Princ temnoty: Labouristé se stali stranou skuhrajících

Začíná to lákavě. “Příští týden výlet do Itálie ve velké turistické jachtě. Dvě patra, klimatizace, připraveno pro turisty. Doporučeno rodinám.” Tak podle deníku The Guardian vypadají inzeráty, na jejichž konci je prosakující bárka k prasknutí naditá běženci pokoušejícími se dostat do Evropy. Text deníku popisuje marketingové praktiky nelegálních převaděčů, kteří si z převážení afrických a blízkovýchodních migrantů udělali byznys.

Ty tam jsou prý časy, kdy bylo převaděče nutné složitě kontaktovat skrze nedůvěryhodné prostředníky. Dnes mají převaděčské “firmy” vlastní facebookové účty (ukázka pochází z nabídky jedné turecké skupiny). Nabídka se ze všeho nejvíce podobá lákadlům turistických kanceláří. Zdůrazňuje se bezpečí, komfort, jistota. “Azyl a vystěhování do celé Evropy - pomáháme lidem s dokumenty,“ láká jiná společnost.

The Guardian popisuje, že převaděčské skupiny využívají internet různě: některé tu pouze nabízejí služby, jiné stránky slouží jako interaktivní průvodce celým složitým procesem a sleduje své “zákazníky” od počátku cesty někde v africké vesnici či městě až na loď. Na stránkách fungují diskusní fóra, na nichž převaděči přesvědčují zákazníky o kvalitě zvolených dopravních prostředků i schůdnosti cesty. Gangy vystavují fotografie spokojených uprchlíků, některé stránky mohou sloužit i k zasílání vzkazů rodinám.

Všechno to vypadá jako stále profesionálnější podnikání končící někde ve vlnách Středozemního moře, kde čeká nebo nečeká záchranná loď Evropanů. Ta často rozhodne, zda “výlet do Itálie” skončí úspěchem nebo další tragédií.

Evropa tak tento týden chystá dva kroky. Tím prvním je snaha prosadit povinné kvóty pro sdílení přistěhovalců. Druhým je pokus prosadit na půdě OSN tvrdý postup právě proti sítím mafiánských převaděčů.

Británie chystá návrh rezoluce Bezpečnostní rady OSN, jež by poskytla právní krytí pro vojenský zásad proti převaděčským gangům. Akce by se odehrávala pod velením Itálie a účastnilo by se jí 10 evropských zemí. Podle britského tisku se předpokládá, že návrh bude obsahovat požadavek použít “všech dostupných prostředků k narušení obchodního modelu převaděčů”.

Navrhovaný postup má ovšem vojenská rizika pro celé NATO. Do výnosného převaděčského byznysu jsou zapleteny džihádistické skupiny, libyjské milice i Islámský stát. Skupiny bojovníků mají údajně na pobřeží Libye rozmístěnou těžkou vojenskou techniku včetně dělostřelectva a protileteckých baterií. Pokud by došlo k útoku na evropské lodě, nelze vyloučit eskalaci celého konfliktu.

Libye ostatně už dala najevo, že s postupem Evropské unie nesouhlasí. Podle BBC prohlásil libyjský vyslanec při OSN, že cíle EU jsou “nejasné a velmi znepokojující”.

Návrh na povinné přerozdělování přistěhovalců v rámci EU se mezitím ukazuje jako značně kontroverzní. Financial Times píší, že kromě odporu východoevropských zemí se právě tento požadavek může stát jedním z prvních bodů střetu mezi znovu zvoleným Davidem Cameronem a Evropskou komisí.

Pro zpestření jedna přistěhovalecká: Concha Buika se narodila ve Španělsku přistěhovalcům z Rovníkové Guineje. Vyrůstala mezi cikány na Malorce. Dnes neortodoxně fúzuje tradiční flamenco a coplas s jazzem, soulem a bůhvíčím ještě. Žádný “bílý” Andalusan by zřejmě k podobným hříchům proti přísné formě nenašel odvahu. Občas je to jízda (do kytary buší legenda dnešního flamenca Dani de Morón).

Britské referendum o setrvání v Evropské unii se podle všeho posouvá o jeden rok dopředu - rozhodovat by se tedy mělo již příští rok. The Guardian tvrdí, že se David Cameron snaží co nejvíce zužitkovat energii nashromážděnou díky svému překvapivému vítězství ve volbách minulý týden a zároveň načasovat jednání o britských podmínkách tak, aby bylo co nejvíce vzdáleno německým a francouzským volbám (v Německu se budou konat volby do Spolkového sněmu v září 2017, Francii čekají prezidentské volby na jaře 2017).

Podle zdrojů britského deníku bude staronový ministr financí George Osborne se svými kolegy jednat o podmínkách dalšího členství Británie v EU již dnes.

The Guardian také shrnuje základní okruhy, o nichž chce Londýn s Bruselem vyjednávat: Británie by měla získat výslovnou výjimku z deklarované ambice budovat “stále těsnější unii” evropských národů. Měla by získat záruky, že pravidla zóny volného obchodu vznikající v eurozóně nebudou aplikována na státy, jež nezavedly euro. Bude mít možnost zpřísnit podmínky, za jakých mají přistěhovalci ze zemí EU přístup k sociálnímu systému Velké Británie. A bude požadovat, aby národní parlamenty získaly větší pravomoci pro blokování evropské legislativy. 

