pátek 16. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Mnoho z nás zná příběh o plovoucím ostrově odpadků, který krouží severním Pacifikem. Je velký jako Francie, složený z fotbalových balónů, kapslí od kávy, zbytků rybářských sítí, plovoucích popelnic a myriády dalšího smetí. Je to symbol lidského znečišťování oceánů, který žil vlastním mediálním životem, stával se “smrtícím” - a rostl. Najednou už nebyl velký jako Francie, ale jako “dva Texasy”, až nakonec dostal oficiální jméno: Velká pacifická odpadková skvrna. V lidské mysli se vytvořil obraz jakéhosi nechutného kontinentu, po kterém by bylo možné se projít, možná k němu i přistavit loď, případně na něm zřídit trestaneckou kolonii pro největší znečišťovatele.

Tak tedy, nic podobného v severním Tichém oceánu není a nikdy nebylo. To, co tam je místo toho, je ovšem daleko horší; takže díkybohu za jednoduchý a lehce představitelný obraz, který nám dobře posloužil.

Reklama
Reklama

Autorem mýtu o ostrově odpadků je Charles Moore, aktivista, dobrodruh (a, ehm, dědic části těžařského impéria), který jej objevil a veřejnosti poprvé popsal v roce 1997. Nejde o to, že by lhal. Ve zmíněném koutě Pacifiku, kam se díky kroužení mořských proudů sbíhají odpadky a nemohou ven, skutečně plave hodně nechutných věcí. Jsou ale od sebe daleko a může se klidně stát, že oním ostrovem proplouváte a nic nevidíte. O viditelných odpadcích Moore mluvil. Nikdy ale netvrdil, že plastikové tašky tvoří jednolitou hmotu; to lidská imaginace pracovala sama a on ji nechal. Už tehdy přitom věděl, že to, co je vidět, není zas takový problém. “Takový kus pračky je jako knedlík v polévce. Skutečným problémem je vývar, ve kterém plave,” říká s odstupem dvaceti let.

Jinými slovy, plave-li v moři balón, není to zrovna ideální, ale ať tam plave. Nepředstavuje pro živočichy ani zbytek životního prostředí velké nebezpečí. Ale takřka nic není zcela inertní. A právě kousky, na něž se balóny i pračky rozpadají, představují pro oceán smrtící nebezpečí - ať už jde o malé kusy plastu, které jedí racci a další zvířata, nebo především o mikroskopické částečky, které snadno vážou toxiny a konzumuje je celý ekosystém. Jak ale tenhle “plastový smog” popsat? Jakmile padne slovo “toxin” a “ekosystém”, lidská pozornost opadá. Je to mimo naši představivost, nevidíme snadné řešení, přesahuje to naše možnosti. Pokud si ovšem představíme ostrov spletený z věcí, které sami vyhazujeme, jde to snáz: třeba se ptát, kde končí věci z naší skládky a jestli to náhodou nakonec není v moři.

Někdo by mohl říct, že to byla jedna velká lež, stejně jako třeba ozónová díra; jistěže tam nebyla “díra”, jak si mnozí představovali, ale jen relativní úbytek tloušťky. Ale taky by někdo mohl říct, že to byl užitečný obraz, který definitivně ukázal, že moře není nekonečný prostor, kde se skryjí všechny naše odpadkové hříchy. A že ten obraz zjednodušoval? Ano, protože pravda byla horší než lež.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

V jiných jazycích jsme trochu jiní lidé. Je to zčásti nevyhnutelné, protože každý jazyk, který umíme, umíme trochu jinak. Málokdo totiž dokáže obsáhnout jednu cizí řeč (natož víc) stejně plně jako mateřský jazyk. A jsou tu i záhady jako ta, proč autor tohoto menu mluví anglicky o poznání vyšším hlasem než česky. Ale pak jsou zde také opravdu podstatné otázky: Jak moc jsme jiní a kam všude vliv cizího jazyka zasahuje? Je možné, že i do tak zásadních oblastí, jako je morální rozhodování?

U textu, který se téhle otázce věnuje, českého čtenáře zaujme hned jedna z prvních vět: “V angličtině jsem důrazná, ve francouzštině uvolněná a v češtině víc citlivá.” Takže oči hned přeskočí o centimetry výše a zjistí, že autorkou je kanadská psycholingvistka Julie Sedivy. Ale zpátky k tomu, co říká.

A říká, že zasahuje. Cituje několik průzkumů, které pozměnily dobře známé “tramvajové dilema”. Odbrzděnou tramvaj, která samovolně míří na pět lidí, můžete přehozením výhybky svést na jinou kolej, kde ovšem nevyhnutelně zabije jednoho člověka. Uděláte to, nebo do situace nevstoupíte? A druhá možnost: tramvaj mířící stále na oněch pět lidí zastavíte tak, že jednoho člověka ze skupiny vyberete a vlastníma rukama strčíte pod kola. Uděláte to? Obecně platí, že lidé jsou ochotní škubnout výhybkou, tedy jednoho člověka zabít a pět zachránit. Ale hodně se jim už nechce vlastníma rukama strkat jednoho nešťastníka pod koleje v zájmu záchrany pěti lidí, i když situace je to v zásadě identická.

Woman using cell phone, looking away, cropped view
Autor: PhotoAlto, Profimedia

A co se stane, když tenhle test provedeme na jedné skupině v jejím mateřském jazyce a na druhé skupině v jazyce osvojeném? Výsledky jsou fascinující. První skupina naplnila známý vzorec, ta druhá si nejenže velmi dobře rozuměla s výhybkou, ale bez větších cavyků strkala člověka na koleje. Chtělo by se říct, že byla racionálnější - nebo také tvrdší a bezcitnější.

Vysvětlení může být několik. Podle Sedivy je nejsmysluplnější rozdíl v tom, k jaké části naší osobnosti jazyk hovoří. Uznává, že se tu pouští na hodně neprobádaný a měkký led, ale přesto nabízí vysvětlení. Mateřský jazyk podle ní mluví jak k niterným, podvědomým a ne-rozumovým mravním zásadám, tak k těm společensky osvojeným a sdíleným, kde už mohou hrát roli i rozvaha a kalkulace (“pět je víc než jeden”). Naučený jazyk má však přístup jen k té druhé části naší osobnosti.

To samozřejmě otevírá spoustu dalších otázek. Jakou roli pak hraje to, že většinu mezinárodních jednání vedou účastníci v naučených jazycích? No, tady asi trochu tušíme jakou: “šup šup, tři republiky jsou víc než jedno království”. A další otázky: je možné, že by každý jazyk skutečně trochu jinak posouval morální kompas svých mluvčích? První otázka je asi teoreticky prozkoumatelná, Ta druhá, jak píše Sedivy, je natolik komplikovaná hypotéza, že ji asi neprozkoumáme nikdy.

Díky bohu, chce se říct. Pochopitelně v mateřské řeči.

Reklama
Reklama