Soud nařídil Applu odblokovat telefon šíleného střelce

V Bruselu ve čtvrtek začal další zásadní summit Evropské unie. Mimochodem - kdyby autorka těchto řádku dostala korunu pokaždé, když napíše tuto větu, její finanční situace by se významně zlepšila. Spíš než o nafukování důležitosti těchto jednání to nicméně svědčí o tom, že se pořád něco zásadního děje. K migrační, ukrajinské a řecké krizi – abychom se dotkli jen těch nejdůležitějších témat – je nutné přidat také vcelku reálnou hrozbu odchodu Británie z EU.

Jak upozorňuje server Politico EU, přestože plán reforem dojednaný předběžně britským premiérem Davidem Cameronem podporuje většina evropských lídrů, není zdaleka vyhráno. Web tak připravil přehled výhrad, které k návrhům mají jednotlivé země. Interaktivní mapka mimochodem symbolicky ukazuje, jak je Evropa rozdělena v hlavních zájmech: tzv. nové členské země (byť už dlouho nejsou nové) a Španělsko či Portugalsko trápí hlavně možnost, že by jejich občané měli v Británii omezený nárok na nejrůznější benefity od státu. Německo nebo Francie mají naproti tomu největší starost o tu část Cameronova návrhu, který nově upravuje pravidla pro země stojící mimo eurozónu.

Tyto odhady se však mohou ještě změnit. Irsko zatím vystupovalo ke Cameronovým požadavkům vstřícně, ve čtvrtek ráno se však objevila informace, že se na summitu připojí k zemím, které mají problém se „sociální“ částí dohody, a bude požadovat výjimku pro tisíce svých občanů, kteří ve Spojeném království pracují.

Hned poté, co v sobotu zemřel konzervativní ústavní soudce Antonin Scalia, rozhořela se mezi Barackem Obamou a republikánskými prezidentskými kandidáty přestřelka na téma, jestli má Scaliova nástupce jmenovat stávající prezident - nebo až ten, kdo přijde po něm.

“Volné místo ústavního soudce by nemělo být zaplněno, dokud nebude zvolen nový prezident,” prohlásil republikánský senátor Mitch MacConell a posléze to podpořili straničtí kandidáti Ted Cruz, Jeb Bush i Donald Trump. I další senátoři za republikány se bouří proti tomu, aby demokratický prezident udělal další významné rozhodnutí v posledním roce svého úřadování.

Důvod, proč by měl vadit Obamou navržený kandidát, je jasný: budoucí ústavní soudce se může (a bude) ve svých rozhodnutích přiklánět ke svému politickému přesvědčení - a tedy bude v jistém smyslu stranický. List New York Times k tomu píše: “Pokud by chtěl Obama ochránit svůj odkaz, co se týče zdravotní péče, migrace a dalších věcí, a zároveň sjednotit voliče demokratů v prezidentských volbách, měl by ignorovat znepokojení republikánů nad novým soudcem a vybrat si politicky progresivního nebo liberálně smýšlejícího soudce.”  Ústavní soud v minulém roce například rozhodl o legalizaci manželství homosexuálních párů a jejich právu na adopci ve všech státech USA.

Takové Obamovo rozhodnutí by ale mohlo vyvolat politickou válku, která by se mohla velmi dotknout výrazně jak budoucího soudce, tak prezidentských voleb. Kromě toho, že vybraný kandidát musí samozřejmě souhlasit s nominací, musí být navíc schválen právě Senátem.

Od dob prezidentství George W. Bushe se aplikuje pravidlo, že žádný prezident nejmenuje soudce, pokud mu do konce úřadu zbývá méně než půl roku. Což v tomto případě neplatí, ale i tak je to už hodně blízko ke konci prezidentování Barracka Obamy; jeho posledním dnem v čele Spojených států bude 20. leden 2017.

