Trump nebojuje za velké firmy a pravicovým voličům to nevadí

V jednom má Donald Trump v ekonomice recht, abychom zvolili alespoň trochu patřičný trumpovský slovník. Ve svém sloupku to říká Paul Krugman, ekonom proslulý vědeckými úspěchy, Nobelovou cenou a několika grandiózními omyly (2012: “Lotyšsko je nová Argentina.” Ehm.) O nepříliš vděčné úloze globálního ekonoma, který musí neustále něco komentovat a zaujímat stanoviska, koneckonců přinesl Respekt před nedávnem článek. Dlužno dodat, že nejen Paul Krugman, ale i další jemu podobní si svou roli užívají - mohli by přece jen být o trochu méně autoritativní. Zvlášť když je známá věc, že dát na rady ekonomů se od dob ekonomické krize ukázalo být stejně užitečné jako hod mincí libovolné měny.

Ale zpět ke Krugmanovi a Trumpovi. Ekonom se nezaobírá libovolnou novou dávkou nehorázností, které z republikánského kandidáta na amerického prezidenta vypadly, ani jeho názory na hospodářskou politiku. Co se těch týče, Krugman o Trumpovi říká, že je “právě takový ignorantský vejtaha, jak vypadá”. Všímá si ale jiné podstatné věci: ostatní republikánští kandidáti - v poslední době například Jeb Bush - Trumpa kritizují, že není skutečný republikán, protože se dostatečně nehlásí o snížení daní, všemožná ulehčení pro “tvůrce pracovních míst” a další hesla ze slovníku pravicové politické ekonomie. Kritizují všichni, kritizují tvrdě; a ono je to úplně jedno, s voliči to ani nehne.

Vysvětlení - které je a v budoucnu bude platné i jinde než na americkém kontinentu - má Krugman následující: Trumpova kampaň není zas tak bombastická a platí si ji sám. Není tedy nic dlužen velkým dárcům, jímž v případě republikánů bývají velké firmy. Na rozdíl od ostatních kandidátů nemusí na jejich zájmy brát ohled. A hle, vůbec to nevadí, ba naopak. Ukazuje se totiž, že valná část republikánských, papírově tedy pravicových voličů na v zásadě elitistickou pravicovou rétoriku neslyší. A už vůbec ne těch Trumpových – což jsou bílí, konzervativní, ale nijak zvlášť zámožní (především) muži. Proč by jim tedy mělo záležet na daních velkých korporací a podhoubích pro start-upy?

Papírové předpoklady zkrátka už dávno neplatí. Žádné.

Možná ne od dob vynálezu knihtisku, ale přinejmenším od poloviny devatenáctého století, kdy knihy přestaly být luxusním zbožím, nýbrž výsostným znakem rozšiřující se střední třídy, se lidstvem šíří jedna znepokojující a věčná otázka: Jak to mám všechno přečíst?

Technik na rychločtení už byl vynalezen bezpočet. Čtěte celé věty; čtěte celé odstavce; neklouzejte po textu, “polykejte jej”; čtěte stránku zleva nahoře doprava dolů; utište hlas v hlavě, který text přeříkává; a tak dále a tak dále. Digitální doba k tomu pochopitelně přidala i několik rychločtecích aplikací, například Spritz, ke stáhnutí je i zdarma.

Báječné plány na to, jak s pomocí výše uvedeného konečně přečtete celou knihovnu poděděnou po babičce a k tomu dvě nové knihy měsíčně, ovšem troskotají na nepříliš šokující pravdě. Čím rychleji čtete - tím méně rozumíte.Lidé se samozřejmě liší, čím sečtělejší a vzdělanější čtenář je, tím víc slov za minutu je schopen pojmout. Ale málokdo se přehoupne přes číslo 400. Čtení na rozdíl od mluvy není instinkt a naráží daleko dřív na limity našeho mozku.

Odpovědi tedy zatím nejsou jiné než zarmucující. Můžete čtení urychlit, když budete číst pouze knihy o věcech, o nichž už toho hodně víte. Což je trochu nuda. Ale nikdy nepřečtete za odpoledne Bílou velrybu, která na vás z té knihovny už léta kouká. Anebo ano. A pak budete vědět, že je v té knize někde zmíněná loď.

Od roku 2012 měří americký Medicare (obdoba našeho zdravotního pojištění) spokojenost pacientů s nemocnicemi. Špatné výsledky mimo jiné v zásadě znamenají peněžní pokutu, ale to není nejhorší. Být v žebříčku dole znamená méně pacientů, ještě méně příjmů, z nichž nemocnici může Medicare pokutovat - a pak už jen konec. Takže nemocnice se snaží.

