středa 7. 12. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Britský deník The Guardian se v obsáhlém textu vydal pátrat po kořenech fenoménu, který v poslední době okupuje veřejný prostor a nemine den, aby ho někdo někde nezmínil. Řeč je o politické korektnosti, velmi mlhavě a nejednotně definovaném pojmu. Tato mlhavost ovšem nebrání rostoucí skupině veřejně aktivních osob, aby se vůči „diktátu politické korektnosti“ vymezovala.

Text o politické korektnosti nemůže zažít nikým jiným než právě zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který na vymezování vůči údajně přehnané korektnosti Baracka Obamy, Hillary Clinton a dalších tradičních politiků postavil svoji kampaň. Liberálové podle Guardianu chápou korektnost (byť jí takto neříkají) coby reakci na čím dál různorodější společnost, v níž jazyk právě tuto rozličnost reflektuje. Podle Trumpa jsme svědky jakéhosi spiknutí elit, v nichž ona korektnost vítězí nad „zdravým rozumem, nad vaší bezpečností a vším ostatním“. Republikánský kandidát ostatně naříkáním na PC (podle anglické zkratky) reagoval na jakoukoliv kritiku namířenou jeho směrem; a že jí bylo.

Reklama
Reklama

Jak však Guardian upozorňuje (a jak také opakovaně napsala autorka těchto řádků), celé to nedává moc smysl. Muž, který si tak rozhořčeně stěžoval, že jsou jeho názory umlčovány, byl prezidentským kandidátem jedné ze dvou hlavních politických stran. A své stížnosti - i jiné názory - přednášel před publikem čítajícím stovky milionů lidí. Jestli někoho ve veřejné debatě slyšíme ze všech stran, pak jsou to právě údajné oběti údajné umlčovací kampaně. Což postrádá logiku: Když jsou umlčováni, jak to, že se bez omezení veřejně projevují?

Nicméně argument politické korektností coby páky mocných k umlčení nepohodlných nabírá na popularitě nejen v Americe. Zároveň o sobě nikdy nikdo neprohlásí, že je politický korektní: tenhle termín je používán výhradě jako obvinění či urážka.

Women's Rights Demonstration
Politická korektnost měla původně ochránit menšiny. (Pochod za práva žen, USA, šedesátá léta) • Autor: Profimedia, TEMP Photo researche

Výzkum Guardianu zasazuje častější používání termínu do roku 1990, kdy se objevil v textu v prestižním americkém deníku The New York Times, v němž reportér Richard Bernstein na základě času stráveného na univerzitě v Berkeley popisuje „rostoucí netoleranci, uzavírání debaty a tlak na konformitu“ v prostředí amerických univerzit. V Bernsteinových stopách se vydala další seriózní média a během roku se používání výrazu vyhouplo z pár zmínek na sedm set. V roce 1992 už mediální archiv hlásí bezmála tři tisíce případů, kdy novináři výraz použili.

Jak ale Guardian upozorňuje, mnoho z těchto článků „recyklovalo pár příběhů z několika elitních univerzit, velmi často přehnaných nebo bez patřičného kontextu“. V jednom textu je kupříkladu popisováno soustavné intenzivní pronásledování, jemuž měl být vystaven harvardský profesor historie Stephan Thernstrom za údajnou rasovou necitlivost. Jak ovšem v jiném článku sám řekl, k systematickému pronásledování či kritice nikdy nedošlo: pouze byl v harvardských studentských novinách v jednom textu kritizován za to, že na svých přednáškách obsáhle četl z deníku majitele plantáže. Což lze jen těžko označit za pronásledování.

Před rokem 1990 termín používala zejména americká levice (objevuje se už v textech amerických komunistů ve třicátých letech), a to ještě velmi často ironicky. Pak si pojem postupně přivlastnili konzervativní autoři, kteří z něj udělali beranidlo proti liberálním akademikům a změnám, které rašily právě v prostředí amerických univerzit, než se rozlily do společnosti. A následně, píše Guardian, se výraz stal skvělým nástrojem pro americkou pravici, pomocí něhož získávala na svoji stranu někdejší tradiční voliče demokratů, tedy chudší bílé lidi ekonomicky zasažené následky globalizace a znepokojené prudce se měnící společností. Politická korektnost se stala klínem vraženým mezi běžné lidi a „liberální elity“, které chtějí "kontrolovat jejich řeč i myšlení“.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Čína oznámila, že během tří let vybuduje obří hotel na Mount Everestu. Stavba má přetáhnout zájemce o výstup na vrchol z Nepálu do Číny a otevřít nejvyšší horu světa masovému turismu. Součástí projektu je velký heliport pro přistávání vrtulníků, stejně jako dlážděná cesta spojující hotelový rezort se základním horolezeckým táborem.

Dosavadní nejobvyklejší trasou na vrcholek Everestu je už od dob prvního výstupu Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye  tzv. jihovýchodní cesta z Nepálu. Jak ale píše ve svém nejnovějším čísle internetový magazín Outside: po lavině před dvěma lety, která zabila 16 šerpů upravujících lezeckou trasu, a po loňském zničujícím nepálském zemětřesení se zájemci o výstup začali poohlížet po jiných možnostech. Přispělo k tomu i to, že jihovýchodní cestou dnes na Everest v příznivých dnech stoupají ve frontách stovky lidí s kyslíkovým přístrojem doprovázených kohortou šerpů. Trasa je zavalena odpadky a podle stížností horolezců dochází k častým krádežím lezeckého vybavení.

Reklama
Reklama

Severní cesta z Číňany okupovaného Tibetu je oproti nepálské trase delší, ale údajně bezpečnější - a má snazší přístup do základního tábora. Mimochodem: ačkoli na vrcholu Everestu už díky průmyslovému zajištění cesty stanulo mnoho tisíc lidí, bez kyslíku jich to dokázalo jen zhruba 100 - a bez podpory šerpů a bez předchozího vybavení trasy fixními lany tam zatím vylezla jen italská horolezecká legenda Reinhold Messner v roce 1980 a pak ještě dva jeho francouzští kolegové o šest let později.

Nl celebrates the Nl Tourism year 2011
Autor: Profimedia, TEMP EPA

Čínský turistický rezort má vyrůst na úpatí Everestu v městečku Old Tingri. Podle zveřejněných plánů v něm má být vše, co si spojujeme s rekreační turistikou francouzských Alp. Včetně zmíněného heliportu, horolezecké školy a hotelu, jehož zastavěná plocha má podle pekingského deníku China Daily být 27 tisíc metrů čtverečných - což Outside označuje za „možný překlep“, ale znalci řádění čínských projektantů v odlehlých turisticky zajímavých oblastech se spíš obávají nejhoršího. Z hotelu má pak kvalitní dlážděná cesta vést až k základnímu táboru, takže cestovní kanceláře budou schopny bez potíží dopravit stovky tisíc klientů až k hoře a nabídnout jim unikátní pohled na její vrchol beze strachu z následků výškové nemoci.

“Čínská strana Himaláje se promění v něco jako vyšší Alpy, kde je možné vláčkem projíždět pod nejvyššími vrcholy a kde vás lanovka posune až do půlky cesty na Mont Blanc,“ řekl Outside himálajský průvodce a doposud velký propagátor severní cesty Adrian Ballinger.

Tenhle směr nabourává běžné představy o horolezectví a jde proti jeho etice, ale o tu mimochodem na Everestu už dávno nejde ani na nepálské straně. Číňané nicméně posunují vysokohorskou komerci do ještě vyšších obrátek. Ve hře je probouzející se střední třída Číňanů, která bohatne a touží po zážitcích vyhrazených dosud jen jejich západním předlohám. Ballinger přitom doufá, že čínský projekt se zastaví na úpatí a nebude se posouvat dál k vrcholu bájné hory. „Kyslíkem vybavená lanovka do Severního sedla by Everestu vzala obrovskou část kouzla,“ říká. „Tu představu úplně nenávidím a radši na to ani nechci myslet.“  Ale jak dodává Outside: inženýři si to asi dokážou představit také a nenávidí tu vizi mnohem míň.

Dnes, jak už bylo řečeno, vedou na vrchol Everestu dvě hlavní cesty, z Nepálu a z Tibetu. Obě jsou zasvěceny komerci a výstup na Everest představuje obrovský byznys: cesta stojí 25–90 tisíc dolarů. Ostatní hory stály dlouho mimo, ale to se začíná pomalu měnit: obchodní model se už uchytil na všech dalších 14 světových osmitisícovkách, a dokonce i na zřejmě nejnebezpečnější hoře světa K2, která zažila první komerční pokoření loni. Čínské vysokohorské centrum má být dokončeno v roce 2019, tři roky před začátkem zimní olympiády v Pekingu.

Reklama
Reklama