Od prezidentů Trumana po Nixona netrvalo zvolení nového soudce ústavního soudu víc než měsíc. Od dob Ronalda Reagana je pak průměrná doba zvolení 71 dní. Obamovo rozhodnutí o novém soudci se tak teoreticky může protáhnout až do doby, kdy by už soudce podle zvyklostí vybírat neměl. Obama nicméně prohlásil, že splní svou ústavní povinnost a bude jmenovat na uvolněné místo nového člena Nejvyššího soudu. Nijak nenaznačil, koho vybere, jen řekl, že tak učiní v pravý čas.

Stephanie Cutter, která dříve pomáhala s procesem prosazování ústavní soudců, k tomu pro New York Times dodává: “Obama bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby volbu ústavního soudce  zpříjemnil - a naopak neznepříjemnil jeho budoucí práci.”

Známý exstarosta Reykjavíku a komik, který od svých patnácti vystupuje na veřejnosti jako Jón Gnarr, si po dlouhých bojích s úřady vydobyl legalizaci svého jména. Jeho celé jméno totiž znělo Jón Gunnar Kristinsson. Když se v roce 2014 přestěhoval do Spojených států, jméno si tam změnil. A teprve poté mu islandská komise pro jména oficiálně povolila si ho ponechat. To ale neznamená, že ostatní Islanďané mají ve vybírání jmen pro své potomky volnost. Naopak – a zdaleka nejde o zkracování nebo změnu příjmení.

Příslušná islandská komise právě na začátku února zakázala další křestní jména. Mezi ta nejznámější postižená patří Daniela nebo Zoe. Ačkoliv ženy s těmito jmény na Islandu žijí - poslední Zoe se podle místních novin narodila roku 1979 - je nutné, aby se přejmenovaly, jsou-li čistokrevnými Islanďankami. Nebo musí o uznání znovu bojovat s komisí.

O nejznámějším případu přejmenování napsal britský list The Guardian. Jde o dívku, jejíž otec pochází z Anglie a spolu se svou družkou se rozhodli potomky pojmenovat Harriet a Duncan, tedy klasickými anglickými jmény. Ta ale nejsou zavedena v islandském seznamu čítajícím zhruba 1800 jmen pro každé pohlaví. Rodina na tento problém narazila, když si chtěla obnovit pasy před dovolenou. Úřady jim dokumenty odmítly vyhotovit s argumentem, že jméno, kterým už deset let volají na dceru, není pro občany Islandu legální.

Je naprosto v pořádku jmenovat se Helgi, Ragnar, Hrafn nebo Nökkvi, jde-li o muže. U žen jsou pak oblíbená jména Ingibjörg a Magnþora. Jakmile se ale Islanďan rozhodne dát dítěti jiné jméno než ze seznamu doporučených, dostane se do kolotoče byrokracie, z nějž může vyskočit jen dvěma způsoby.  Přejmenováním svého dítěte v případě prohry – nebo vítězstvím a povolením jména, které se tak automaticky zavede na seznam.

Islanďané si přitom na svých jménech nechávají záležet. Jejich telefonní seznamy zřídkakdy obsahují příjmení. Většina islandských příjmení totiž čítá křestní jméno jednoho z rodičů: syn muže jménem Ásmund se jmenuje Ásmundssón, jeho dcera by se jmenovala Ásmundsdottir. Příjmení tak nejsou důležitá; ani v případě manželství si jeden s partnerů nebere příjmení toho druhého.

Tím hlavním důvodem, proč křestní jméno musí odpovídat několika požadavkům a lze ho zamítnout, je gramatika. Jelikož islandština skloňuje, není možné pojmenovat potomka podle vzoru, který neodpovídá skloňování – ať už podle tvaru celého slova nebo jen podle koncovky. Problém můžou mít i jména začínající písmeny, která se v islandské abecedě nevyskytují, jako je C. Někteří rodiče si vydobyli, aby se jejich dcera mohla jmenovat Clara, ale v Americe oblíbená jména Clementine nebo Cleve zůstávají stále zapovězená.

