Po čtyřicítce méně pracujte, varují vědci. Jinak můžete zhloupnout

Ti, kteří v Británii hlasovali pro setrvání v EU, si mysleli, že referendum je o ekonomických otázkách, jenže ve skutečnosti bylo o tom, jak definujeme sebe sama jako národ, píše známý britský konzervativní filosof Roger Scruton.

Z jeho textu plyne, že sám byl pro brexit, ale pokouší se tu hlavně zobecnit důvody oněch 52 procent voličů při jejich rozhodování. Vidí tři: imigraci, demokratický deficit EU a efekt rozhodnutí evropských soudů na Brity.

Ten první důvod je notoricky známý a Scruton sice na jedné straně uznává, že „Poláci, Češi, Maďaři, Litevci a Rumu i přinesli do Británie energii, podnikavost a schopnosti“, ale podle jeho názoru to velmi poškodilo postkomunistické země, z nichž tito schopní lidé odešli. „V Polsku může demografická krize položit už brzy na kolena,“ píše, protože tam budou chybět právě ti mladí lidé, kteří odešli na Západ.

Především ale velmi ovlivnila tato imigrace z Východu Brity samotné - a Scruton ukazuje, že v tomto případě nejde o ekonomiku, k jejímuž růstu imigranti nepochybně přispěli, ale o „identitu“. Vyvolali totiž otřesy v základech, na kterých podle Scrutona společnosti stojí: tedy na společenské důvěře, která pochází ze „společného jazyka, sdílených zvyků, nahlížení práva, veřejného ducha“ atd. A tuto důvěru imigranti narušili svých příchodem a jinými zvyky.

Scruton uznává, že existuje alternativa k národu, jak jej chápe on; že ji reprezentují „urbánní elity“, které žijí ze spolupráce napříč národy a hranice, že jsou to lidé, které už John Stuart Mill charakterizoval jako ty, kteří „experimentují se životem“ – že jsou to „konzultanti, finančníci, umělci“. Problém je, že tito lidé žijí úplně jinak než „farmáři, dělníci nebo úředníci“, kteří závisejí na svém blízkém okolí.

Scruton opakuje i známé argumenty o odcizení Bruselu, jehož regulace Brity iritují, ale nejzajímavější je jeho třetí argument o evropských soudech, které se v debatě o brexitu neobjevily, ale podle Scrutona jsou největším problémem. Jako příklad uvádí, že evropský soud brání ilegálního imigranta, který byl usvědčen ze znásilnění, před deportací do vlasti s odkazem na jeho „právo na rodinný život“. Nebo že skupina cizinců se může shromáždit na nějakém místě bez povolení, protože je to jejich právo na „etnický způsob života“. A lidé se pak diví, kdo že je v „jejich zemi vlastně pánem a jaký je smysl práva“.

Filozof tvrdí, že evropské právo zasahuje do přirozeného právního cítění Britů; že existuje cosi jako přirozené britské právo, jež vnímá „kolektivní konformitu“. Že Britové jsou sice ve velké většině právní ignoranti, nicméně mají „právní cítění“ děděné po staletí. Evropské soudy jim však vnucují jiný pohled na právo a „individuální svobody“, přičemž za svá rozhodnutí nenesou odpovědnost.

Co tedy bude s Evropou? Scruton vidí problém v tom,že Evropané nejsou „subjektem“ EU, ale je jim „vládnuto“ institucemi: „Eurokraté, stejně jako bolševici, vnutili Evropě formu vlády, která se nedokáže adaptovat, která nemá schopnost vrátit se zpátky a která musí jít stále vpřed, i když toto vpřed znamená směřovat k destrukci. Je načase, aby se celý kontinent vzpamatoval z tohoto bláznovství. Protože v politice, tak jako v biologii platí, že neschopnost se adaptovat je předpokladem k vyhynutí.“

Donald Trump se opravdu stal oficiálním kandidátem do funkce amerického prezidenta, ale z Ameriky přicházejí i lepší zprávy.Třeba z města Salem v Oregonu, kde tajemný lidumil zvedá lidem náladu nastražováním stodolarových bankovek. Začal s tím před třemi lety a za tu dobu rozdal v přepočtu jeden a čtvrt milionu korun.

