pondělí 15. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Norma Bauerschmidt z amerického Michiganu se o nádoru v těle dozvěděla předloni v létě, když jí bylo 90 let. Ve stejné nemocnici, kde dva dny předtím umřel její manžel. Lékaři navrhovali standardní léčebný postup, tedy chirurgický zákrok, ozařování a chemoterapii. Paní Norma ale přišla s jiným plánem. „Vyrážím na cestu,“ prohlásila podle článku, který o Normě vyšel v britském Guardianu.

Následujících 14 měsíců strávila se svým synem Timem, jeho ženou Ramie a pudlem Ringem v karavanu na cestě napříč Amerikou. Projeli 32 států a najeli 13 tisíc mil. Norma poprvé v životě ochutnala ústřice, gin s tonikem nebo marihuanu. Proletěla se balónem, svezla se na kladce po laně a vystřídala deset kadeřníků.

Reklama
Reklama

1728
Tady se to otočilo • Autor: Ramie B. Liddle

V karavanu i umřela. Loni v říjnu, smířená se světem, na západním pobřeží ve státě Washington. Strom, který tu místní dobrovolníci vysadili při pohřbu, nese její jméno.

Tim a Remie vyprávějí příběh společné cesty v knížce Driving Miss Norma. Na cestě žijí už 15 let, a když matce navrhl, aby poslední měsíce strávili spolu, vůbec si nebyl jist, co odpoví. Moc dlouho se ale nerozmýšlela, kývla prý během pár minut. Pět týdnů trvalo vyřídit pozůstalost po zesnulém manželovi, vyměnit menší karavan za větší, sehnat kolečkové křeslo a uklidit dům. „Pak jsme doma vypustili vodu z trubek, zamkli dveře a vyrazili. Jediná věc, kterou si máma vzala s sebou, byl její polštář,“ vzpomíná Tim. Za svým domem se ani neohlédla.

Začátek nevypadal dobře, posádku nejdřív zachvátila deprese, smutek a úzkost, jak tohle celé bude v praxi fungovat. Všechno se prý zlomilo na první větší zastávce, u kolosální kýčovité sochy zeleného obra Jollyho Greena v Minnesotě. Remie k ní Normu odvezla na kolečkovém křesle, ale pak se babička zvedla a na fotku zapózovala stejně jako zelený obr. „To byl velký obrat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to byl dobrý nápad. Že smutek hodíme za hlavu a užijeme si to,“ říká Tim.

Díky Facebooku, kde cesta zůstala zdokumentovaná, se zprávy z cesty rychle rozšířily po Americe a od lidí začaly přicházet návrhy a pozvánky, kam jet. Tim má dnes naprosto jasno, že vzít mámu na dlouhý výlet, bylo to nejlepší, co mohl udělat. „Byli jsme si blízcí, ale až ten poslední rok jsem ji opravdu poznal jako člověka.“

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Možná to měl být jen cynický vtip, který se nepovedl, možná chtěl Miloš Zeman udělat dojem svou přímočarostí. Poznámka, kterou utrousil o víkendu po boku Vladimira Putina, každopádně příliš humorná nebyla. Pokud má český prezident dojem, že „novinářů je příliš, měli by se likvidovat“, měl by si prostudovat následující infografiku s některými příběhy, na které by se nemělo zapomínat.

Od roku 2000 zahynulo po světě při výkonu práce 876 žurnalistů. Čísla navíc ukazují, že situace se zhoršuje. Dvě pětiny případů jsou z posledních pěti let. (O dvou takových příbězích jste četli loni i u nás – viz jeden archivní text zde a jeden z aktuálního čísla). Existuje i možnost sledovat aktuální počty on-line za letošní rok. Podle statistik na stránkách Reporters Without Borders (RSF) od začátku roku zahynulo 11 novinářů. Dalších 369 jich je po světě uvězněno.

Reklama
Reklama

Trend posledních let je obvykle vnímán s velkým znepokojením. Tragickým vývojem se zabývala před časem Rada bezpečnosti OSN. Předloni přijala rezoluci, ve které se píše o „hlubokém znepokojení z narůstajících rizik, kterým jsou novináři a zaměstnanci médií vystaveni, ať už jde o zabití, únosy nebo zajetí jako rukojmí“.

https://twitter.com/dimsmirnov175/status/863646621933883392

Proč úmrtí přibývá? Důvodem je nárůst terorismu a autoritářských režimů, beztrestnost pro pachatele činů (jen každé desáté úmrtí se povede objasnit) i rozmach on-line žurnalistiky, která otvírá možnost podávat svědectví z konfliktních zón daleko většímu počtu lidí než dřív.

V součtu od přelomu tisíciletí zemřelo nejvíc novinářů v Iráku, Sýrii, Filipínách, Pákistánu, Somálsku, Brazílii, Mexiku, Rusku, Afghánistánu a Kolumbii. Vzrůstá procento těch, kteří zahynuli jako novináři na volné noze nebo při práci pro on-line média.

Kromě vzrůstajících bezpečnostních rizik se zhoršují i podmínky pro práci novinářů z hlediska svobody tisku. Globální zhoršení je hlavně dílem zemí považovaných dříve za stabilní demokracie garantující nezávislost médií. Jak ukazuje World Press Freedom Index za rok 2017, velké zhoršení je vidět i v Evropě.

Miloši Zemanovi by to možná znělo jako prázdný idealismus, ale jak říká generální tajemník RSF Christophe Deloire: „Demokratické země, které berou svobodu tisku jako jeden z pilířů svojí existence, musí zůstat vzorem pro zbytek světa, nikoli naopak.“ Demokracie, která se vzdá svobody tisku, podle Deloira „ztratí svoji duši“.

Čtěte také: Je novinář, je problém. Není novinář, není problém