Dřív mladí idealisté válčili ve Španělsku, dnes za Islámský stát

Kromě záplavy zlatých olympijských medailí - “Stáváme se sportovní velmocí!” hlásilo v pondělí ráno BBC Radio 4 - řeší Britové stále smrt Kadizy Sultana, dívky z londýnské čtvrti Bethnall Green. Jedná se o jednu ze tří puberťaček, které se před rokem a půl potají a bohužel úspěšně vydaly na pomoc islamistickému chalífátu do Sýrie. Sultana podle všeho zemřela před pár týdny v průběhu ruského bombardování města Rakká. Do Sýrie odcházela jako šestnáctiletá, stihla se vdát (nebo být provdána) a ovdovět. Rodičům dávala vědět, že je ze života v chalífátu zklamaná, ale nevidí způsob, jak odtamtud uniknout. O osudu jejích dvou kamarádek není v tuto chvíli nic známo.

The Guardian tvrdí, že kdo nechápe, jak se může inteligentní dívka s výborným školním prospěchem nechat zblbnout do té míry, že vydá “podpořit” bojovníky ISIS s jejich středověkým přístupem k ženám, veřejnými bestiálními popravami a dalšími vymoženostmi, zřejmě nikdy v životě nepotkal adolescenta. “Jsou to děti, které jsou naprosto přesvědčené, že jsou dospělé. Se vší arogancí, rebelií a zlobou, kterou to obnáší,” komentuje to list. “Není divu, že dospívající mají sklony dělat chyby. Někdy hrozné, které je poznamenají na celý život - špatná parta, šikmá plocha, nechtěné těhotenství, drogy. Je to dlouhý seznam. V případě Kadizy byla takovou chybou slabost pro teroristickou rétoriku.“

The Guardian se tak řadí mezi ty, kteří nevidí velký rozdíl mezi dnešním extremistickým terorismem a jinými radikálními ideologiemi, jaké vždy lákaly mladé lidi. Podobný komentář ostatně píše Christopher Caldwell ve Weekly Standard. Ten výslovně vidí paralelu mezi idealistickou západní mládeží, jež ve 30. letech odcházela bojovat do Španělska za komunismus, a dnešním idealistickým muslimským potěrem, který z týchž londýnských čtvrtí odchází válčit za svoje představy.

I před osmdesáti lety to byli často vzdělaní a talentovaní lidé, Caldwell jmenuje celý panteon britských intelektuálů, jako byli Noel Coward nebo George Orwell. “Válka v Sýrii je dnešní válkou ve Španělsku,” stojí v komentáři. “Přitahuje okoralé cyniky, ale i nezkušené školáky (a dnes zjevně i školačky). Mnozí z těch, kteří odcházeli inspirováni komunismem, byli ze svých představ vyléčeni… jiní o své životy a kariéry přišli na španělských bitevních polích. Existují důkazy, že Kadiza Sultana litovala podobně jako Orwell. Ne každý ale dostane příležitost svůj postoj přehodnotit.“

Život Kadizy Sultana byl tragicky krátký, život Fidela Castra je tragicky dlouhý. Nezničitelné ztělesnění kubánské diktatury minulý týden oslavilo 90 let. Jubileum si Castro užil mimo jiné v přítomnosti compaňera Madura, což je venezuelský prezident, který přivedl svou zemi na pokraj hladomoru (režimu bratří Castrů se tenhle kousek uprostřed tropické přírody dobře dařil v 90. letech).

Castro byl snad kdysi také mladý idealista, neradno zapomínat, že povstal nikoliv proti demokratickému režimu, ale proti klasické karibské diktatuře Fulgencia Batisty. Zatímco většina Latinské Ameriky však vládu generálů, caudillů a jiných nadsamců dávno odsunula do síní folklorních tradic (viz olympiáda v Rio de Janeiro), Fidel ve spolupráci s bratrem Raúlem v karibském povětří zaživa fosilizoval. Je jistou ironií osudu, že kouzlo politika v roli mužného pološílence za řečnickým pultem mezitím objevily zástupy republikánských voličů ve Spojených státech - jak si všímá komentář deníku Financial Times.

