sobota 28. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Je to tu úžasný,“ říká s nadšením Paris Jackson. „Mají tady elektrické křeslo i skutečnou lidskou hlavu!“ Není výjimkou, že návštěvníkům losangeleského Muzea smrti se při pohledu na fotografie mrtvol či poprav a na předměty spojené s masovými vrahy zvedá žaludek, nebo přímo omdlévají. Osmnáctiletou Paris Jackson, která si sotva prošla emo a gotickým období, však zdejší kulisy, zdá se, uklidňují. Už je tu podeváté.

Rozsáhlý obálkový materiál věnovaný dceři Michaela Jacksona přináší aktuální vydání časopisu Rolling Stone, kterému Paris poskytla vůbec první důkladný rozhovor. V něčem mírně bulvární, přesto fascinující. Novinář Brian Hiatt ji doprovází jak v Muzeu smrti, tak zavítá do jejího bytu, což je původně nahrávací studio, kde její otec natočil například první dema hitu Beat It.

Reklama
Reklama

paris-jackson-rolling-stone-cover-b499cf9c-3bdb-44d2-bb11-2ea90e8b4d2e

Působí mnohem mladším a zároveň mnohem starším dojmem, než ji ve skutečnosti je, všímá si Hiatt. To proto, že byla v různých obdobích života před zraky veřejnosti jak mimořádně chráněná, tak jim byla extrémně vystavená. Právě vzpomínky na dětství na Jacksonově ranči Neverland, kdy si vybavuje na kuchařské umění svého otce, patří k těm nejpůsobivějším: „Jeho smažené kuře bylo nejlepší na světě.“ Prvních sedm let prožila na obřím pozemku s minizoo, zábavním parkem a kinem, aniž měla sebemenší ponětí o globální slávě svého otce; nehledě na to, že svou matku poznala až po Jacksonově smrti.

To, že jí i jejímu bratrovi Princeovi otec na veřejnosti nasazoval masky, se Paris vždy zdálo velmi hloupé; ale později to pochopila. Obzvlášť po jeho smrti, kdy se její svět zhroutil a musela se vyrovnat s jeho ztrátou i s obviněními ze zneužívání dětí - a také s pochybnostmi okolí, že je opravdu biologickou dcerou Michaela Jacksona. Dnes se Paris pokouší prorazit jako modelka a herečka a vzpomíná na jednu z vět, kterou jí otec řekl: „Jestli chceš být slavnější než já, můžeš. Jestli nic takového nechceš, taky v pořádku. Jen si přeju, abys byla šťastná.“

https://www.youtube.com/watch?v=PzP0HcftrVY

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Jak si založit kapelu? To je další díl ze seriálu Guide to Life na webu Noisey. Průvodcem tohoto s nadsázkou psaného textu je Zachary Lipez. A zásadní poučení, které z něj plyne, je fakt, že mít kapelu je spíš školou sociálních dovedností než instrumentálních kvalit.

Když člověk zakládá kapelu, musí si položit dvě otázky. Za prvé: Proč? A za druhé: Proč zrovna kapelu? Tedy jednotku, která stojí na komplikovaných mezilidských vztazích v časech, kdy kvetou spíše online komunity. „Kapela je sesterství, gang, milostná aféra a také jako většina milostných afér končí v slzách,“ píše Lipez a zjišťuje, že při volbě spoluhráčů by lidská stránka vždy měla vítězit nad hudební. Už proto, že si k sobě vybíráte lidi, s nimiž bude trávit desítky hodin ve zkušebně či v autě na cestách. „Když si sednete jako lidé, hráčské kvality se časem přidají, ale naopak to nefunguje.“

Reklama
Reklama

Odtud pak Lipez staví svého rádce přes zkoušky a vykrádání oblíbených hitů k prvnímu koncertu, vše s jasným poselstvím: „Vstoupit na lokální hudební scénu,  ať už se jedná o DIY punk, country nebo svatební kapelu, znamená posílení komunity, a to je základní princip občanské společnosti. Kromě toho, že to je taky dobrý způsob, než všichni umřeme v pekle nukleárního ohně. Navíc je to dobrá zábava, i když vám to moc nejde. Najdou se lidi, kteří vám budou říkat Je to všechno jen o hudbě, chlape. Ale proč? A kdo z nich udělal lidi, kteří rozhodují, o čem to je. Hrajte hudbu - ale udělejte si kamarády, nebo aspoň nepřátele, kteří jsou hodni vašeho času.“

Reklama
Reklama