čtvrtek 24. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Americké rodiny se ve čtvrtek sejdou ve svých domovech, v rozměrných troubách upečou krocany, a než je snědí, poděkují za ně Bohu. Den díkůvzdání do Nového světa přivezli bílí kolonisté z Evropy. Poprvé ho tu oslavili někdy kolem roku 1600, kdy se skupina osadníků v Nové Anglii rozhodla vzdát díky za dobrou sklizeň. Oslav se účastnili i domorodí Indiáni, kteří na sklizni měli zásadní podíl. S kolonisty se hřáli u jednoho ohně. Ještě tehdy nevěděli, co je čeká, a osadníkům pomáhali – dávali jim jídlo, kožešiny, semena. Bez jejich pomoci by běloši v pionýrských dobách přežívali mnohem složitěji.

O skoro čtyři sta let později v Severní Dakotě je situace docela jiná. Zrnité záběry z amatérské kamery, které zveřejnil deník Washington Post, ukazují Indiány, kteří se v noci ohřívají u ohňů v mrazivém počasí, zatímco policisté je polévají vodními děly, střílejí do nich gumovými projektily a slzným plynem. Několik stovek členů kmene Siouxů se tu už od konce října pokouší zabránit tomu, aby vláda hned vedle jejich území postavila ropovod. Říkají si „ochránci vody“ - protože se bojí, že potrubí znečistí jejich vzácné zdroje.

Reklama
Reklama

K popisované srážce s policií došlo v neděli, kdy se několik set protestujících pokoušelo dostat přes most vedoucí ke stavbě ropovodu. Asi dvacet podchlazených demonstrantů skončilo v nemocnici. „Je to v podstatě akt války,“ řekl zástupce kmene Yankton Frank Sanchez serveru Huffington Post. Další pokus překonat barikády učinili Siouxové v pondělí, ale pak stáhli zpět; kmenoví stařešinové se prý báli, že by někteří z protestujících použili střelné zbraně.

Místní šerif Kyle Kirchmeier se snaží chování policie omlouvat, a protestující naopak očerňuje jako velmi agresivní buřiče. „Nemáme tu žádné vodní dělo. Je to jen požární stříkačka, kterou hasíme ohně,“ řekl na tiskové konferenci v Morton County. Video přitom jasně ukazuje, že se nejedná o hasičská vozidla, a že stříkají vodu i tam, kde žádné ohně nejsou.

Siouxové, Severní Dakota
Siouxové, Severní Dakota • Autor: REUTERS

Ropovod za 3,8 miliardy dolarů má přenášet surovou ropu na vzdálenost zhruba 1200 mil. Z plání Severní Dakoty do státu Illinois. Potrubí už je skoro hotové, chybí dostavět úsek pod řekou Missouri, kde se nachází rezervace Standing Rock. Ropovod má vést necelou míli od jejich území a Indiáni mají strach, že stavba přinese znečištění řek a naruší charakter rezervace. Obhájci ropovodu naopak tvrdí, že přeprava potrubím je mnohem ekologičtější než pomocí cisteren a stavba se nedotkne posvátné půdy.

Pro indiánské kmeny se mezitím protest stal symbolem odporu proti vládě – a vyvolává vzpomínky na bezpočet příkoří, kterého se domorodým Američanům od nově příchozích dostalo za poslední stovky let. Mají pocit, že to zásadní se v přístupu vlády v podstatě nezměnilo. Rezervace Standing Rock byla indiánům darována smlouvou v roce 1851. Od té doby ji ale bílí muži postupně ukrajovali – třeba když se tu v roce 1877 našlo zlato. Nyní se tedy ve Standing Rock semkla v odporu řada různých kmenů.

Indiáni ale nejsou o díkůvzdání úplně sami. Podporuje je i řada potomků bílých kolonistů - ekologů, kteří tu žijí a protestují s nimi. Zatím mají odpůrci naději. Vládní inženýři odložili klíčové rozhodnutí, zda vydají povolení vrtat pod řekou Missouri. Šéf Siouxů Dave Archambault II. ale na vládní odklad reagoval rozmrzele. „Není to úplně to, co jsme očekávali. Ne všechny naše modlitby byly vyslyšeny.“

Od budoucího prezidenta Donalda Trumpa asi velké zastání Indiáni čekat nemůžou. Trump má ve firmě budující potrubí dokonce investovaný zhruba milion dolarů. Navíc se v minulosti s Indiány dostal do sporu kvůli konkurenci v byznysu s hazardem. Akcie stavitelské firmy Energy Transfer Partners od jeho zvolení stouply o 15 procent.

„Pro nás domorodé Američany je díkůvzdání jen dalším všedním dnem,“ říká zmíněný Sanchez. „My říkáme díky celý den; za stvoření, za život. Existuje spousta krásných věcí, lidé jsou krásní, malé děti, všechno, co vidím. Tahle káva je skvělá,“ prohlašuje s kelímkem kouřící kávy Starbucks v ruce. „Lidé si ale musí uvědomit, že tyhle věci se tady pořád ještě dějí. Nejsme divoši, ale byly doby, kdy jsme museli prokazovat, že jsme vůbec lidé. Ty rány se musí zahojit. Teprve pak budeme moci vzdát díky.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Evropský parlament opouští po pěti letech jeho předseda Martin Schulz. A po letech evropské politiky má šedesátiletý socialista zálusk zkusit svůj politický talent ve spletitých vodách stranické politiky doma v Německu. Pro německou sociální demokracii je to dobrá zpráva – přesvědčený Evropan Schulz je oblíbený a je hodně vidět. Podle mnohých má větší charisma než dosavadní muž číslo jedna v SPD, Sigmar Gabriel.

Schulz je jediným evropským poslancem, který nemá maturitu, ale v lavicích europarlamentu patřil k nejzapálenějším a nejhlasitějším diskutérům. Nepřehlédnutelný samouk, který se před vstupem do politiky živil prodejem knih, na sebe upozornil širší evropské publikum v roce 2003, kdy v jedné debatě tvrdě kritizoval italského premiéra Silvia Berlusconiho, který ho za to přirovnal ke „kápovi z koncentračního tábora“.

Reklama
Reklama

Odchod Schulze z Bruselu přitom není tak úplně dobrovolný. Má za sebou dvě funkční období a podle nepsané dohody je na čase, aby na post předsedy nyní nastoupil zástupce z opačného politického tábora, tedy evropských lidovců.  Nyní se Schulz každopádně vrací do Německa, kde má prý velké ambice.

Zatím není jisté, jestli se Schulz stane mužem, kterého SPD v příštím roce nasadí do voleb proti úřadující kancléřce Angele Merkel. O tom by se mohlo rozhodnout příští rok v lednu. Jisté naopak je, že Schulz povede kandidátku SPD v Severním Porýní-Vestfálsku. Spekuluje se však také o tom, že by mohl převzít resort zahraničí ještě před koncem mandátu dosavadního ministra, Franka-Waltera Steinmeiera, který by se mohl stát spolkovým prezidentem.

V osobě Schulze získává německá SPD „plnokrevného Evropana“, jak píší němečtí novináři. Ve své řeči na rozloučenou ostatně označil EU za „největší civilizační projekt posledního století“.

Reklama
Reklama