sobota 11. 11. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Lásku si prý člověk za peníze nekoupí, ale v Japonsku si může pořídit alespoň její zdání. A jak tvrdí Ishii Yuichi, šéf agentury Family Romance: Zdání je vše.

Jeho pracovní náplní a posláním jeho agentury je poskytnout chybějícího společníka pro jakoukoli příležitost: přítele na rande, chybějícího otce, manželku, truchlícího pozůstalého na pohřeb i ženicha, dokonce i novorozence. Po osmi letech a s osmi stovkami zaměstnanců, většinou herců, představuje Family Romance jeden z případů vzkvétajícího trhu. A podle Yuichiho, který se sám stále převtěluje do několika rolí, bude podobných služeb v extrémně izolovaných hypermoderních společnostech jenom přibývat. Fascinující rozhovor s vhledem do netradičního odvětví přináší server The Atlantic. Hned první otázka na Yuichiho zní: „Jste tu dnes sám za sebe?“

Reklama
Reklama
Reklama

První rolí, kterou na sebe vzal, bylo, když se na přání rozvedené kamarádky začal vydávat za otce jejího syna. Soukromá škola, na kterou chtěla matka své dítě přihlásit, měla totiž v podmínkách, že bere pouze děti z úplných rodin. Tehdy jeho strategie ještě nevyšla, ale zrodil se nápad na byznys. Emocionálně dost náročný - i proto je sám stále svobodný, jelikož žije mnoho paralelních životů pro své klienty.

Family romance

Za pravidelnou taxu již osm let vystupuje jako otec dcery jiné ženy – a dcera sama nemá ponětí, že není její skutečný tatínek. Tvrdí, že jsou rozvedení a on má jinde jinou rodinu, což je verze příběhu, na kterou matka přistoupila, aby své ve škole šikanované dceři zajistit alespoň nějaké zázemí. „Největší problém, který se svými klienty máme, vždy je: Budete schopni tuto lež udržet v chodu?“ Pokud by totiž vše šlo podle plánu, mohl by Yuichi být v příštích letech účasten i na dívčině svatbě a pak vídat její děti coby „svoje vnoučata“.

Otcovská role, v níž smí zaměstnanci Family Romance kvůli náročnosti vystupovat pouze v pěti inkarnacích naráz, je přitom jen jednou z mnoha, kterou agentura nabízí. Yuichi vystupoval již jako milenec či zaměstnanec firmy, který na sebe musel vzít vinu za zpackanou práci, a také se třikrát „oženil.“ To, když některé ženy nebyly ochotné svým rodičům přiznat homosexualitu, a aby od nich měly klid, zinscenovaly pro ně komplet svatební obřad. Falešná svatba je zároveň největší show a vyjde na dva miliony jenů, protože obvyklých 50 hostů z ženichovy strany jsou komplet lidé z agentury. Tady to prý leckdy doléhá i na Yuichiho, poněvadž jsou na místě zástupy lidí, kteří chtějí slavit výjimečný okamžik: „Působí to dokonale věrně.“

Jeho firma má ale zkušenosti i s tím, že ovdovělému starci sehnali náhradu za manželku, která se musela naučit jejich společné zážitky a vzpomínky. V jiném případě byl klient schopný zaplatit horentní sumu za to, že si s pěti „komparsisty“ zaletí do Las Vegas, aby měl pěkné fotky na Facebooku a přátelé mu záviděli.

„Svět není fér - a moje podnikání je možné právě kvůli tomu, že není fér,“ uzavírá Yuichi. „Žena, která má přítele, si ho nepotřebuje najímat. Dítě, které má otce, nepotřebuje náhradního. Vracíme do společnosti rovnováhu.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Od Teď se nedívej po Dítě v pravý čas. Proč bažíme po příbězích o ztracených dětech? Tak se ptá komentář Alexy Clark na serveru The Guardian. Všímá si v něm trendu současné televizní i filmové tvorby, kterým je motiv pohřešovaného, popřípadě zemřelého dítě -  a domýšlí, co o nás tyto zobrazené strachy a děsy vypovídají.

„V uměleckých dílech stejně jako v životě… Po úvodní, brutálním dramatu zmizení následuje vlna emocionálních a psychologických komplikací, které obsazují místo, jež vytvořila agonie a hrůza ztráty. Dítě se rychle stává šifrou nejen pro naše hluboce zakořeněné úzkosti z toho, že často nejsme schopní si udržet nepředvídatelná nebezpečí od těla, ale také pro vztah rodiny vůči společnosti jako celku. A také pro strach z neznámého dravého druhého,“ píše Clark v textu, která nachází paralely nejen v čerstvé adaptaci knihy Iana McEwana Dítě v pravý čas. Všímá si podobných motivů také v seriálech Stranger Things, The Missing nebo Broadchurch i v románu Eleny Ferante Příběh ztracené holčičky – závěrečném dílu této neapolské tetralogie.

Reklama
Reklama
Reklama

Popisuje také mimo jiné, jak různé mechanismy vyrovnávání se se ztrátou mají v uvedených dílech muži a ženy. „Otcové se nutkavě vracejí na místo činu, metaforicky i doslova, nenechají se odradit od hledání svého dítěte, nebo alespoň od nějaké nevhodné formy spravedlnosti a odškodnění.“ A v kontrastu s tím matky: „Procházejí procesem intenzivního žalu a dojdou jisté formy přijetí a zhojení.  Dohry vstupují typické genderové role: Muž musí projít vývojem, jde do extrémní akce, dopouští se až násilí. Úlohou ženy je zajistit kontinuitu a fungování zbytku rodiny.“

Reklama
Reklama