Financial Times rozhodně schvalují požadavky konzervativní vlády na omezení dávek pro přistěhovalce z EU. Zároveň varují před nerealistickými požadavky v jiných oblastech - evropské vlády nepřipustí změny v dosavadních smlouvách, které by mohly vést k referendům v jejich vlastních zemích. Jisté je, že Británii bude nutné brát vážně - a že si drtivá většina Evropy přeje, aby členem osmadvacítky zůstala.

Schlíplí labouristé, po nečekané a drtivé porážce na dlouhá léta odstavení od moci, mezitím roztáčejí bratrovražedný boj na téma Kdo za to může? Diskuze je zajímavá, přesahuje hranice Británie a účastní se jí těžké váhy bývalé úspěšné garnitury.

Podle Sira Mandelsona - bývalé šedé eminence vlády Tonyho Blaira přezdívané také “princ temnoty” - uhnuli labouristé příliš doleva k tradičním kořenům dělnické strany, která v postmoderní společnosti nemá voličskou základnu. Stali se stranou skuhrajících - tedy té části společnosti, která pasivně očekává pomoc, cítí se ukřivděná a nedoceněná.

“Měli jsme mávat pěstí, chválit pracující a nenávidět bohaté,” popsal Mandelson labouristy pod vedením Eda Milibanda. Labouristé prý neměli vůbec co nabídnout většině lidí, kteří nejsou ani nezřízeně bohatí, ani žalostně chudí, ale pohybují se někde uprostřed.

Vzápětí se ozval i sám velký mág britské levice Tony Blair. I ten tvrdí, že středolevá strana musí být partají pro lidi, kteří mají vlastní ambice, věří v sebe sama, chtějí uspět, mají energii a někam míří. Musí být stranou lidí aspirujících na úspěch. “Pracující rodiny nechtějí, abychom jenom chválili jejich těžkou práci. Chtějí vědět, že díky své práci mohou stoupat vzhůru, že mohou něčeho dosáhnout. Chtějí, aby se jim dařilo lépe, a musí vědět, že my je na této cestě podporujeme,” napsal Blair v nedělníku The Observer.

Vzpomínáte na BRIC? Zkratka označovala čtveřici rozvíjejících se zemí, kterým měla podle všeho patřit budoucnost. A kdo ví, třeba zítřek Brazílii, Rusku, Indii a Číně i patří. Na hladkou jízdu to ale dnes rozhodně nevypadá.

Věnovat se tentokrát budeme Brazílii. Tam to jde od desíti k pěti. Nejenže se ekonomický zázrak jaksi rozplynul. Zemi sužuje inflace a po letech vzorového růstu se propadla do nejhorší recese za posledního čtvrt století. Mluvívalo se o tom, že se Brazílie stane ropnou velmocí. Teď už o tom zase tak často neslyšíte. Velmi je ale naopak slyšet o ropné firmě Petrobras a s ní spojenou mohutnou korupcí.

Brazilská prokuratura vyšetřuje celé zástupy mocných včetně klíčových politiků vládnoucí Dělnické strany. Vyšetřování se nebezpečně točí v blízkosti prezidentky Dilmy Rousseff, která svého času působila jako ředitelka zmíněné ropné společnosti. Neblahý vývoj vyhnal do ulic miliony naštvaných Brazilců, kteří požadují odvolání Dilmy Rousseff - její “popularita” se ostatně pouhého půl roku po volbách propadla někam ke 13 procentům.

Úplně nové grády ale všechno dostalo teprve teď. Bývalého prezidenta Inázia Lulu da Silva zná kde kdo i u nás ve střední Evropě - je to muž, který se z revolucionáře proměnil v odpovědného středolevého prezidenta a přivedl svou velkou zemi k velkému úspěchu a uznání. Vězme tedy, že “Tonyho Blaira Brazílie” už vyšetřování dostihlo také.

Generální prokuratura začala bývalého prezidenta vyšetřovat kvůli podezření, že v letech 2011–2014 fungoval jako lobbyista a díky kontaktům v dnešní brazilské vládě ovlivňoval velké zahraniční zakázky ve prospěch brazilské stavebné firmy Odebrecht.

Podle brazilského časopisu Época, který minulý týden otisknul rozsáhlou investigativní reportáž, Lula da Silva uskutečnil řadu cest do zemí jako Ghana či Dominikánská republika - a všechny byly placené právě firmou Odebrecht. Poté firma získala výhodné kontrakty na stavby mnohdy financované státní brazilskou bankou (BNDES). Lulův tým a institut, který bývalý prezident založil, se brání: tvrdí, že Lula da Silva pobýval v zahraničí a na těchto cestách pouze za účelem přednášek, které byly placeny standardně národními a mezinárodními institucemi, jež ho pozvaly.