Neznámý milovník lidského druhu ukrývá bankovky na místech jako jsou supermarkety, trhy a různé občanské sešlosti nebo festivaly, a dělá to tak, aby se daly najít vlastně bez hledání - stačí mít trochu štěstí a prostě ji jich všimnout. Že jde o dar právě onoho konkrétního neznámého dobroděje, je zřejmé z podpisu Benny, kterým je každá  bankovka (na stodolarovce je mimochodem vyobrazený Benjamin Franklin) opatřená.

První nález je dokumentován z května 2013. Od té doby Benny rozesel po Salemu víc než 50 tisíc dolarů nastražených pro šťastné obdarované ve 26 obchodech a desítce nejnavštěvovanějších městských akcí.

Novinářka oregonského Statesman Journalu Capi Lynn filantropovy dary mapuje prakticky od počátku. Všichni obdarování, jak píše, mluví shodně o jednom: o pocitu radosti a šoku, když zvedli krabici s vybraným zbožím a pod ní (nebo v ní, ukrytý pod obalem) našli Bennyho dárek.

Bankovky se našly pod nejrůznějšími produkty od ovesných vloček přes pasti na myši po hygienické pomůcky. Řada lidí svoji stovku našla třeba až po týdnech, když konečně rozbalila dávno koupenou věc. Bennyho bankovky, většinou pečlivě složené do čtverečku a podepsané vpravo na lícní straně, se už minimálně v Oregonu staly symbolem štědrosti a dobroty - a v tomhle smyslu taky obohatily místní slang.

„Je pozoruhodné,“ píše Lynn, „jak se zdá, že ty peníze vždycky skončí v těch správných rukou.“ Lidé díky nim zaplatí dlužnou elektřinu, recept na odkládané léky, nebo dokonce – jako jedna dvojice bezdomovců – stráví díky nim několik nocí v relativním luxusu motelového pokoje. Ale to nejkouzelnější na Bennyho bankovkách je podle Lynn jejich vliv na atmosféru v místní komunitě.

Zhruba polovina nálezců, píše novinářka, poslala Bennyho dárek dál - oblíbené neziskovce, nebo přímo na ulici člověku v nouzi. Novinářka dává k lepšímu i srdcervoucí historky o dětech, které s nalezenými penězi nevyrazily do hračkářství, ale rozhodly se koupit za ně třeba pomůcky pro spolužáky nebo jídlo do potravinové banky pro potřebné. Někteří nálezci nalezenou sumu předávají dál, ale z vlastních peněz - a podepsanou stodolarovku si nechávají jako talisman. Neboli, podle slov jednoho z nich, „jako připomínku, abych dával a byl jako Benny“.

Na zcela opačném pólu než oregonský lidumil Benny stojí muž jménem D. B. Cooper: ten nikdy, aspoň co je známo, dolary nerozdával, zato bral. Přesto je pojí několik společných rysů. Nikdo je nikdy neviděl, nikdo neví, jak vypadají, a oba dva jsou spojeni se severozápadem Spojených států. Benny tam schovává svá inspirativní překvapení a D. B. Cooper tam jednoho deštivého listopadového večera roku 1971 vyskočil z dopravního letadla Boeing 727.

Na sobě měl v té době oblek s kravatou a s sebou kromě náhradního padáku nesl pytel s výkupným 200 tisíc dolarů. Přestože letadlo v té době sledovaly dvě stíhačky americké armády a dole na zemi možné místo dopadu pročesaly tisíce vojáků, D. B. Coopera už nikdy nikdo nespatřil.  Teď, po pětačtyřiceti letech a jednom z nejrozsáhlejších pátrání v dějinách, oznámila FBI, že případ odkládá jako nevyřešený.

Muž, který se představil jako D. B. Cooper, požádal o výkupné lístkem, který předal letušce civilního Boeingu na lince letu 305 Portland-Seattle. „V kufříku mám bombu. Použiju ji, pokud to bude nutné. Chci, abyste si sedla vedle mě. Toto je únos,“ stálo na vzkazu.

