sobota 14. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Člověk by čekal, že i na interview dorazí v typické obří zorbingové kouli, v níž se na koncertech pravidelně vydává do publika. Alespoň to by očekával Kevin EG Perry z deníku The Guardian od setkání s jedním z největších rockových podivínů Waynem Coynem, lídrem oklahomských The Flaming Lips, kteří právě vydali své nové, polským jazykem částečně inspirované album Oczy Moldy. Ale i když šestapadesátiletý zpěvák dorazí na setkání v mikině s kapucí, pověsti nekonvenčního tvůrce dostojí.

The Flaming Lips si za více než třicet let existence prošli nejrůznějšími zvraty a žánrovými proměnami. Od punkových základů přes indie rock a hit She Don't Use Jelly z roku 1993 proslavený seriálem Beverly Hills 902 10 - až konečně našli pohodlí v roli psychedelických šamanů, kteří neváhají natočit album vánočních koled, kompletně předělat beatlesovské album Sgt. Pepper nebo spojit síly na celou desku s Miley Cyrus.

Reklama
Reklama

Právě bývalá Disney hvězda patří dnes mezi nejbližší spolupracovníky kapely a s Coynem ji pojí výjimečné přátelství udržované textovkami. „Píšeme si denně. Někdy se ji zeptám: Co děláš? A ona mi pošle svoji fotku, jak čurá. Někdy si za den vyměníme tisíc zpráv, někdy jen pár, ale jsme pořád přítomní v životě toho druhého,“ svěřuje se Coyne tisku.

Miley Cyrus ostatně nechybí jako host ani na aktuálních Oczy Mlody, kde ani takto zavedenou kapelu neopouští ambice posluchače překvapovat, znejisťovat, ale nakonec mu třeba poskytnout melodickou písničku. Coyne kromě nových inspirací z hip hopu má pro svou aktuální tvorbu vlastně jednoduchý recept: „Už nás unavovalo všechno, co bylo příliš muzikální. Někdy jsme něco poslouchali a společně jsme si v kapele říkali: To zní jako hudba. A mysleli jsme to s despektem. Mohlo to být cokoli - i naše vlastní věci, na kterých jsme pracovali. Když je to jen hudba, tak nás to nezajímá. Nebyl by v tom žádný prvek mysteria.“

https://www.youtube.com/watch?v=unLnJvzf-So&t=7s

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Když končí pracovní den v klinice Catzenblanca a nastupuje do svého chryslera, aby se vydal domů, pustí si v autě okamžitě radio, kde má jedinou audioknihu: bibli. Za posledních osm let ji prý slyšel nejméně pětsetkrát: „Když sedám do auta, cítím se většinou tak, že si říkám: Pane, potřebuji tě slyšet,“ říká veterinář John Robb, který je hlavním hrdinou obsáhlé reportáže The High-Cost, High-Risk World of Modern Pet Care.

Pro server Bloomberg ji napsal Jason Clenfield a zavádí čtenáře do světa nákladného a korporacemi řízeného světa veterinární péče, kde se ukazuje, že unifikovaný přístup opravdu nesedí všem. Důkazem toho je i příběh Johna Robba, který před oněmi osmi roky, co v autě poslouchá bibli, uzavřel něco, čemu říká pakt s ďáblem. S očekáváním velkých výdělků si v roce 2008 pořídil vlastní franšízu Banfield Pet Hospital – tedy pobočku největšího amerického veterinárního řetězce, jehož standardizovanou péči řídí a vlastníkům poboček určuje software PetWare.

Reklama
Reklama

Zmíněný software mimo jiné ukládá přesné dávkování vakcín a Robb se do prvních problémů dostal, když začal snižovat dávky léků poté, co mu po aplikaci předepsaných dávek několik menších psů málem zemřelo. Už tady při porušení předpisů začal nelítostný souboj mezi Robbem a koncernem, v němž figuruje hned několik žalob.

Celý příběh je tak mimo jiné fascinující sondou do prostředí péče o domácí mazlíčky, jejíž boom neustává. V roce 2014 bylo ve Spojených státech evidováno 179 milionů psů a koček (v roce 1980 to bylo 98 milionů) a více než 80 procent chovatelů o sobě podle výzkumů smýšlí jako o „mamince“ nebo „tatínkovi“ svého mazlíčka. I proto ostatně Američané utratili v roce 2015 za veterinární péči celkem 35 miliard dolarů.

Reklama
Reklama