pátek 30. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Svět čeká na svou další velkou pandemii. Další, protože z historie známe řadu katastrof. A od té poslední - tzv. španělské chřipky, která zabila každého dvacátého člověka na planetě - neuplynulo ani sto let. Dnes to sice mají bakterie a viry těžší než kdykoliv předtím, medicína za poslední desetiletí pokročila nevídaně. Ale o to větší bude náš šok, až se objeví organismus, který naše antibiotika a antivirotika nebudou vůbec zajímat.

V ten samý moment lidé z tropické Afriky stojí nad pulty místních tržišť a vybírají maso k večeři. Občas je jejich volba jednoduchá: koupit za stejné peníze čtvrt kila chované drůbeže, nebo kilo masa uloveného v divočině? A občas do rozhodování ani nemusejí vstupovat peníze. Divoké maso jedlo lidstvo od nepaměti. My už možná ne; nepokládejme ovšem středoevropské lesy s jejich spočítanou a kontrolovanou srnčí populací za divočinu. Ale někteří naši spolupozemšťané jsou na něj zkrátka zvyklí.

V ten samý moment lidé na pofiderních tržištích západního světa stojí nad pulty místních tržišť, ale zajímá je spíš to, co se pod těmi pulty skrývá. Dovoz divokého masa z tropů je ilegální. Což neznamená, že se neděje. A protože je to protizákonné (z dobrých důvodů, protože volná ruka trhu by v případě naprosté volnosti s antilopami a buvoli navždy zatočila během několika let), děje se to bez laboratoří a kontrol, nehygienicky. Stejně jako na trzích v Ghaně nebo Senegalu.

Krom toho, že to může být trochu nechutné, je to nebezpečné. A nebezpečné pro všechny na téhle planetě, která je propojená způsobem, o němž by si černá smrt ve čtrnáctém století mohla nechat jen zdát (ale i tak pozabíjela třetinu Evropanů). Co totiž způsobí příští velkou pandemii? Jistě, mohou to být viry a nákazy, které už dobře známe: ebola, SARS, ptačí chřipka… Ale daleko spíš to bude neznámý virus nebo neznámá mutace známého viru.

A něco takového se jistě skrývá v hloubi africké, asijské a jihoamerické divočiny. Každý dovezený kilogram načerno uloveného antilopího masa nebo známé delikatesy, africké řekomyši, je v jistém smyslu ruská ruleta. Pravděpodobnost, že se v bezpečně nezpracovaném mase skrývá bakterie či virus s genetickou výbavou, na niž budeme krátcí, nebo na ni alespoň nedokážeme rychle zareagovat, je vcelku vysoká.

Jsme zkrátka to, co jíme. Anebo také kvůli tomu být nemusíme.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Menu chce ujistit své čtenáře, že se nepouští na tenký led konspiračních teorií, ale opírá se o jednu ekonomickou analýzu. A nechce tvrdit, že někdo na světě (ideálně v zkouřené zasedací místnosti) chce, aby lidé hladověli. Ovšem takřka určitě někdo v nezakouřené zasedačce - možná i v energeticky nulovém kancelářském komplexu - chce vydělat peníze. A proto lidé hladovějí.

Řeč je o tom, co stojí za jednou velkou makroekonomickou záhadou: jak to, že mezi lety 2000 a 2008 světové ceny základních potravinových surovin (obilí nebo rýže) stouply takřka třikrát? Z pohledu globálního severu tuhle skutečnost záhy přebila finanční a ekonomická krize. Její dopad byl pro mnoho obyvatel vyspělých zemí drtivý, ale asi těžko se dá srovnávat se 44 miliony lidí, které potravinová láce uvrhla do absolutní chudoby (a další desítky milionů na její hranu).

Obvyklá vysvětlení jsou dvě: může za to cena ropy a dotace do biopaliv. Ropa v uvedeném období zdražila také, a navíc také třikrát, což nabádá k jednoduchým závěrům - a je základní surovinou jak pro zemědělské stroje, tak pro přepravu potravin, takže její cena logicky mění hodnotu vypěstovaných a dovezených potravin. Časy drahé ropy ale v roce 2014 pominuly, dnes je naopak extrémně levná – přesto se potraviny i dnes drží na laťce, na niž se vyhouply před deseti lety. Ropou to tedy nebude.

Dotace do biopaliv (ze strany vyspělých zemí) jsou také lákavé vysvětlení, k tomu by to mohl být další argument proti “ekologismu”. Pokud ale pomineme to, že jejich cílem je snížit dopad globálního oteplování, které nejhůř dopadá právě na obyvatele rozvíjejících se zemí, pak rozsah zemědělské půdy, kterou zabírá pěstování paliv namísto potravin, je nejspíš příliš malý na to, aby zvyšoval globální ceny potravin tak razantně.

Není to tedy ani ropa, ani dotace, ani ropa a dotace dohromady. Takže to musí být něco jiného. Autoři zmiňované studie, němečtí a polští ekonomové, ukazují na výrobce umělých hnojiv - a na jejich kartel, který je podle nich tím pravým viníkem. Nově objevená vina se rozprostírá po celé planetě. Mezi největší výrobce patří kanadské, americké, ruské a běloruské firmy. Na rozdíl od nejznámějšího kartelu OPEC, který sdružuje země vyvážející ropu, tohle spojenectví skutečně funguje. Země, která má na svém území zdroj potaše, tedy uhličitanu draselného, jedné z hlavních surovin pro výrobu hnojiv, má vyhráno. Vlády těchto zemí nemají zájem proti tomu faktu nějak bojovat: mít na své půdě tak výnosnou a strategickou firmu se vždycky hodí. A velkovýrobci, kteří spolu nesoupeří o zákazníky, v klidu a synchronizovaně zvyšují ceny, takže ostatní se musí přizpůsobit.

Za objevem nestojí mezinárodní vyšetřování ani odposlechy v kancelářích, ale propočty - ekonomové využili toho, že pro výrobu umělých hnojiv se používá zemní plyn. Porovnali tak výkyvy cen plynu a ropy a získali “čistý” hnojivový vliv. Výsledek je jednoznačný. Cena umělých hnojiv ve světě stoupá, i když pro to není objektivní důvod. Jediným vysvětlením je dohoda. Což se ukázalo nedávno. Jedna mocná vláda - konkrétně čínská - se rozhodla nakupovat potaš v zahraničí a hnojiva vyrábět přímo. To rozbilo dlouholeté spojenectví ruských a běloruských firem, které vytěží a zpracují třetinu ročního objemu tohoto minerálu. Začaly si tedy navzájem konkurovat a hle: cena umělých hnojiv začala klesat.

Reklama
Reklama