A tohle snažení nabývá trochu groteskních rozměrů. Nemocnice do svých vedení nabírají bývalé manažery přepychových hotelů - a luxusním rezortům se také špitály začínají podobat. Včetně šéfkuchařů, lokajů, o zlatých kohoutcích nemluvě. Funguje to a pacienti unešení luxusem dávají výborná hodnocení. A to je špatně, říká server Quartz.

Samozřejmě do jisté míry platí, že nemocnice s heliportem pro každého pacienta pravděpodobně nějaké ty prostředky utratí i za kvalitní lékaře a platí korelace mezi luxusem a úrovní péče. Ale jistě ne stoprocentně. Nemocnice mohou být v pokušení vylepšovat si hodnocení přepychem tam, kde kulhají v podstatných ukazatelích: úmrtnosti nebo pravděpodobnosti pooperační infekce. Poznají to pacienti a promítne se to do oficiálních hodnocení? Nejspíš ne. Nemocnice prostě není hotel.

Nějakou inspiraci by si nicméně ředitelé nemocnic od hoteliérů vzít mohli, argumentuje server. Od jednoho výjimečného hotelu. Ritz-Carlton se od svých konkurentů liší jednou věcí: jeho zaměstnanci jsou na poměry branže stálí a nefluktuují mezi konkurenčními hotely.

Vedení hotelu totiž daleko víc sází na jejich vlastní úsudek, nemá moc pravidel. Symbolem toho jsou dva tisíce dolarů na jednoho hosta, které mohou zaměstnanci utratit zcela dle vlastního uvážení - jediným cílem je učinit z pobytu něco nezapomenutelného (doufejme, že alespoň jistá omezení v tomhle ohledu přeci jen platí). Nechte to na zaměstnancích, važte si jich, a dobře to dopadne, jakoby říkal hotel.

Ředitelé nemocnic by se tedy místo nákupu francouzských kuřátek a inovativních bazénových protiproudů měli soustředit na naprosto klíčového člověka celé nemocnice: zdravotní sestru. Jsou to právě pečovatelé, kdo rozhoduje o tom, jak se bude pacientovi v nemocnici líbit (a slovo “líbit” má v případě nemocnice jistě poněkud hlubší význam než u hotelu).

To se ale neděje. Stejně jako v Česku, i americké sestřičky mají oprávněný pocit, že jejich práce není finančně doceněná, mají nejstresovější zaměstnání v celé nemocnice, a co hůř: velká část z nich chodí do práce s tím, že by své povolání nejraději opustila. Cesta k opravdu kvalitnímu a dostupnému zdravotnictví nevede přes lokaje ve fraku, ale spokojeného pečovatele.

Všechny oči na Bělorusko. Tamní diktátor Alexander Lukašenko už několik měsíců hraje ve svém rozhoupaném regionu - pár kilometrů od hranic jeho států panuje regulérní válka - dvojí hru. Nerozhněvat velkého ruského souseda, ale protože velký ruský soused pomalu ztrácí nervy i soudnost, občas poslat nějakou vřelou zdravici taky směrem na Západ.

Jak chytrá politika to je a jak dlouho vydrží, ovšem závisí pouze a jen na zmíněných ruských nervech a soudnosti. Ruské vedení už dlouho na Lukašenka tlačí, aby svolil k výstavbě ruské vojenské základny na běloruském území. Znamenalo by to přímé ohrožení pobaltských států a hlavně Polska. Lukašenko ale stále takovou možnost odmítá. Kremlologové spekulují, že středeční návštěva ruského premiéra Medveděva měla tohle lavírování ukončit. Pochopitelně při přátelském pohovoru za zavřenými dveřmi.

Argumenty jsou dost zřejmé. Bělorusko je na Rusku hospodářsky naprosto závislé, ať už na dodávkách surovin, tak proto, že velkou část běloruské infrastruktury vlastní ruské firmy. Ve hře je ale i divočejší karta.Prezidentské volby v Bělorusku se odehrají za měsíc a v Rusku už z několika míst zaznělo - ať z Dumy, nebo z médií - že Západ připravuje další “barevnou revoluci”, tentokrát v Minsku. Konsekvence takovýchto úvah jsou zřejmé, jsou k vidění už rok a půl na východní Ukrajině.

Takže všechny oči na Bělorusko.

Video:Reportáž od maďarského pohraničního plotu.Respekt tam byl, když se začínal stavět, BBC teď přináší zprávu z posledních míst ještě neobehnaných čtyři metry vysokým plotem.

Kulturní tip: Obchod na korze. ČT art 11.9.2015  21:50. Film průlomový film hned v několika ohledech. Uvedl téma pronásledování Židů za nacismu, poprvé poukázal na aktivní účast Slovenského státu na holocaustu, a navíc znamenal odklon od éry schematicky pojatých válečných fresek s kolektivním hrdinou. Namísto dutého patosu nabídl soucítění s židovskou vdovou a zejména osudový příběh arizátora jejího chudého obchůdku.