Ranní postřeh Nory Fridrichové: „Nebyl to cizí člověk. Byl to náš trenér.“

Čtyři roky tajného natáčení mladičkých fotbalistek ve sprchách. Záběry sdílené na pornografických stránkách. Trenér, který měl chránit mladé sportovkyně, si z jejich důvěry udělal materiál pro sexuální uspokojení. Reakce státu? Podmínka. A reakce fotbalového prostředí? Ticho.

Případ fotbalistky Jany Žufánkové a dalších třinácti hráček není jen selháním jednoho muže, trenéra Petra Vlachovského. Je i testem institucí – v tomto testu (opět) moc neobstály. 

Verdikt soudkyně Okresního soudu v Uherském Hradišti Pavly Štefaníkové padl trestním příkazem, tedy bez hlavního líčení a bez veřejného projednání. Soudkyně tvrdí, že „chtěla bránit oběti“. Místo toho ochránila spíše pachatele. Ten nemusel stanout před soudem a veřejně čelit tomu, co způsobil. Trest, který trenér dostal, navíc nepůsobí jako varování. Spíš jako administrativní uzavření nepříjemné věci.

Prvoligový klub 1. FC Slovácko se veřejně jasně nepostavil za hráčky. Fotbalová asociace České republiky mlčela úplně. Přitom právě sportovní prostředí má kromě autority a hierarchie stát i na důvěře. Pokud v něm dojde ke zneužití, reakce musí být razantní a čitelná. Jinak český fotbal vysílá jiný signál: Podobné věci jsou sice nepříjemné, ale přežitelné.