pondělí 12. 2. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Vladimír Putin pokračuje v rozehrané geopolitické šachové partii a jeho další tah vede do Libye. List The New York Times přinesl detailní vhled do ruských aktivit v severoafrické zemi, která se po svržení diktátora Kaddáfího před sedmi lety potácí v chaosu a bojích mezi různými milicemi. “Z desítek rozhovorů se současnými a bývalými evropskými, libyjskými a americkými politiky a vysokými úředníky vyplývá, že ruský vliv je mnohem významnější, než bylo nedávné přivítání generála Haftara, velitele milice ovládající východ Libye a rivala mezinárodně uznávané vlády, na palubě ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, odkud zabezpečenou linkou telefonoval s ruským ministrem obrany,” píše deník.

Následuje výčet ruských aktivit v Libyi: nabídka dodávek zbraní výměnou za ropu od ozbrojené milice, která kontrolovala libyjské rafinérie. Pokus ovlivnit - nejspíše pomocí úplatku - jmenování vrchních vojenských představitelů ve vládě národní jednoty. Dodávky zbraní, náhradních dílů a lékařské péče, vyslání vojenských poradců a důstojníků zpravodajských služeb do oblasti kontrolované generálem Haftarem.  List popisuje i další detaily ohledně těchto obvinění.

Reklama
Reklama
Reklama

Spojené státy naopak v Libyi nemají žádnou strategii. Donald Trump vydal protichůdná stanoviska: jednou, že se nechce v Libyi angažovat, podruhé, že tam chce bojovat proti buňkám Islámského státu. “Řídí se svým instinktem a názory úzkého kruhu poradců, kteří ale do dění v Libyi nemají příliš velký vhled,” píše americký list. Trump zatím nejmenoval nového amerického velvyslance a vyjednávání o smíru mezi znesvářenými libyjskými frakcemi ponechává na zvláštním vyslanci OSN a na Evropanech.

Libye
Autor: Milan Jaroš

Podle západních diplomatů se Rusko snaží docílit politické dohody - cílem je mít v Libyi vládu, která bude nakloněna ruským zájmům, zvlášť obchodu se zbraněmi, energetice a budování železnice. “A pokud přitom Evropské unii udělají monokl, tím lépe,” cituje americký deník Frederica Wehreyho, který dokončuje knihu o aktuální situaci v Libyi.

Dodejme, že Obamova, Cameronova a Sarkozyho intervence – tedy svržení Kaddáfího, ale malá pomoc s přechodem ke svobodné Libye - nese za dnešní rozvrat na severu Afriky zásadní odpovědnost. Současní a bývalí libyjští a američtí vysocí úředníci v rozhovorech s The New York Times uznávají, že žádný rychlý lék na libyjské problémy neexistuje. Smysluplná americká politika by však obnášela častější a viditelné diplomatické návštěvy u libyjských lídrů, jmenování zvláštního vyslance, který by se znesvářenými libyjskými frakcemi jednal, jmenování velvyslance, mnohem výraznější podporu mírových snah EU a OSN i větší počet operativců působících přímo v Libyi.

“Přenechali jsme zahraniční politiku v Libyi a v zemích Arabského poloostrova koalici Saúdské Arábie, Egypta a Spojených arabských emirátů,” citují The New York Times Jasona Pecka, ředitele americko-libyjské obchodní asociace. “A to fakticky znamená přenechat vítězství v Libyi Rusům, kteří podporují přesně tytéž samé skupiny (milici generála Haftara, pozn. autora).” Důsledky jsou závažné: “Kdo vládne Libyi, může významně ovlivnit ceny ropy a teoreticky i zaplavit Evropu migranty, a tím pomoci pravicovým populistům k moci.”

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sociální demokracie a obecně politická levice je v celé Evropě v krizi. Kolem roku 2000 vládli sociální demokraté ve 12 z tehdejších 15 zemí EU - nyní pouze v šesti ze současných 28 států Unie. A za měsíc ztratí dalšího premiéra, pokud se potvrdí průzkumy a italská levice prohraje březnové parlamentní volby. Obsáhlá analýza týdeníku Der Spiegel se snaží tento propad vysvětlit.

