Sluchátka lidé nosí, aby se vyhnuli ostatním

Když chodit do práce pro ženu znamená být dennodenně vystavená obtěžování a hrozbě znásilnění a nikde není naděje na dovolání. Tak zní podtitulek rozsáhlé a precizní reportáže Surviving the Long Haul, kterou pro server MaryReview napsala Mary Pilon. Čtenáře zavádí do prostředí amerických řidiček kamionů - a není to vůbec veselé čtení.

Cathy Sellars si stále vybavuje nůž, s nímž si její instruktor řízení pohrával. Někdy si s ním krájel jídlo, někdy ho měl jen tak položený na stehně. Jednoho dne jí ale na svém telefonu začal ukazovat pornografické obrázky a tvrdil, že by „s ní chtěl dělat různé věci“. Tehdy přišel onen nůž opět ke slovu.

Bylo jí pětapadesát, děti už měla odrostlé a byla čerstvě po rozvodu. Po různých kancelářských zaměstnáních už konečně chtěla práci, která by jí dávala jistou nezávislost. Neděsilo ji ovládat čtyřicetitunový tirák ani neměla problém sedět dlouhé hodiny za volantem, ale rozhodně nebyla připravená na komentáře, osahávání a obtěžování svými kolegy.

Případ Cathy Sellars je pro americkou nákladní dopravu poměrně typický. Ženy zde tvoří pouhých pět procent zaměstnanců a začínají v této branži až v pozdějším věku – mezi čtyřicítkou a padesátkou. V době, kdy se jejich děti osamostatnily, a samy většinou bývají rozvedené; startují novou kariéru a branže, která nevyžaduje vysokoškolský diplom, je lákavá i z hlediska nadprůměrně vysokých platů.

Vrstevnatý text zároveň v druhém plánu nabízí vhled do páteřního amerického průmyslu, kdy nákladní automobilová doprava ve Spojených státech ročně přepraví 9,2 miliardy tun nákladu, což děla 70 % veškeré nákladní přepravy v zemi. A jde o stále více progresivní obor - jen v březnu 2016 přepravily kamiony o 36 procent více zboží než v březnu 2000.

Opravdu mají lidé tak moc rádi hudbu? Tak zněla otázka, kterou si položila Amanda Petrusich, když si všimla, kolik lidí se denně ve veřejném prostoru pohybuje se sluchátky na uších. Společně sdílený akustický svět je minulostí - a zdá se, jako by se čím dál více lidí uzavíralo do své bubliny, kde si své vjemy určují sami.

Komentář s titulkem Headphones Everywhere vyšel na serveru The New Yorker a nejenže obsahuje podnětné úvahy o individualismu, který jde se sluchátky ruku v ruce, ale také se týká toho, jak intimita poslechu přímo do uší zpětně ovlivňuje tvorbu umělců typu Kanye West nebo Drake.

Segment sluchátek zaznamenal v roce 2012 velký boom – poskočil o 32 procent. A od té doby v návaznosti na rozmach chytrých telefonů jen vzkvétá. Statistiky tvrdí, že jen v generaci mileniálů je obvyklé vlastnit tři páry sluchátek. Jako hlavní důvod poslechu do uší pak 73 procent dotázaných uvádí, že se tím vyhýbají interakci s ostatními. Sluchátka ostatně byla za nástroj získání nezávislosti považována už od vynálezu walkmanu.

Mnohem zajímavější však jsou posluchačské preference, z nichž vyplývá, že oblíbená hudba do sluchátek je ta motivující,  popřípadě sebe-motivující (např. Roar od Katy Perry, Stronger od Kanye Westa, Eye of The Tiger od Survivor, nebo dokonce hudba z filmu Chariots of Fire od Vangelise). Zvuku sluchátek se ostatně dnes přizpůsobují i přední producenti, protože vědí, že právě na nich budou skladby poslouchány mnohem více než na kvalitních reproduktorech. V kontrastu s nabušenými skladbami plnými energie pak Petrusich dává intimitu poslechu do vztahu s intimitou některých textů na nových albech Kanye Westa nebo Drakea, které jako by se hodily výhradně k tomu, aby byly adresovány konkrétnímu posluchači.

Pokud je vám příjemnější představa návštěvy zubaře než pracovního večírku, pak článek 7 Painless Networking Hacks for Introverts je čtení přesně pro vás. Larry Kim tu shromáždil několik rad pro stydlivé introverty, jak si počínat ve větších skupinách, kde se obvykle necítí komfortně.

Z nich nejzajímavější je třeba ta o nápadnosti ve vzhledu. Extravagance sama může být dobrý důvod, jak začít konverzaci, ale také umožňuje neprůbojným lidem, aby si je okolí zapamatovalo třeba jako „toho muže na konferenci, co měl žluté boty“. Druhý důležitý postřeh, který si přitom mnoho introvertů neuvědomuje, je ten, že bývají dobrými posluchači, což z nich dělá skvělé konverzační partnery. Stačí, když dokážou v hovoru od sebe odvedou pozornost, která je znervózňuje, a začnou se otázkami zajímat o ostatní.

Ne šedesátá, ale sedmdesátá léta jsou ta nejúžasnější v historii populární hudby. Tvrdí to alespoň britský hudební kritik David Hepworth a jeho čerstvá kniha Never a Dull Moment: 1971 – The Year That Rock Exploded.

Hepworthovy myšlenky o pestrobarevné dekádě se v komentáři pro server Pitchfork chytá Judy Berman. Jen ve zmíněném roce 1971 vyšly natolik různorodé desky jako IV od Led Zeppelin, Blue od Joni Mitchell, What’s Going On od Marvina Gaye, Hunky Dory od Bowieho nebo Master of Reality od Black Sabbath.

Judy Berman sleduje, jak se vlivy sedmdesátých let postupně prosazovaly v dalších desetiletích. Přitom konstatuje, že šedesátá léta možná světu dala ty nejchytlavější písně, ale teprve následující dekáda učinila z populární hudby společenský hybatel a spektákl identit, v němž svůj hlas získaly rasové i sexuální menšiny.

Video: Album Radical Karaoke vydal Jakub Kaifosz ještě coby Boy Wonder & The Teen Sensations. Získal za něj nominaci na cenu Apollo a přímo během finálového večera ceny z pódia oznámil, že to dlouhé jméno mění na kratší: Lazer Viking. Čerstvá Turnstile Hearts ho premiérově představuje ve spolupráci s producentem Sabrehartem.