V každém případě od Castra nic nečekejme aneb “starého psa novým kouskům nenaučíš”, píše ve svém komentáři Carlos Alberto Montaner (stylově používá venezuelskou verzi téhož přísloví, ta mluví o papoušcích). “Fidel Castro je člověk, který není schopný jakékoli proměny. Buď slepě věřil marxismu-leninismu, nebo mu vlastní psychická zatvrzelost nedovolila zaujmout jiný postoj, nebo si prostě myslel, že jakákoliv změna by ho připravila o moc. Skutečnost je taková, že Castro zachoval jedinou stranu a kontrolu nad výrobními prostředky v rukou kubánského státu.“

Montaner je spisovatel, kterému se podařilo utéct z Castrova vězení a emigrovat. Latinskoamerickou levici tedy moc nemusí, takže od něj dostává ťafku i bývalý brazilský prezident Lula, ale podstatou textu je tvrzení, že všechny domnělé ekonomické reformy na Kubě patří do uvozovek, a to je ještě optimistický pohled. Ve skutečnosti dělá režim jen to, co je bezpodmínečně třeba, aby se udržel nad vodou. “Totéž je možné tvrdit o tání ve vztazích se Spojenými státy oznámeném v roce 2014. Fidel mu dal svůj souhlas, ale s jasným ujištěním, že komunistický model zůstane zachován. Z tohoto důvodu je naivní očekávat, že americké investice, pokud se někdy uskuteční, příjezd zástupů amerických turistů a ukončení embarga povedou k demokratizaci Kuby,” píše Montaner.

Kubánský disident prostě od Castrů nic nečeká, ať se americký přístup k ostrovu mění, jak chce: “Fidel a Raúl se rozhodli, že ze sbližování budou akceptovat pouze to, co se jim hodí, a odmítnou všechno, co jejich režim oslabuje. Oteplení vztahů pro ně není východiskem demokratizace.“

Raúl s bratrem Fidelem stále konzultuje všechny podstatné kroky. A dokud budou v Havaně u kormidla, neočekává Montaner nic.

A to možná netuší, jaké možnosti otvírá před lidmi věda. The Economist věnoval hlavní komentář a hlavní článek nového vydání úspěchům v boji se stárnutím a smrtí. “Představte si svět, v němž by transplantace nového srdce, nových jater nebo ledvin vypěstovaných z vašich vlastních buněk byla tak samozřejmá jako dnes umělá kyčel nebo koleno. Svět, v němž 94. narozeniny oslavíte maratonským během s kamarády ze školy. Jinými slovy, představte si svět, v němž bylo zrušeno stárnutí,” zní první lákavá slova zmíněných textů.

Tenhle svět se díky překotným úspěchům vědy blíží. Průměrná délka života se již dnes zásadně prodloužila, většinou díky lepší stravě, bydlení, hygieně a zdravotnictví. Nyní začnou život prodlužovat speciální léky, některé možná už existují. Pro boj se stářím existují různé vzájemně soupeřící strategie. Někteří se pokoušejí o obnovu opotřebovaných tkání s využitím kmenových buněk. Kupředu uhání snaha vypěstovat úplně nové orgány - srdce a plíce by pak byly doslova jako nové. Vědci také vidí, že dlouhověkost je dědičná, a že tudíž musí existovat genová výbava, jež prodlužuje život. Doufají, že jednou budou schopni upravit DNA tak, aby organismus stárnul pomaleji.

Boj proti stárnutí má vlastně dvě základní roviny. Jednou je oddalování předčasné smrti. Tou je v podstatě každý skon, k němuž dojde před biologickou hranicí životnosti lidského těla, jež se podle zkušenosti vědců pohybuje někde okolo 120 let. Úspěchy vědy posouvají lidský život k tomuto bodu, pak ale nastupuje rovina druhá. Je možno překročit tuto hranici lidských možností? (Rozdíl je dobře popsán ve strhující knize Jonathana Weinera Long for This World. The Strange Science of Immortality.)