Generální prokuratura se má 20. května rozhodnout, zda bude ve vyšetřování bývalého prezidenta pokračovat. Mezitím je potřeba na naštvaných Brazilcích ocenit, že neztrácejí smysl pro humor. Investigativní týdeník Veja čtenáře pozval k účasti na virtuální hře Město Korupce. Brazílie prý kvůli ní ročně přijde odhadem o 82 miliard reálů (více než 27 miliard dolarů, přes 680 miliard Kč) z veřejných peněz. Jak si ale takový balík peněz představit? Ve zmíněné hře si můžete z ukradené částky postavit celé vlastní město – virtuální, tudíž zcela nezkorumpované nemocnice, školy, kanalizační sítě, parky, dokonce sochy oblíbeným politikům. Výsledek svého úsilí můžete porovnat s ostatními účastníky zde.

Proč je těžké naučit počítač skutečně myslet a sestrojit tak opravdovou umělou inteligenci? Je to vlastně paradox: stroje hravě řeší složité rovnice, kterým většina obyčejných lidí vůbec nerozumí, zároveň nejsou schopny zvládnout triviální úkony. The Economist věnuje umělé inteligenci a strachu z ní hlavní text svého nejnovějšího čísla - a protože se jedná o vtipný týdeník, přichází s chytlavými metaforami.

Nemožnost spoutat lidské myšlení do jednoduchých vzorců, jež by bylo možné předat strojům, vysvětluje například na legendárním případu Pottera Stewarta, soudce amerického Nejvyššího soudu, který stál v roce 1964 před úkolem definovat pornografii. Každý dospělý člověk jaksi samozřejmě ví, o co jde, popsat ji ale tak, aby ji bylo možné uchopit zákonem, je jiná věc. “Prostě ji poznám, když ji vidím,” napsal tehdy rezignovaný soudce zvesela do zprávy - a bylo po problému.

Se stroji je to složitější. The Economist nejdříve konstatuje, že rozvoj umělé inteligence je bezpochyby hitem dneška. Do pokusů sestrojit stále chytřejší elektronické “mozky” se lijí miliardy; firmy jako Google, Facebook nebo Microsoft si kradou před nosem špičkové vědce a budují tajné laboratoře. Kromě nadšení rostou i obavy lidí, jako je zakladatel firmy Tesla Elon Musk nebo filozof Nick Bostrom, kteří tvrdí, že si hrajeme s ďáblem a hrozí nám, že nám vlastní vynálezy přerostou přes hlavu.

The Economist má zatím pro strach uděláno. Popisuje, jak se hlavní pozornost upíná k oblasti nazývané “hloubkové učení” (deep learning), jež velmi zhruba napodobuje činnost neuronů v lidském mozku a díky kapacitě dnešní výpočetní techniky a neuvěřitelnému množství dat nahromaděných na serverech internetových firem dosahuje překvapivých výsledků.

Stroje se samy učí rozlišovat různé struktury, takže je dnes například již běžné, že umí rozpoznávat lidské tváře, pojmenovávat předměty nebo převádět zvuky vydávané lidskými bytostmi do psaného jazyka. Microsoft má k dispozici program, který vás poslouchá v angličtině a v několika stupních váš projev tlumočí do mluvené němčiny (na Skypu to jednou bude tak snadné!).

Britský týdeník nepopírá, že pokrok je rychlý a výsledky působivé, ale k intuitivnímu myšlení mají stroje stále velmi daleko. V principu prý by skutečně mělo být možné naučit počítače myslet, protože nikdo zatím v mozku neobjevil žádnou “duši” či “božskou jiskru”, nic, co by se vymykalo běžným fyzikálním zákonům a nešlo by tedy simulovat. Zároveň je jasné, že stroje jsou stále tak trochu rychlí tupci a od biologických mozků se stále zásadně liší. “Má smysl se ptát, jestli umí ponorka plavat?” cituje The Economist Edsgera Dijkstru, jinak velkého propagátora umělé inteligence.

Pragmatičtí Britové dávají před obavami ze vzpoury strojů přednost reálným strachům. Počítače a počítači vybavené stroje hrozí, že provedou s řadou kancelářských zaměstnání totéž, co kdysi parní stroj, spalovací motory a další vynálezy udělaly dělnickým profesím. Překladatelé, novináři, analytici a bílé límečky vůbec by měli dávat bedlivý pozor. Možná se nedožijí toho, že stroje ovládnou svět, ale to neznamená, že je nějaký elektronický mozek nepošle na pracovní úřad.

Video: Jak zkombinovat nošení jarmulky s americkou populární kulturou?

Kulturní tip: Panika v městečku. ČT art 12.5.2015 23:35. „Je-li tenhle film surrealistický, pak je surrealistická i dětská fantazie. Dejte rozpustilému mládežníkovi odpovídající figurky a vymyslí stejně ujetou hovězinu. Přimíchejte tam dospěláckou zkušenost se syžety braku a máte Paniku v městečku, něco jako Wallace a Grommita na lehkých drogách střiženého pošahanou kinetikou South Parku,“ píše se v hodnocení na ČSFD o animovaném dobrodružství, ve kterém mají hlavní roli Kovboj, Indián a Kůň.