Proč se duchové stěhují na Facebook

Vládní vejce, nebo soudní slepice? Takhle by se dal ve zkratce shrnout poslední spor mezi polskou jednobarevnou vládou strany Právo a spravedlnost (PiS) a tamním ústavním soudem. Ačkoliv spor není možná to správné slovo: soud se usnesl a vládu to nezajímá.

Nyní trochu složitě: ústavní soud měl následující středu zhodnotit, zda změny zákona o ústavním soudu samém, které vláda PiS narychlo přijala loni v prosinci, krátce po volebním vítězství, jsou ve shodu s polskou ústavou. Soudci došli k tomu, že nikoliv. Je tu ovšem z pohledu vlády háček. Kvůli sporu o jmenování soudců je dnes polský ústavní soud dvanáctičlenný. Jedna z prosincových změn ovšem vyžaduje alespoň třináct soudců, aby bylo rozhodnutí platné (celkově má polský ústavní soud patnáct členů). Takže: rozhodnutí soudu, že novela je neústavní, vláda nerespektuje, protože soud rozhodl v rozporu s posuzovanou novelou.

A tak funkcionáři PiS nazývají středeční zasedání pouze jakousi “soudcovským posezením” a se soudem bojují metodou, kterou už jednou v prosinci vyzkoušeli. Dokument obsahující soudní rozhodnutí prostě nepublikují (to je povinnost vládní administrativy), a tudíž rozhodnutí neplatí. Respektive platí, ale není. Respektive platí a je, ale není účinné.

Podle opozice je to zjevné porušení ústavy, ba dokonce ústavní převrat. Dnes také bude oficiálně zveřejněná zpráva Benátské komise (orgán Rady Evropy), jejímž výsledkem je, že v Polsku je právě v souvislosti s vládním institučním a konstitučním průvanem ohrožen právní stát. Na tom se Komise usnesla ještě před současným extempore.

A v Polsku jdou rukavičky dolů. Usnesení ústavního soudu prosáklo na veřejnost na provládním serveru wpolityce.pl (něco mezi Parlamentními listy a Protiproudem). Ministr spravedlnosti Zbygniew Ziobro ohlásil, že zahájí vyšetřování mezi soudci, jak se to stalo. Připomeňme, že je to muž, který je šéfem resortu a zároveň generálním prokurátorem, mužem, který jen těsně unikl státnímu soudu (zvláštní polská instituce) kvůli podezření ze zneužívání pravomocí vzniklých souběhem obou funkcí v minulé vládě PiS.

Abychom se ale vrátili i k předchozí polské vládě pod vedením Občanské platformy (PO). Týdeník Do Rzeczy (K věci) přišel s informací, že v roce 2009 nechali tehdejší vládci země odposlouchávat novináře deníku Rzeczpospolita – bylo to poté, co odhalili hazardní aféru, do níž byli namočení čelní členové PO. Šlo ale také o vyšetřování smolenské katastrofy nebo skandály na jedné z lokálních prokuratur.

Na konto známého sporu mezi FBI a Applem o přístup k telefonu střelce ze San Bernardina. Pokud by FBI chtěla opravdu jen zcela nevinný přístup, jak tvrdí, a ne ďábelský nástroj, který by zlikvidoval poslední zbytky soukromí, jak tvrdí Apple, tady jsou podle serveru Wired legální i nelegální cesty, jak inkrimonovaný iPhone rozlousknout. Je jich dost.

Jednou z možností je využít služeb komerčních firem - což zní překvapivě jednoduše, ale bezpečnostní firmy už roky pracují na tom, jak relativně sofistikované kódování překonat. A jsou v tom úspěšné, byť alespoň část takové služby by musela FBI poptávat „pod rukou“, protože se tyto společnosti pohybují na hraně zákona, či už za ní. Jinou možností, kterou FBI má, je úžeji spolupracovat s NSA - což by také vyžadovalo soudní povolení a legální precedent. Pokud by tedy FBI chtěla postupovat zákonně a transparentně. Vysvětlením, proč se to ještě nestalo, může být obava NSA, že by si nechala příliš nahlédnout do kuchyně.

Při četbě ekonomického zpravodajství neustále narážíme na to, že nějaká komodita dosahuje svých poptávkových či nabídkových vrcholů. Může se to stát i se skotskou whisky. Je jí prostě nedostatek - a bude ještě hůř. Problém se skotskou je, že zraje dlouho, minimálně tři roky, ale ta dobrá mnohem mnohem déle.

V době, kdy „destiléři“ zakládali na dnešní výběrovou skotskou, bylo to pití pro dědečky v papučích. Tomu také odpovídalo tehdejší množství. Ale co dnes, kdy ten, kdo nemá svou oblíbenou značku, jejíž název nonšalantně trousí v barových konverzacích, jako by nebyl? Zbývá leda si připlatit. Nebo si připlatit ještě víc. Nebo počkat dvanáct let.