Tady přicházejí hlubší otázky. Co je vlastně smrt, proč existuje, jak k ní evolučně došlo (neumírá totiž všechno). Pokud je smrt vnímána jako naprosto nezbytná součást biologické existence, nemá smysl s ní bojovat. Pokud ne, je naopak žádoucí s tímto omylem přírody skoncovat. Z hlediska evoluční biologie se podle všeho prosazuje názor, že smrt je spíše vedlejší produkt toho, jakým způsobem evoluce probíhá - selekce končí přenosem informace, tedy početím. Všechny genetické a jiné defekty, které se projeví v pozdějším věku, nemůže evoluční proces vymýtit. Pro lidské mudrce z toho vyplývá teoretická možnost tuhle chybu napravit.

Pro jednotlivce to zní parádně; pokud půjde věda kupředu dosti rychle, třeba již dnešní lidé prožijí na zemi minimálně podstatně delší dobu než jejich předkové. Pro společnost jako celek ovšem z prodlužování věku plynou závažné otázky. Co se všemi těmi lidmi? Bude chtít někdo uzavřít manželství na celý život s perspektivou, že bude trvat třeba 80 a více let? S věkem se prodlouží i doba pohlavní zralosti, takže budeme mít teoreticky tolik potomků z několika manželství, že ztratíme přehled, píše natěšeně The Economist.

Čili vzhůru za nesmrtelností! Což třeba na takové Kubě musí znít docela beznadějně.

The Atlantic má krásný, i když trochu posmutnělý článek o muži, který brzy přijde o svůj ostrov. Budelli, jak se malinký ostrov ve Středozemním moři jmenuje, tedy ve skutečnosti sedmasedmdesátiletému Italovi jménem Maro Mornadi nepatří. A v tom je právě problém.

Mornadi žije na ostrově tak dlouho, že je ho možné považovat za nedílnou součást tamního ekosystému. Před sedmadvaceti lety sem připlul na katamaranu, s nímž se chtěl plavit do Polynésie. Plavidlo mělo závadu a Budelli patřil soukromému majiteli - na ostrově bydlel správce, který se shodou okolností právě chystal do důchodu. Slovo dalo slovo a Mornadi žije na ostrově dodnes.

Budelli - proslulý zejména růžovou pláží Spiaggia Rosa - mezitím vystřídal majitele a čelí i tlaku cestovního ruchu. Pobyt na růžové pláži bylo nutné omezit a nakonec úplně zakázat; Mornadi jako správce tak stále více funguje jako ochránce ostrova před turisty. Sám si užívá života na odlehlém místě, ale jeho prací je upřít podobný zážitek ostatním. Tak to alespoň vidí mnozí, kteří s ním teď vedou polemiku o jeho postavení.

Itálie se totiž rozhodla, že vyjme ostrov ze soukromého vlastnictví a přičlení jej k již existujícímu národnímu parku; ten hodlá z Budelli vybudovat centrum pro environmentální vzdělávání. Soukromničení osamělého starce, který vyhání z lásky k nedotčené přírodě turisty, aby večer sám usadil na zapovězené pláži a vychutnal si v hlubokém osamění západ slunce, je tedy zřejmě u konce.

“Morandi symbolizuje člověka okouzleného živly, který se rozhodl zasvětit život rozjímání a správě místa, na němž žije,” komentuje situaci šéf národního parku. “Nikdo nepopírá roli, jakou představuje pro historickou paměť místa, ale najít smluvní rámec pro člověka v jeho postavení je obtížné,” dodává ne právě vřele. Stařec umístil na internet petici, která by mu měla zaručit, aby na ostrově mohl dožít. Zatím nasbíral 16 517 podpisů. Z ostrova se mu nechce. Komu by se chtělo.

Video: Hrob s vyhlídkou.