pondělí 9. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Tisícovka imigrantů napadla policii, zapálila nejstarší německý kostel v Dortmundu a křičela u toho arabské Alláhu Akbar. Tahle zpráva se v prvním lednovém týdnu šířila sociálními sítěmi a ladila s pokřiveným obrazem Německa na hraně chaosu, který mnohá média v posledním roce a půl ráda svým čtenářům nabízejí. Ovšem německá realita je o poznání klidnější – jak naznačují data německých kriminalistů (jejichž shrnutí v češtině najdete na respekt.cz) i naladění německé veřejnost. A hlavně, zmíněná zpráva z Dortmundu vyloženě lživá.

Do světa se rozšířila z amerického serveru Breitbart.com, jehož výkonný předseda Stephen Bannon je hlavním strategickým poradcem Donalda Trumpa. Odvolávala se na text z lokálních novin v Porúří a použila v její interpretaci oblíbené metody: přehánění, vymýšlení některých faktů, spojování informací, které spolu ve skutečnosti nesouvisejí. V Dortmundu tak skutečně o Silvestru hořel kostel – jenž nebyl nejstarší v Německu a jen pár minut hořely sítě pokrývající lešení. A především oheň - nezpůsobili imigranti ani muslimové, ale zábavní pyrotechnika. Dortmundská policie o novoroční noci měla 185 výjezdů, tedy mnohem méně než loňských 421 případů, a šéf policie noc označil za „průměrnou až klidnou“.

Reklama
Reklama

Smyšlený článek o Dortmundu je ochutnávkou toho, na co se evropská demokracie i německá veřejnost v předvolební kampani musí připravit. Vykreslování Německa coby země na pokraji chaosu a islamistické agrese bude nepochybně součástí cílené snahy řady antiliberálních, proti evropské integraci zaměřených serverů, které chtějí oslabit důvěru v kancléřku Angelu Merkel, zavedené politické strany a média. Nepůjde jen o weby napojené na ruskou propagandistickou mašinérii, ale třeba i o zmíněný Breitbart.com. Server, který má sklony k apokalyptickému vidění světa, chce letos spustit německou a francouzskou jazykovou mutaci.

ARD výzkum bezpečnost
Autor: ARD

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Goundo Wandianga je posledním mladým mužem, který zůstal ve své vesnici. Minimálně se tak cítí. Běžné dny v rodné vsi v Casamance na jihu Senegalu tráví poleháváním pod mangovníkem, hraním si s mobilem, pomocí matce a sněním o cestě do Evropy. Je mu 21 let, ale skoro všichni jeho přátelé – i jeho bratr-dvojče – už odešli hledat štěstí jinam. Riskovali životy při cestě do Evropy, kde nejčastěji v Itálii a Španělsku vydělávají peníze a část z nich posílají příbuzným, kteří zůstali ve vlasti.

Goundo musel zůstat. Na rodinné poradě jeho příbuzní rozhodli, že chlapec s dobrými studijními výsledky nejprve dokončí školu, pak se pokusí najít v Evropě legálně práci a odletí tam bezpečně letadlem, hezky s platným vízem. „Ovšem zůstat doma je pro něj těžké,“ píše deník The Guardian v reportáži ze Senegalu, „zvláště když na Facebooku pozoruje posty svých přátel o životě v Evropě a vidí spokojené tváře svých rodičů, když Goundovi sourozenci pošlou peníze.“ Jeho matka Djenaba ostatně přiznává: „Dříve jsem neměla nic. Všechno co mám, mi poslaly děti z Evropy. Mohu si teď koupit oblečení, dost jídla i léky. Dříve jsem jen ulehala do postele a čekala, až se sama uzdravím.“

Reklama
Reklama

Tato situace je v jihosenegalském regionu Kolda typická: skoro každá vesnice je bez mladých mužů. Někteří odešli do Evropy, jiní stále čekají v Libyi, další se odstěhovali do velkých měst přímo v Senegalu (většina migrantů z Afriky mimochodem neodchází do Evropy, ale migrují v rámci svého regionu).

„Cesta do Evropy je náročná, ale kdo se o ni nepokusí, je považován za zbabělce,“ řekla The Guardianu Goundova teta. „Jsou tu mladí muži, kteří nemají na vycestování do Evropy peníze, ale sní o něm. A pokud ne, jsou blázni anebo jedinci, kteří nemají vůli zlepšit své bídné životy. Anebo z cesty mají strach – a to pak znamená, že jim chybí dostatek víry v Boha.“ V Senegalu neprobíhá válka, vláda a opozice se naopak bez násilí vystřídaly u moci, ekonomice se statisticky daří. Avšak životní potřeby jsou pro vesničany dražší než v minulých generacích, kdy zdejší ekonomika nebyla tolik založena na penězích. Navíc živobytí ze zemědělství komplikují klesající ceny plodin i sucho posledních let, které zřejmě padá na vrub klimatickým změnám.

Guardian reportáž Senegal
Autor: Kroulik, Pavel

Odchody za prací do vzdálených zemí mají v regionu (i v celém Senegalu) delší tradici, ovšem v posledních deseti dvaceti letech probíhá skutečná zlatá horečka. Některé rodiny do pokusů dostat někoho z příbuzných do Evropy vloží veškerý majetek. Reportérka Ruth Maclean například hovoří s manželkou muže, který se o cestu do Evropy neúspěšně pokusil již třikrát. Poprvé za ni zaplatili jeho rodiče, do druhé cesty investoval výtěžek z prodeje manželčiny krávy, kvůli třetímu pokusu prodal i zbylou rodinnou krávu. Počtvrté již odcházet nebude. „Utratili jsme vše, co jsme měli. Prostě neměl štěstí. Teď své naděje vkládáme do zemědělství,“ říká manželka neúspěšného migranta.

Masová emigrace řadě vesnic prospěla: z peněz posílaných z Evropy venkované nakupují solární panely i motorky. Změnila však mocenskou rovnováhu v komunitách, kde po staletí měli rozhodující a poslední slovo stařešinové.  Nyní klíčová rozhodnutí často činí mladší generace po telefonu z tisíce kilometrů vzdálené Evropy. Posílají eura a rozhodují částečně o jejich využití. „Stará se o nás, tak má na to právo,“ říká britské reportérce jeden ze stařešinů, který musel část pravomocí předat synovi.

Reklama
Reklama