Papež: Nerozdělujme uprchlíky na dobré a špatné

Počet lidí připlouvajících do Evropské unie přes moře se za první dva týdny roku 2016 ustálil v průměru na sedmnácti stovkách denně. Jak oznámila Mezinárodní organizace pro migraci, na libyjsko-italské cestě už také od Silvestra došlo k prvním fatálním případům: 11. ledna na italském pobřeží nedaleko Santa Maria di Leuca našla pobřežní stráž tělo utonulé ženy.

Podle svědectví to padá na vrub nové technice pašeráků lidí, kteří teď své čluny nepřivádějí až k pevnině, ale v jisté vzdálenosti nutí pasažéry skočit do vody a na břeh doplavat - což se ženě bez záchranné vesty stalo osudným. Podle MOM italští záchranáři za uplynulé dny nového roku zachránili z vln už 220 běženců.

Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans zodpovědný za právo a vztahy mezi institucemi Evropské unie označil čísla nových příchozích za „stále velmi vysoká“, nicméně hlava katolické církve se k Evropanům tento týden obrátila s jiným poselstvím.  „Lidé prchající před bídou si zaslouží stejnou mezinárodní ochranu jako ti, kdo jsou na útěku před válkou a perzekucí. Nesmíme připustit, aby v nás oprávněná touha po bezpečí zahubila úctu a respekt k důstojnosti druhých,“ prohlásil papež František v Římě během projevu ke 180 velvyslancům u Svatého stolce.

Evropa má podle Františka dostatek zdrojů a síly, aby mohla přivítat všechny přicházející a potřebné bez toho, že by se musela bát o své bezpečí a svoji kulturu.  „Dějiny lidstva jsou jedním nepřetržitým stěhováním a hledáním lepšího místa žití, ať už podvědomě, nebo pod tlakem vnějších podmínek,“ řekl papež s tím, že „dnešní běženci jsou vedeni stejnou rozhodností, kterou musel mít Mojžíš, aby našel zemi zaslíbenou“.

Papež František udělal z migrace zásadní agendu svého pontifikátu. Hned jeho první cesta za hranice Říma vedla na italský ostrov Lampedusa, kde odsloužil svatou mši za tisíce lidí, kteří zahynuli při pokusu přeplout Středozemní moře na cestě do vysněné Evropy. Přitom odsoudil „globalizaci lhostejnosti“ s jakou svět přihlíží tragédii lidí prchajících ze svých domovů za lepším životem jinde. Doma potom ubytoval ve Vatikánu dvě běženecké rodiny a vyzval farnosti po celém světě, aby udělaly totéž.

Papežovo solidární slovo přišlo ve chvíli, kdy se Evropa vypořádává se s šokem silvestrovského sexuálního násilí některých azylantů vůči ženám v řadě německých měst - a kdy obavy z fatální kulturní odlišnosti nově příchozích začínají probleskovat i dosud vstřícnými komunitami a médii. Tato „nepřípadnost“ dala Františkovu postoji váhu i v myslích těch, kteří jinak jeho výzvy k „humanitě“ a soucitu s trpícími považují spíš za rutinní a teoretická cvičení v dobrotě.

Naprostou novinkou papežské řeči je jeho výzva nerozdělovat migranty na „správné“ (prchající z války a ve strachu z různých hrozících hrůz) a „špatné“ (odcházející z chudoby za lepším životem). Nicméně právě to se teď děje - a dobré nástroje k tomuto rozdělení jsou v Evropě považovány za nutnou podmínku vyřešení běženecké krize.  V současné době mohou z Řecka pokračovat dál do EU přes balkánské hranice jen Syřané, Afghánci a Iráčané. Zbytek – jen z prosincových 103 tisíc to je dvanáct tisícovek lidí – zůstává zachycen v táborech a provizorních ubytovnách ekonomicky a finančně se chvějícího Řecka.

Je logické, píší na svém webu abc.news, že uprchlíkům z nevyvolených zemí, ve kterých ovšem hoří stejná zničující válka, například z Jemenu, se zdá takový výběr absurdní.

Kolik lidí takhle zůstává zachyceno někde na řeckém území, přitom není úplně jasné. Kompetentní ministr aténské vlády Ioannis Mouzalas to odhaduje na „několik tisíc“ s dodatkem, že jde o odhad „postavený víc na zkušenosti než na číslech či datech“. Ať už je jich, kolik chce, všichni mají jenom dvě legální možnosti: požádat o azyl v Řecku (s jeho 25procentní nezaměstnaností a velmi osekaným systémem sociálních dávek), nebo se dobrovolně přihlásit k repatriaci. Ti, kteří nedostanou (nebo nemají šanci dostat) azyl a nechtějí přesto domů, musí jít třetí – ilegální – cestou. Buď si opatřit falešný syrský pas a zkusit štěstí na hraničním přechodu, anebo zaplatit 1500–3000 euro pašerákům, aby je dostali do Makedonie.

Počty těch, kdo se tváří v tvář pevně zavřeným makedonským hranicím rozhodnou pro dobrovolný návrat, přitom pomalu stoupají - z 800 lidí registrovaných u řeckých úřadů za loňský prosinec se jich k návratu domů přihlásilo 260. Má to své výhody: místo cesty zpět v poutech a s policejním doprovodem letí člověk do vlasti jako normální pasažér se 40 eury na rozloučenou v kapse.

S reportéry abc.news o téhle volbě mluvil v jednom z řeckých uprchlických center pákistánský sociolog Zahid Waqas. Za cestu z Karáčí do Řecka zaplatil pašerákům 4000 eur, které si půjčil od kamaráda. Chtěl do Francie, ale to se teď – bez možnosti sehnat znovu skoro tu samou částku – zdá absolutně nedosažitelný cíl. „V Řecku se neuživím, protože tady není práce,“ říká Zahid. „Takže se radši vrátím domů. Tam mám rodinu a blízké, kteří mě mají rádi. Tady nemám nikoho, kdo by mi rozuměl, kdo by mě měl rád.“

Čína je větší problém, než si svět i investoři na akciových trzích připouštěli, tvrdí Gordon G. Chang na serveru The Daily Beast - a cituje slova George Sorose, že jsme možná svědky počátku krize srovnatelné s rokem 2008.  „Soros se mýlí v jedné věci,“ píše lakonicky autor. „Tato krize bude horší.“ Akciové trhy od počátku roky létají nahoru a dolů, ale vesměs padají – ztráty investorů z pádu akcií činí za několik dnů neuvěřitelných tisíc sto miliard (1,1 bilionu) dolarů.

Problém je v tom, že čínská vláda se snaží světu i investorům namluvit, že má situaci pod kontrolou, ale je prý jen otázkou času, kdy tuto hru všichni prokouknou. Oficiální čínský růst je ještě pořád solidních 6,9 % za loňský rok, jenže experti tvrdí, že realističtější číslo jsou 4 procenta, a podnikatelé v Pekingu v soukromí zmiňují dokonce růst jen dvouprocentní anebo ještě méně.

Ještě zásadnější ale podle autora je, že „Peking není schopen tento pokles zastavit“. Na podporu svého tvrzení uvádí oficiální statistiky, kdy ekonomiku nedokážou hnát dopředu ani obrovské vládní stimuly, které v druhé polovině loňského roku vzrostly zhruba o čtvrtinu. Po celý rok navíc klesal import i export, což znamená, že vazby Číny na světovou ekonomiku slábnou.

Zadlužení ekonomiky začíná být neudržitelné, navíc se začínají objevovat znaky deflace, která by mohla vyvolat depresi podobnou té z 30. let v Americe. A aby toho nebylo dost, zcela jasným znakem toho, že čínské ekonomice přestávají věřit i sami Číňané, je fakt, že ze země rychlým tempem odtékají stovky miliard dolarů kapitálu.

To vše samo o sobě by možná pořád ještě nebyl takový průšvih - svět už v minulosti přežil bez větší újmy i horší pády. Jenže tentokrát je problém v tom, že celý svět není v dobré kondici, ekonomicky ani politicky. To jen zvyšuje možnost, že akciové a finanční trhy propadnou panice a vyvolají skutečnou krizi.

Sociální psychologové jsou v naprosté většině levičáci. To není rozčilený výrok pravičáka, ale fakt, který vyplynul z prvního hloubkového průzkumu Společnosti pro experimentální sociální psychologii v Americe. Vznikl z podnětu Jonathana Haidta, který se sám považuje spíše za konzervativce, a měl dlouho intenzivní pocit, že se ocitl v nepatrné menšině - což mu průzkum potvrdil, a on o něm pak napsal

Z dotazníků těch členů Společnosti, kteří jej vyplnili, vyplynulo, že poměr levicově orientovaných psychologů k pravicovým je 314:1. To není omyl. To je tvrdá realita.  Jak Haidt uvádí, nadvláda v tomto oboru sílí už od 90. let, kdy měli příznivci levice  „jen“ dvou třetinové zastoupení; dnes je už prakticky absolutní.

Důvody pro tento ideologický posun nejsou jasné, jedním zřejmě bude velmi početná generace tzv. baby boomers narozená v 60. letech, která s mateřským mlékem nasávala liberální hodnoty tehdejší volnomyšlenkářské a levicové doby.

Haidt si myslí, že podobný trend panuje na amerických univerzitách v podstatě ve všech humanitních odborech, a považuje to za velký problém. Na druhé straně má pro své levicové kolegy slova uznání, protože se průzkumu zúčastnili a byli otevření. A také překvapeni z jeho výsledků. „Jsou velmi zajímavé,“ napsal mu jeden z kolegů. „Jsme pro co největší rozpětí názorů, protože to slouží pro dobro všech. Jak to ale udělat?“

Video: Jak postavit iglú.

Kulturní tip: Nesmiřitelní. Nova 13.1.2016  22:20.