středa 12. 9. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

První otázka, kterou americký komik Stephen Colbert položil v pondělí večer Bobu Woodwardovi, zněla: “Proč s vámi lidé vůbec mluví?”. Dotaz je to celkem pochopitelný: legendární investigativní novinář právě vydal svou devatenáctou knihu a většina z nich popisuje poměry v Bílém domě, ať už za vlády Billa Clintona, George W. Bushe, Baracka Obamy a teď tedy Donalda Trumpa. Ve všech je snadné najít věci, které nejsou nejmocnějším politikům světa úplně po chuti. Ta nejnovější, jež vyšla ve Spojených státech v úterý pod jednoduchým názvem Fear. Trump in the White House. (Strach. Trump v Bílém domě),  je ovšem obzvláště ničivá.

Současný prezident z ní vychází jako člověk, kterým jeho okolí opovrhuje a snaží se jím ze všech sil manipulovat, aby zabránilo katastrofálním rozhodnutím – protože sám Trump příliš nechápe, co vlastně dělá. Za vše mluví dnes již pověstná scéna, kdy jeho bývalý poradce pro ekonomické otázky Gary Cohn krade dokumenty z Trumpova stolu, aby je prezident nemohl podepsat, a zničit tak dvě důležité dohody o volném obchodu.

Reklama
Reklama

Woodward tvrdí, že s ním v Bílém domě mluvil prakticky kde kdo - a vše tomu nasvědčuje. Samozřejmě nikoliv na jméno, novinář svou metodu nazývá deep background, což v praxi znamená, že vše, co mu lidé řeknou, může použít, ovšem bez uvedení zdroje. Informace se pak snaží potvrdit doptáváním u dalších zdrojů a doložit pokud možno písemnými nebo jinými dokumenty - poznámkami či deníkovými záznamy, které si dotyční v inkriminované době dělali, ale i různými účetními záznamy či programy schůzek. Rozhovory samotné si Woodward buď nahrává, nebo si k nim většinou alespoň dělá písemné poznámky. Metoda deep background se liší od obvyklého off the record - tedy informací mimo záznam, které každý člověk, který se motá okolo politiky, celkem bez problémů trousí s vědomím, že je dotyčný novinář stejně nemůže použít, a jsou tudíž tak nějak k ničemu.

Výsledek práce je zvláštní. Dostáváme často naprosto detailní popis různých vládních schůzek a situací, aniž bychom se dozvídali, kdo je popisuje. Novináři musíme prostě věřit, že má vše doloženo a dotvrzeno. Pravda je taková, že Woodwardovi se většinou věří: v jeho knihách jsou občas rozporovány detaily, nikoliv ale celkový obraz. Tentokrát to ovšem nejspíš bude jiné: Trump, o němž se mimo jiné v knize jeho právní poradce říká, že je notorický lhář, chce Woodwarda žalovat s tím, že kniha je prý výmysl.

https://www.youtube.com/watch?v=pVuxYZusRh0

Ale k Colbertově otázce, která je důležitá: Woodwarda přece v Americe všichni znají a každý, kdo se pohybuje okolo Bílého domu, ví, že někde v pozadí slavný novinář krouží a splétá sítě dalšího bestselleru. Byť jeho knihy mimochodem nejsou žádné strhující čtení, působí spíše jako prostý, někdy až úmorný záznam.

Novinář v podstatě vysvětluje, že své zdroje chytá na jejich vlastní ješitnost. “Musíte jim dávat najevo, že je berete stejně vážně, jako berou oni sebe samé. A ve Washingtonu je samozřejmě obtížné najít někoho, kdo se bere vážně,” směje se Woodward. “Představte si, že za vámi přijdu a řeknu vám: Vy jste v roce 1986 napsal takový článek… A vy si říkáte: Oh, ten přece četla nanejvýš moje máma!”