Cooper požadoval 200 tisíc dolarů a čtyři padáky, což v Seattlu dostal, načež propustil pasažéry a s posádkou vzlétl dál do deště. Krátce po vzletu pak nařídil letuškám zavřít se s piloty v kabině a sám vyskočil zadními dveřmi do noci. Zmizel beze stopy. Až několik let po únosu našel lovec v lesích kolem místa seskoku návod k otevření zadního vstupu letadla a potvrdilo se, že pochází z uneseného stroje. A ještě později v roce 1980 našel malý chlapec na břehu řeky Columbia svazek bankovek pocházejících (jak se zjistilo podle čísel) z Cooperova výkupného. A to je vše.

Během let FBI zkoumala „desítky tisíc“ stop a vyšetřovala více než tisícovku podezřelých, ale jejich spojitost či totožnost s tajemným D. B. Cooperem se nepodařilo prokázat. Případ měl v agentuře celou dobu statut „zásadní kauzy“ s vlastním rozpočtem a pracovním týmem, ale tento měsíc FBI ohlásila, že ho dává k ledu. „Zdroje, které D. B. Cooper polykal, musíme přesměrovat na jiné priority,“ stojí v policejním komuniké.

Spisovatel Geoff Gray, který v roce 2012 publikoval knihu Únos: Hledání D. B. Coopera, však prohlášení FBI moc nevěří. „Řeči o tom, že ta věc je vyřízená a vyšetřování skončilo, beru s rezervou,“ citují ho The Seattle Times. Gray je přesvědčen, že policie se ohláškou „je konec“ pouze snaží zastavit nepřetržitý proud tipů od veřejnosti.

Tu sice v případě D. B. Coopera k podobné aktivitě často – a ještě docela nedávno – vyzývala, ale teď ji zřejmě jen rozptylují. Naprostá většina z nich jsou totiž zcela bezcenné recyklace dávno známých informací a teorií. „Ano, tipy pořád přicházejí,“ potvrdila nepřímo Grayovu teorii mluvčí FBI pro oblast Seattlu  Ayn Dietrich-Williams. “Chodí nám neustále - přes všechnu snahu to lidem rozmluvit.“

Pokud je vám přes čtyřicet a nechcete „zblbnout“, pracujte méně. Zhruba takový je závěr výzkumníků z Melbourne Institute, podle jejichž studie na vzorku 6000 lidí příliš velké pracovní nasazení snižuje IQ a kognitivní schopnosti. Doporučují proto nepracovat víc než 25 hodin týdně, píše BBC.

„Práce sice může stimulovat mozkovou aktivitu a vylepšovat naše kognitivní schopnosti i ve starším věku,“ říká vedoucí výzkumu Colin McKenzie, profesor ekonomiky na univerzitě v Tokiu, ale „příliš mnoho hodin v práci může způsobit únavu a stres, které naopak mají na kognitivní funkce potenciálně ničivý vliv.“

McKenzie říká, že výsledky jejich výzkumů jsou důležité právě v době, kdy se stále prodlužuje věk odchodu do důchodu. Podle jeho slov je přitom možné, že naše mysl není biologicky ani emocionálně stavěná na 40hodinový pracovní týden po čtyřicítce. Výzkum odhalil, že zdravotní potíže mohou být vyvolány už při podstatně nižším výkonu, než se původně myslelo.

Nejde však jen o to, kolik hodin jste v práci. Psychické problémy, jež začínají při čtyřicítce, můžou souviset také s tím, že v tomto věku mají lidé často nejen běžnou práci, ale ještě k tomu spoustu závazků v domácnosti, nebo se začínají starat o rodiče - a „pracují“ tudíž podstatně víc než běžných 40 hodin týdně.

S tímto výzkumem souvisí další, který se týká spánku. Profesor psychologie na univerzitě ve Floridě Karl Ericsson tvrdí, že dostatek spánku je klíčový pro „vysokou úroveň výkonu“, pro schopnost se učit a pamatovat si. BBC zmiňuje Margaret Thatcher, která se chlubila tím, že jí stačí čtyři hodiny spánku denně, poznamenává však, že byla mnohdy přistižena, jak pochrupává během dne. Americká nadace pro výzkum spánku tak doporučuje nejméně sedm hodin spánku pro lidi nad 26 let.

Ericssonův výzkum podporuje i nálezy McKenzieho týmu. „Zjistili jsme, že lidé s vysokým výkonem pracují 21 až 35 hodin týdně, ale ne více než tři až pět hodin denně.“

Video: Irský ostrůvek nabízí azyl těm, kdo utečou před prezidentem Trumpem.