další mrtvý ruský novinář.

Není samozřejmě zcela jisté, že jeho vražda souvisí s jeho prací. Je to ovšem velmi pravděpodobné. Tělo dvaačtyřicetiletého Popkova bylo nalezeno s několika střelnými zraněními v jeho vlastní sauně, vně šéfredaktorova bytu.

Reklama
Reklama

V případě ruského regionálního tisku by to nebylo výjimečné. Podle ruských i mezinárodních organizací jsou novináři, kteří padnou do nepřízně lokálních politiků a mafiánů velmi často obětí vyhrožování, útoků - a někdy i vražd.

Od roku 1992 bylo v Rusku zavražděno přinejmenším 57 novinářů. Pro ruský rok 2017 je to už druhá novinářska smrt. Za zatím nevyjasněných okolností byl v Petrohradě v březnu utlučen Nikolaj Andrušenko.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Teroristický útok v Manchesteru přinesl kromě běžných a logických otázek (kdo, jak a proč) také už běžné a logické dilema. Jak moc se o své zážitky dělit na sociálních sítích, a především - jak moc tyto záznamy hrůz sdílet, komentovat a šířit. Rozhodně moc ne, píše americký server The Wired.

Děs, lidská účast či trochu temné uhranutí hrůzou v přímém přenosu je v případě teroristického útoku zcela přirozená lidská reakce. A jejím přirozeným vyústěním je se na událostech nějak podílet, nějak se k nim vyjádřit, vztáhnout, podělit se o emoce. V době sociálních sítí je to tak snadné: vždy je v okolí někdo s mobilním telefonem, kdo scénu natočí, nebo poskytne svědectví z první ruky, nebo fotografie. A poslat zprávu dál do světa lze jen klepnutím prstem. Při výbuchu bomby se její tříštivá síla rozletí prostorem během zlomku vteřiny. Během desítek vteřin se zpráva o ní rozletí veřejným prostorem, do telefonů a počítačů jednotlivců a tím pádem i do médií.

Reklama
Reklama

Twitterová etika se v případě teroristických útoků teprve rodí.

Tweetni to

Což je, jak známo, přesně to, co teroristé chtějí. Fyzický účinek bomby a následná spoušť je jedna věc, společenský psychologický dopad útoku pak druhá, neméně důležitá. Pokud člověk v prvním návalu emocí sdílí na Twitteru a Facebooku přicházející zprávy, není samozřejmě teroristickým spolupachatelem. Zločincům ale hraje do karet a nepřímo jim pomáhá splnit jejich plán.

Nový svět žádá nová pravidla, a twitterová etika se v případě teroristických útoků teprve rodí. Wired ale nabízí její základní pravidla. V první řadě: ne každé svědectví je věrohodné a stojí za sdílení. Když už máte potřebu zprávy posílat dál, sdílejte jen takové, kterým je možné věřit a u nichž je nejmenší riziko, že (často i nevědomky) šíří neoprávněnou další paniku, nepřesnosti, falešné stopy a celkové zmatení. Shlédli-li jste právě video nebo snímky z místa, zvlášť pokud jsou drastické, zamyslete se dvakrát, jestli je potřeba se o ně podělit: opravdu je důležité vidět roztrhaná a zkrvavená těla, je to nějak objevné a podstatné pro vaše “publikum”? (Jistě, ukáže to hrůzu celé události. Ale jen částečně. Žádné video nebo fotka z telefonu skutečnost nezobrazí věrně.) Taky nezapomínejte, že oběť má rodinu a blízké, a obraz jejího mrtvého těla ve veřejném prostoru není nic, co by jim pomáhalo. To samé platí i pro na první pohled nezávadné záběry šířící se paniky. Protože v téhle tlačenici někdo někomu zemřel. A pak poslední pravidlo: žádné snímky mrtvého atentátníka. Jediné, k čemu slouží, je uctívání na teroristických serverech a účtech na sociálních sítích.

Což, uzavírá Wired, vůbec neznamená, že máte svoje myšlenky, pocity, dojmy a postoje v sobě státotvorně dusit. Ale - co se o ně zkusit podělit nikoliv se svými followery, ale prostě si s někým popovídat ve skutečném světě, z očí do očí?

Reklama
Reklama