Při hledání příčin se věnuje specificky německým vnitropolitickým problémům. I u našich sousedů je pád levice (SPD+Zelení+PDS/Die Linke) dramatický: ve volbách v roce 1998 získala 52,7 procent hlasů, ale v loňských zářijových volbách jen 38,6 procenta. Přesah za hranice Německa pak mají obecnější kapitoly textu, které začínají právě na úspěšném počátku tisíciletí. Evropská levice se tehdy posunula do politického středu a prováděla fakticky pravicové reformy trhu práce.

Reklama
Reklama
Reklama

“Dlouho se zdálo, že takzvaná třetí cesta, kterou se sociální demokracie vydala pod vedením Tony Blaira a Gerharda Schrödera, by mohla levici dopřát nový lesk. Podle politologa Fritze Waltera byl však zdánlivý triumf třetí cesty jen dozvukem skutečné sociálnědemokratické epochy, tedy 60. a 70. let,” píše Der Spiegel. “Olof Palme ve Švédsku, Willy Brandt v Německu a Bruno Kreisky v Rakousku mohli opravdu dělat levicovou politiku, řídit ekonomiku, organizovat rovnováhu a spravedlnost ve společnosti. Avšak vlivem neoliberálních reforem význam státu klesl a levice se tomuto trendu poddala. Výsledek? Ačkoli byla všude u moci, od poloviny 90. let selhala při kontrole a určování pravidel finančního kapitalismu.”

V této době sociální demokracie ztratila důvěru mnoha tradičních voličů - a zmizel i étos slova reforma, který patřil původně do arzenálu levice a jejího úsilí o emancipaci chudších vrstev. Teď si jej voliči spojovali s kroky, které pozici a životní úroveň chudších lidí zhoršily. Sociální demokraté už nedokážou zklamané voliče získat zpět a s ekonomickou modernizací mizí i tradiční dělnická vrstva, která levici loajálně volila.

Der Spiegel cituje sociologa Andrease Reckwitze, který popisuje novou hlavní dělící linie současných evropských společností. Probíhá mezi novými středními vrstvami, tedy vítězi kreativního kapitalismu, kteří jsou doma na celém světě a své životy inscenují jako umělecké dílo. A mezi starými středními vrstvami, tedy řemeslníky, majiteli obchodů a běžnými zaměstnanci, kteří se od tohoto příběhu cítí být odříznuti. Žijí na venkově nebo v menších městech, globalizace pro ně představuje spíše hrozbu než příslib, a proto se brání rychlým společenským změnám.

“Pro sociální demokraty a mnohé jiné levicové strany to je špatná zpráva, protože nedokážou oslovit ani jednu z těchto dvou skupin,” píše Der Spiegel. Nové střední vrstvy volí zelené nebo středové liberály, kteří apelují na jejich individuální touhy,  a nikoli sociální demokracii postavenou na reformách ve prospěch – což není myšleno nijak pejorativně - “obyčejných lidí žijících obyčejné životy”.

Zmínění příslušníci staré střední třídy, kteří si váží tradic, klasické rodiny, národního státu a novinky posledních deseti, dvaceti let nevítají, se od politiky odvracejí - nebo přecházejí ke stranám, které zcela odmítají nové elity a politický establishment. Tedy k populistům nebo stranám, které s populismem flirtují.

A cestu z této pasti sociální demokraté nikde nenašli. Ve Francii čelí propadu do role nevýznamné strany, v Británii zkouší nostalgický návrat k rétorice a étosu levice z dob před zmíněnou středovou “třetí cestou”. V Německu sociální demokracie přemítá mezi vstupem do vlády z “povinnosti k zemi” nebo odchodem do opozice z “povinnosti ke straně” - každopádně působí dost rozpačitě a bez zajímavého programu. O dilematech české ČSSD si přečtěte v článku Marka Švehly v aktuálním Respektu.

Reklama
Reklama