Některé příběhy jsou na pomezí špionážního filmu, psychodramatu a romance. V Londýně na začátku devadesátých let chodil John Dines s Helen Steel. Dva roky, když jí zničehonic oznámil, že je na pokraji nervového zhroucení, musí si dát oddych, a dal si takový oddych, že už se nikdy neukázal.

Na pokraji nervového zhroucení pak nějakou dobu byla i Helen, ale když se jí ulevilo, začala po Johnovi pátrat. Jak sama popisuje, pak se jí zase přitížilo, protože se věci ukázaly neštimovat. Naprosto zásadně neštimovat. Například že podle matriky chodila s mužem, který zemřel v osmi letech. Což –jak zcela pozitivně věděla - není pravda.

Postupně odhalila, že John byl policejní agent se skrytou indentitou, jehož úkolem bylo mapovat prostředí lidskoprávních aktivistů, což Helen Steel byla (a stále je). Johna Dinese stopovala a hledala dlouhých dvacet let, až zjistila, že pracuje na policejní škole v Austrálii. Tady je video z momentu, kdy jej na letišti (zrovna vítal stážisty) po 24 letech oslovila. John se - omluvil.

Příběh má samozřejmě i jiný rozměr než zákrutu v jednom lidském osudu. Ne že by Steel Dinese po těch letech tak horoucně milovala. Dnes jí jde spíš o to, kolik takových policejních špionů se skrytou identitou stále funguje. Chodí s lidmi, nechávají je do sebe zamilovat, opouští je zničehonic, případně s vědomím, že láska vašeho života byla jen policejní vyšetřování. A jak moc je tahle policejní metoda legální - a legitimní.

Milovníci Harryho Pottera se mohou těšit z nového počinu J.K. Rowlingové, která v nových povídkách “kolonizuje” svým čarodějnickým světem americký kontinent. Místy tedy zabíhá až trochu příliš do etnologie a etnoložkou skutečně není - ale možná lepší, než pořád dokola číst onu dokonalou sedmici dětských knih.

Kdo má rád chromebooky - a autor tohoto menu se musí k této skupině přihlásit, protože chromebook považuje za nejlepší možný stroj, neboť neumí skoro nic, což je přesně to, co průměrný uživatel počítače potřebuje - může se těšit ze softwaru firmy Neverware. Chromebook (respektive jeho operační systém Chrome OS) je v prvé řadě školní počítač; nenáročný, levný a jednoduchý. Tyhle vlastnosti mu přitom zajišťují popularitu i mimo školní budovy.

Podobně jako linuxové operační systémy totiž prodlužují život i strojům příliš starým na mainstreamové operační systémy. Dostat do starého laptopu linux není problém, a  nově se to díky Neverwaru dá říct také o Chrome OS. Stačí USB, minimální znalosti výpočetní techniky -  a za půl hodiny máte z rozhrkaného zaprášeného laptopu, který doteď ležel v krabici, svižně běhající chromebook s přístupem k Google-účtu.

České školy by možná mohly vyhlásit národní sbírku na staré plečky - a modernizace tuzemského školství by poskočila jako nikdy doposud.

Pravidelné páteční fotbalové okénko dnes bude trochu chudé, protože autor menu za celý týden nenarazil na žádnou esej, která by spojila manýristické malířství a rohové kopy. Tak tedy alespoň něco pro fanoušky Liverpoolu a jejich trenéra Jürgena Kloppa.

Strach je věčný, ale jeho podoba se mění. A mění se v závislosti na komunikační technice, která v dané době převládá. Není zvláštní, že v době rozmachu telegrafu cítili duchové a nehmotné entity zvláštní potřebu své zprávy z jiného světa vyťukávat na zdi a okenní tabulky? Že spiritistická tabulka, oblíbená pomůcka komunikátorů se zásvětím, se rozšířila v době telefonů, kdy lidé začali považovat komunikaci za zcela běžnou a dostupnou věc? A že dnes si jako nejoblíbenější platformu vybírají sociální sítě?

Přesun duchů na Facebook má podle autora esej jeden zajímavý vedlejší dopad. Dosavadní komunikační prostředky fungovaly primárně „jen“ jako prodloužení lidských schopností a vyžadovaly aktivitu. Sociální sítě jsou kvalitativně jiné, na rozdíl od systému telefonních ústředen, linek a aparátů vytvářejí vlastní smysluplný svět - a nejenže umožňují člověku dosáhnout na jeho okolí, ale také za ním jeho okolí přivádějí, aniž musí hnout prstem. A v jistém smyslu tohle okolí přímo vytvářejí. Pro zbloudilé duše, které nemohou najít klid, je to ideální živná půda. Není divu, že víra v ně v západním světě - na první pohled překvapivě - znatelně roste.

Jedno nekulaté výročí. Přesně před 28 lety do hlavního města jednoho z nejkostnatělejších komunistických režimů v Evropě přijela skupina, jejíž desky se tu nemohly prodávat, a přesto tu před prvním koncertem měla tisíce oddaných fanoušků.

Video: Život pod vojenskou juntou je tvrdý i v Thajsku. Umělecká scéna však kvete.

Kulturní tip: Gone, baby, gone. ČT2 11.3.2016  21:50.