Od potvrzení nesmírné důležitosti v jeho vlastních očích pak vede přes trpělivost cesta k otevření stavidel. Woodward v podstatě tvrdí, že staví na hluboké lidské potřebě sdílet. Když se setká s nepřátelskou reakcí, nasadí tvář hráče pokeru a raději mlčí. Pak připomíná poučku z výcviku CIA, která zní “nechte ticho, aby samo vytáhlo pravdu”. Lidé v podstatě nakonec chtějí vyprávět svou verzi příběhu, zvlášť když mají pocit, že jsou vnímáni jako důležití hráči.

Takže Woodward se snaží dostat se k nim doslova až do kuchyně a strávit tam nasloucháním dlouhé hodiny. Klíčem je čas, který se otvírá psaním důkladných knih. “Žádný z mých kolegů v novinách, kteří podle mě odvádějí skvělou práci, si prostě nemůže dovolit jít za někým podeváté dříve, než něco konečně vydá,” říká Woodward.

Svou metodu hájí s tím, že doba je vážná. Je prý potřeba skoncovat s “off the record” špeky, které naopak slouží spíše k posilování novinářské ješitnosti: žurnalisté se stávají členy výlučné “klubu”, který ví víc než ostatní, ale nemůže to prozradit. Nebo si to o sobě alespoň myslí.

Knihy jako právě vydaný Fear jsou vlastně uměním možného. Lidé, kteří vynášejí informace, potřebují chránit své životy a kariéry. Veřejnost se zase potřebuje dozvědět, co se v zákulisí odehrává. Ve hře je přitom jisté riziko a celá metoda trochu zavání starými dobrými mediálními časy, které se již nejspíš nevrátí. Bude zajímavé sledovat, jak Woodward přežije atak ze strany administrativy, která je už plně zakořeněná ve světě, v němž pravda neexistuje.

Bob Woodward
Bob Woodward • Autor: REUTERS

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Ve stále složitějším a chaotičtějším světě není nikdy dost dobrých zpráv. Indické vydání on-line magazínu Quartz přináší jednu takovou o dvou nejlidnatějších zemích světa, kromě „domácí“ Indie tedy i o Číně. Mezi lety 1990 a 2013 se v Indii z chudoby vymanilo 170 milionů lidí, a počet lidí žijících pod hranicí chudoby se tak snížil o čtvrtinu. V nejlidnatější zemi světa Číně pak šlo ve stejném období hned o poněkud obtížně představitelných 730 milionů lidí.

Vyplývá to z obsáhlé studie americké konzultantské firmy McKinsey Global Institute (MGI), v níž bylo podrobeno zkoumání jedenasedmdesát zemí v období mezi lety 1965 až 2016. Zvyšující se prosperita v těchto zemích také logicky znamená, že se rozšiřují řady středních vrstev, které sice nejsou úplně bohaté, ale už si mohou dovolit utrácet i za zbytnosti a ještě nějaké peníze ušetřit. Zatímco v roce 1995 se k této „spotřebitelské třídě“ řadilo zhruba tři a půl milionu Indů, o jedenadvacet let později už jich byl desetinásobek. S rostoucí životní úrovní se pak prodlužují další ukazatele - třeba délka dožití, která se za poslední více než dvě dekády prodloužila o více než deset let.

Reklama
Reklama

Změnu podle MGI zařídily kromě vládních opatření proti chudobě a rostoucí ekonomiky také některé externí faktory, třeba pokles cen některých komodit. A trend by měl pokračovat i nadále. Indie by si totiž měla zachovat sedmiprocentní ekonomický růst, byť existují pochyby, jestli ohromující číslo, které země hlásí, je skutečně tak ohromující. Přes dobré zprávy nicméně Quartz připomíná i statistiky Světové banky, podle níž dva z deseti Indů stále žijí v chudobě, a také svůj vlastní text, v němž ukazuje, že indická střední třída není svým chudými spoluobčany stále tak vzdálená.

 

 

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama