Ekonomický růst je nejvýraznější za posledních deset let, francouzský prezident Emmanuel Macron porazil Národní frontu v čele s Marie Le Pen, úspěšně transformuje Francii a snaží se o totéž v evropském měřítku. Ačkoliv Evropské unii důvěřuje jen 41 procent občanů členských států, je to pořád více než důvěra národním vládám. Přesto není populismus poražen, píše The Economist - a dodává, že po minulém týdnu se ocitli populisti v čele státu nejen v Polsku, Maďarsku a Rakousku, ale s výhrou Miloše Zemana zůstávají na vrcholu i v České republice.
Ale než jen uznat prohru a vrátit se zpět ke své tradiční agendě a způsobům, je třeba se od populistů začít učit, naznačuje cestu ven týdeník The Economist. Tedy ne vše. Pokud chtějí „ostatní“ politici znovu vyhrávat volby, musí si osvojit to nejlepší, čím populisté disponují - a zároveň tvrdě odmítnout vše neslučitelné s hodnotami liberální demokracie. A že je co odmítat. Populisté se především vyznačují nepřátelstvím vůči konkurentům. Společnost zjednodušeně prezentují jako rozdělenou na dvě části – na prosté občany a na elity, které občany zaprodala. Mluví o tom, že důležité je přímé spojení mezi politikem a občanem, což značně zmenšuje prostor pro budování nezávislého soudnictví nebo fungování svobodného tisku, protože politik za ně „vše zařídí“.
I když mezi populisty řadíme spíše demagogy a podvodníky, občas se mezi nimi najdou i reformátoři a demokrati, poznamenává také Economist. Například evropští revolucionáři, kteří dali impuls k vytvoření opozice vůči absolutní monarchii v roce 1848, státníci z konce 19. a počátku 20. století, již položili základy západních sociálních států - a také představitelé protikomunistických hnutí v zemích za železnou oponou, jako byla například polská Solidarita.
Co se od populistů tedy učit? Populističtí politici umí brilantně popisovat a připomínat voličům jejich každodenní nespokojenost. Populismus se živí i z pocitu neférového jednání části politického spektra, které se „náhodou“ dostalo po skončení kariéry k lukrativním postům v soukromém podnikání. Nedávná historie je také plná příkladů, kdy politici nedokázali čelit citlivým otázkám veřejnosti. Buď se před odpověďmi skrývají - nebo používají technokratické argumenty s tím, že v dané situaci neexistuje „jiná alternativa“.
Právě komunikace je oblast, které by se politici měli od populistů učit. Komunikace je totiž vyprázdněná a pro voliče nic neříkající, pokud nezohledňuje jejich obavy. V případě, kdy je tento strach opodstatněný, zaslouží si pozornost politiků - a nejlépe i s návrhy řešení. Velká podpora populistů je dnes spojená především s důsledky globalizace, rychlými změnami průmyslu a přistěhovalectvím. A ignorování těchto obav jen zvyšuje jejich významnost.
Proto je na čase přehodnotit dosavadní náhled na populismus. Ano, populisté jsou nebezpeční, ale jejich vzestup musí ostatní politici brát jako výzvu k obrodě. Kvůli rozdělené a polarizované společnosti je pravděpodobné, že obliba populistických politiků nebude ani v nadcházejících letech klesat. The Economist tak na závěr dodává, že důsledky populismu lze omezit jedině za situace, kdy současné rozložení sil začnou brát tradiční politici coby impuls pro změnu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