Dalším důvodem zamítnutí je to, že všechna severská jména mají význam - kupříkladu islandská zpěvačka Björk je v překladu Bříza. Zároveň s tím si Islanďané zakládají na tom, že jejich jména musí být korektní - především v tom smyslu, že se jimi nesmí nadávat. Proto bylo zakázáno třeba mužské jméno Ljótur, které sice v archaickém významu znamená světlo, ale v moderní islandštině se používá jako “ošklivý”. Na druhé straně komise ponechává na listu kuriozity jako je výše zmíněná Helgi; ve starším významu slovo znamená svatý, dnes se používá jako víkend.

Většinu národa to nicméně podle všeho tolik netrápí. “Rození Islanďané většinou se jmény problémy nemají; máme rádi naše jména a s nabídkou těch předem schválených si většina lidí vystačí. Jen někteří z nás mají touhu vyčnívat a mít exotická nebo zvláštní jména,” říká Ingibjörg Vala Sigurđandottir, která pojmenovala své dvě děti Fanney (Lípa) a Nökkvi (Loď).

Island není jedinou zemí přikazující rodičům, jak nemůžou pojmenovat děti. Patří mezi ně i ostatní severské státy; seznam Dánska je podobný, byť netrvá na tom, aby jméno člověka bylo možné skloňovat v dánštině. Ve Švédsku není možné – podobně jako na Islandu - pojmenovat dítě tak, aby se tímto slovem dal někdo urážet, nebo kdyby mohlo způsobit dítěti psychickou újmu.

To, že ozbrojenci přepadnou ve Spojených státech školu, kino nebo jiné veřejné místo, se již stává bolestnou zvyklostí. Tentokrát to však bylo poprvé, co FBI při vyšetřování takového případu požádala o pomoc firmu Apple. Jednalo se o iPhone 5C, který patřil Syedu Rizwanu Farookovi - muži, který společně se svou ženou Tashfeen Malik loni v San Bernardinu v agentuře pro sociální služby  zastřelil 14 lidí a 22 jich zranil.  Oba byli zlikvidováni policií,  ale FBI se rozhodla dál zkoumat všechny kontakty a vztahy, které Farooka mohly vést k útoku. Konkrétně si vyžádala heslo od Farookova telefonu. Podle policie v něm mohly být zprávy svědčící o propojení na militantní islamisty i přímé výzvy nabádající ke střelbě.

Apple však odmítl. Poté, co Edward Snowden vyzradil celosvětové sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany amerických bezpečnostních služeb, technologická firma se rozhodla, že zaměstnanci nebudou mít přístup k soukromým datům uživatelů.  A nikdo prý tedy nemá možnost zjistit, co měl Farook v telefonu. Apple vydal tiskové prohlášení, ve kterém mimo jiné říká, že „vláda USA vyžadovala, aby naše firma podnikla bezprecedentní krok, kterým by ohrozila bezpečnost a soukromí našich zákazníků”. Šéf Applu Tim Cook k tomu dodal: “Neznamená to, že sympatizujeme s teroristy, ale nejsme organizace, která se pod tlakem nechá přinutit k porušování soukromí našich uživatelů.”

Soud je nicméně nevyslyšel a nařídil Applu, aby byl vyšetřování FBI nápomocen. To znamená, že by firma měla vyřadit bezpečnostní nastavení, kdy se po desátém chybném zadání čtyřmístného hesla automaticky vymažou všechna uživatelská data. A následně by měla FBI pomoci, aby šlo číselné možné kombinace – kterých je deset tisíc – zadávat elektronicky, a heslo tak bylo rychle nalezeno. Apple na novou výzvu zatím podle médií neodpověděl, ovšem již dříve tvrdil, že žádná taková zadní vrátka k odstranění bezpečnostního zámku nemá.

Video: Je občanství lidským právem?

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery