pondělí 9. 7. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Šéfové evropských vlád se na nedávném summitu dohodli na nové migrační strategii. Chtějí prozkoumat možnost zřízení táborů mimo území EU, kam mají být dopraveni migranti zachránění ve Středozemním moři. V součinnosti se specializovanými agenturami OSN se v těchto táborech podle představ EU oddělí ekonomičtí migranti od uprchlíků: ti první budou poté dopraveni zpět do vlasti, ti druzí bezpečnou cestou do Evropy (nejasné je, kam konkrétně).

Není to jediný závěr důležitého summitu EU z konce června (viz text v novém Respektu 28/2018). V Česku se idea nových táborů mimo Evropu těší tak velké oblibě - pochvaloval si ji při návratu ze summitu i premiér Babiš - že za pozornost stojí problémy při snaze o její realizaci. Shrnuje je například německý konzervativní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. 

Reklama
Reklama

Především žádný stát na protější straně Středozemního moře nechce na svém území takové zařízení dovolit. Angela Merkel o tomto záměru již v minulosti jednala při návštěvách na severu Afriky a nepochodila. Lágr s řádově desítkami tisíc migrantů by mohl rozkolísat i ekonomicky slabé a politicky křehké Tunisko - jedinou arabskou zemi, kde reformy arabského jara jakž takž uspěly. V evropském zájmu je přitom stabilita jedenáctimilionového státu. Svých problémů má dost i Egypt, Libye, Maroko a Alžírsko, které evropské návrhy jednohlasně odmítají. 

Z pohledu severoafrických států je to zcela logické. Do Evropy nyní vesměs neodcházejí jejich občané – i ony jsou tranzitním územím pro lidi, kteří v podstatě migrují především kvůli obrovské propasti v životní úrovni mezi Evropou a subsaharskou Afrikou. A severní Afrika pochopitelně nechce, aby Evropa tento problém řešila na její úkor. Ostatně již dnes za Evropu dost špinavé práce dělají.

Maroko v součinnosti se Španělskem posledních deset let poměrně přísně střeží svou hranici (navzdory aktuálnímu nárůstu počtu migrantů). Předminulý týden pak vyšlo najevo, že Alžírsko v posledním roce na 13 tisíc Afričanů deportovalo bez vody a jídla do pouště. Alžírské bezpečnostní složky na hranici se sousedním Nigerem vyhodily muže, ženy i děti z aut – a dál na jih museli jít pěšky.

Pokud navíc na území severoafrických států vzniknou tábory, kde bude EU či agentury OSN přezkoumávat žádosti o azyl, pravděpodobně se stanou cílem utečenců ze subsaharské Afriky. Aby se nestaly magnetem pro další migranty, musely by v nich panovat extrémně špatné a odstrašující životní podmínky - a vznik takových lágrů na svém území nechtějí ani autoritářští vládci severoafrických zemí.

Někteří evropští politici si proto pohrávají s myšlenkou, že by ony tábory pro migranty zachráněné ve Středozemním moři neměly vzniknout na severu Afriky, ale v Albánii nebo v Makedonii. Z obou zemí se ale rovněž ozývá odpor. Albánský premiér Edi Rama německému bulvárnímu deníku Bild sdělil, že “je principiálně špatný nápad skladovat někde zoufalé lidi, jako kdyby byli nebezpečný odpad”. Přesto domácí opozice šíří poplašné zprávy, že prý chce premiér v zemi zřídit tábory pro 60 tisíc bývalých islamistických teroristů ze Sýrie.

Při tomto horečném úsilí o nová řešení migrační krize by ovšem zároveň nemělo zapadnout, že počty příchozích do Evropy meziročně opět výrazně klesly.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Update: Boris Johnson skončil ve funkci britského ministra zahraničí. Následoval ministra pro brexit Davida Davise a stal se tak dalším klíčovým člověkem, který během 24 hodin opustil kabinet Theresy May kvůli neshodám okolo odchodu Británie z Evropské unie. Podle některých členů vlády, kteří jsou zastánci takzvaného tvrdého brexitu,  je vládní brexitový plán příliš měkký. Podporovateli nekompromisního brexitu byli Johnson i Davis. Situaci v Británii se budeme věnovat i v úterním Denním menu.

 

Reklama
Reklama

V pátek to budou dva roky, co se britská premiérka Theresa May ujala funkce. Vládu převzala po referendu, kde si Britové odhlasovali vystoupení z Evropské unie – s příslibem, že vůli spoluobčanů převede do praxe. Jenže odchod má proběhnout už za devět měsíců a stále není jasno v tom, jak k němu dojde. Ani sami Britové v tom nemají jasno, což se v plné síle ukázalo v neděli večer. Na funkci náhle rezignoval ministr pro brexit David Davis - s odůvodněním, že při nynějším vládním kurzu už nemůže za svoji práci ručit. Spolu s ním odstoupili další dva klíčoví lidé jeho týmu.

Spor vzešel z toho, že premiérka směřuje jednání k takzvanému „měkkému brexitu“. Ten by měl vést k pokračování bezbariérového obchodu s EU, ovšem za cenu respektování unijní regulace veškerého volně kolujícího zboží a zemědělských produktů – což podle Davise není suverénní správa země, kterou slíbil vyjednat.

Davis nastoupil do vlády už v létě 2016 spolu s premiérkou a jednání po celou dobu vedl. Jeho odstoupení je tedy nezanedbatelnou komplikací pro další postup. Theresa May se navíc dostává politicky pod tlak, aby svůj přístup znovu přehodnotila. Podmínky pro brexit jsou tedy dál ve hvězdách, i když termín 29. března 2019, který si Británie zvolila jako finální datum pro odchod z EU, je čím dál blíž.

Agentura Bloomberg v této souvislosti připomíná výrok někdejšího šéfa Světové obchodní organizace Pascala Lamyho, podle něhož je dostat Británii z EU podobně náročný úkol jako vytáhnout „vajíčka zpátky z omelety“. Podstata problému, který si nejspíš málokdo z fanoušků odchodu z EU uměl při předloňském hlasování představit, spočívá podle Bloombergu v následujících šesti bodech:

1) Neohrozit obchodní vazby: Odejít z EU znamená vzdát se jednotného trhu, tedy práva kupovat a prodávat zboží od a do ostatních 27 evropských zemí, jako by neexistovaly národní hranice. Do EU míří polovina britského exportu a třeba auta, která se v Británii montují, jsou britská de facto jen ze 40 procent. Velké množství součástek se musí dovézt z EU a tyto díly putují při dnešní globalizované výrobě přes hranice třeba i několikrát.

2) Zamezit byrokracii s cly: Součástí jednotného trhu je odbourání celních procedur v rámci EU, celní unie ovšem také znamená, že všechny země mají stejné obchodní dohody a cla se zbytkem světa. Mít celní unii s EU a zároveň volnost v jednání s třetími státy je neřešitelný rébus. V čase, který zbývá, bude sotva možné dojednat nová pravidla; prozatím se tedy zdá, že obchod poběží dál po nějakou dobu podle nynějších pravidel i po březnu 2019.

3) Udělat v Irsku hranici-nehranici: Brexit povede ke vzniku nové hranice mezi Severním Irskem, které je součástí Spojeného království, a Irskem, nezávislým státem setrvávajícím v EU. Sever a jih irského ostrova dnes není nijak rozdělen a hranice znamená riziko nejen pro obchod, ale i pro choulostivé politické dějiny Irska. Na obzoru zatím není žádné rozumné řešení.

4) Udržet volný trh pro finanční služby: Londýn je dnes velkým finančním centrem a britské banky potřebují dál volně nabízet svoje služby po Evropě, což po vystoupení z EU nebude samozřejmost. Británie by ráda měla dál volný přístup ke klientům v EU, ale i to je nutné s EU vyjednat.

5) Garantovat práva občanů: V Británii žijí tři miliony občanů EU, kteří využívají výhod volného pohybu osob, v EU naopak žije kolem milionu Britů. Loni v prosinci se dohodlo, že lidé na obou stranách můžou dál počítat s nynějšími podmínkami pobytu. U věcí, jako je nárok na důchod nebo přístup k zdravotní péči, by nemělo dojít ke změnám. Tato dohoda ale bude muset být znovu stvrzena v rámci celého balíku „rozvodových“ smluv. Není také jasné, jak bude Británie přistupovat k občanům EU do budoucna. Touha mít suverénní imigrační politiku a nevole tolerovat další příliv lidí „z východu“ byly přitom jedním z hlavních motivů, proč fanoušci brexitu v referendu 2016 vyhráli - těžko tedy čekat do budoucna stejné podmínky jako dřív. Nová pravidla ale opět bude třeba dojednat.

6) Všechno na začátek? Průzkumy veřejného mínění nenaznačují, že by Britové navzdory všem starostem změnili názor a dávali jasně najevo, že chtějí v EU zůstat. V Británii je nicméně i plno lidí, kteří vedou kampaň za to, že brexit byl jen jeden velký přehmat, který by bylo dobré vzít nějak zpátky. Odpůrci brexitu sázejí na okamžik, kdy finální balík smluv s podmínkami vystoupení půjde do britského parlamentu, což se mělo stát již letos na podzim. A není jasné, co se stane, pokud pro smlouvu nebude dost hlasů. Vláda o ní pak může nechat znovu hlasovat v referendu. Pokud ji občané odmítnou, vyjednávání se vrací znovu na začátek a další vývoj lze těžko odhadovat.

P.S.  Theresa May již oznámila, že novým ministrem pro brexit se stane Dominic Raab. Čtyřiačtyřicetiletý ministr od roku 2010 zasedá v parlamentu. Kariéru začal jako obchodní právník, později působil v Bruselu jako poradce pro unijní a mezinárodní obchodní právo. Postupně působil v několika funkcích vládních a ministerských náměstků. Poslanci opoziční Labouristické strany včetně jejího šéfa Jeremyho Corbyna označují rezignaci Davise za důkaz chaosu ve vládě. Podobný názor zastávají i liberální demokraté či skotská premiérka Nicola Sturgeon. Postoj vládních konzervativců není jednotný. Zatímco Theresa May s důvody Davisova odchodu nesouhlasí, příznivci takzvaného tvrdého brexitu rezignaci přivítali jako páku na premiérku a další jednání.

https://www.youtube.com/watch?v=MZZs-1r9NPU

Reklama
Reklama