sobota 21. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Daniel Webb podnikl zvláštní experiment. Schraňoval všechny plasty, které během jednoho roku použil. A výsledkem je jak jedna umělecká instalace, tak poučení, že vyrábíme a spotřebováváme mnohem víc, než je nutné - a recyklování není řešení.

Napadlo ho to během jednoho podvečera roku 2016 v přímořském letovisku Margate, kam se zrovna přistěhoval. Šel si jako pravidelně zaběhat podél oceánu, když si všiml, jak proud vynesl na pláž spoustu odpadků. Drtivá většina z nich byly plasty. „Staré hračky, možná tak 20 let, láhve, které musely pocházet ze zámoří, protože na nich byly etikety v cizích jazycích, sponky na sáčky s chlebem, které už se dávno nepoužívají,“ vzpomíná Webb v článku, který pro deník The Guardian napsala Laura Barton.

Reklama
Reklama

„Bylo to velmi nostalgické, člověk si připadal jako archeolog. Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli se tu povaluje i nějaký plast, který může pocházet ode mne. Chlápka, kterému je přes třicet. Neupustil jsem někdy ještě jako dítě hračku do potoka u Wolverhaptonu, odkud pocházím, a teď ji vyplavil oceán?“

Pod vlivem tohoto zážitku se ovšem Webb zamyslel i nad spotřebou plastu, kterou ukazují vysoká, ale abstraktní čísla typu, že roční plastový odpad v Británii činí pět milionů tun.  A rozhodl se pro něco názornějšího: nebude měnit své zvyky, ale všechny plasty, které během roku použije, pečlivě očistí a uloží do jedné volné místnosti, kterou doma má. Poté z nich udělal udělal instalaci pro zábavní park v Margate, kde ji fotograf  Ollie Harrop zachytil pod názvem Everyday Plastic.

Odpadky jako výzva i umění
Odpadky jako výzva i umění • Autor: Ollie Harrop 2018. Courtesy of Everyday Plastic.

Jistou výhodu měl v tom, že nekupoval balenou vodu, ale i tak nashromáždil 4 490 kusů plastu. 60 procent z toho byly obaly od jídla – většinou od zeleniny, salátů a pečiva. 93 procent byl plast na jedno použití, pouze 56 předmětů bylo vyrobeno z recyklovaného plastu a pouhopouhých osm předmětů – víček od kávy – bylo biologicky rozložitelných.

„Myslím, že to je dokonalý záznam roku v mém životě,“ říká Webb při pohledu na pytlíky od křupek, jednorázové příbory a obaly od zubních past a krémů. Všímá si i marketingového aspektu – zářivých obalů pro laskominy a tácků pro maso, které jsou černé, aby na nich nebyla krev.

Skutečnost, že jen 56 předmětů bylo z recyklovaného plastu, pak vedla Webba k úvaze, že ačkoli je recyklace důležitá, jedinou nadějí na změnu daného stavu je omezení spotřeby. „Dnes je prakticky nemožné jít do supermarketu a vrátit se bez plastového obalu. Lilek je v plastovém obalu, cibule je v plastové síťce. A přitom to je všechno zbytečné – nákupní taška nebo igelitový sáček jsou věci vyrobené k tomu, aby se používaly jen 15 minut. Lidé v nich donesou domů nákup, a pak je vyhodí. A ono je to všechny přežije.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Svět soudobé vážné hudby se v pondělí otřásl. Pulitzerova cena za hudbu, která se vždy dominantně udílela skladatelům klasiky a s jistými výjimkami jazzmanům, poprvé putovala za hvězdou hitparád – konkrétně za albem DAMN od rappera Kendricka Lamara.

V jeho stínu zůstávají dva zbylí nominovaní skladatelé, které Lamar porazil. Michael Gilbertson a jeho Quartet a Ted Hearne se Sound from the Bench, což je v zásadě velmi politické dílo inspirované rozsudky Nejvyššího soudu Spojených států amerických, které pomohly korporacím zajistit ústavní práva. S oběma skladateli hovořila Marissa Martinelli ze serveru Slate a výsledné interview ukazuje, že ačkoli jde letošní výsledek zcela proti tradici ceny, oba zpovídaní jsou z Lamarova vítězství nadšení.

Reklama
Reklama

Pro Hearna bývá hip hop velkou inspirací, aktuálně dokonce spolupracuje se Saulem Williamsem na kusu pro Losangeleskou filharmonii. Pochopení pro žánr má ale i Gilbertson, který odpovídá na otázku, co tato nečekaná výhra znamená pro budoucnost ceny: „Nikdy bych si nepomyslel, že se můj smyčcový kvartet někdy ocitne ve stejné kategorii jako Kendrick Lamar. Tohle už není cena pro úzkou skupinu lidí. Bývala to cena pro skladatele vážné hudby, kteří se mezi sebou utkávali v poměrně malém počtu, ale nyní soutěžíme s těmi největšími hlasy v hudbě.“

Ted Hearne doplňuje: „Myslím, že to je úžasné. Když mluvíme o vážné hudbě, domnívám se, že to je komunita různých publik a skladatelů, která se dávala dohromady po dlouhá staletí - ale jedním ze znaků tohoto dávání se dohromady bylo, že zcela vyloučeni z něj byli skladatelé a posluchači, kteří nebyli bílí. Jistě, v mnoha ohledech je používání houslí a evropských klasických nástrojů součástí tradice vážné hudby, ale jsou tu i jiné koncepty, obzvláště zde v Americe. Máme tu neuvěřitelně významné hudební myslitele a inovátory, kterým byl dlouhou dobu upírán přístup do klasických hudebních prostorů.“

https://www.youtube.com/watch?v=tvTRZJ-4EyI

 

Reklama
Reklama