Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Denní menu, Společnost

Ostrov odpadků neexistuje. V oceánu pluje něco mnohem děsivějšího

Ilustrační foto • Autor: Profimedia, FLPA
Ilustrační foto • Autor: Profimedia, FLPA

Mnoho z nás zná příběh o plovoucím ostrově odpadků, který krouží severním Pacifikem. Je velký jako Francie, složený z fotbalových balónů, kapslí od kávy, zbytků rybářských sítí, plovoucích popelnic a myriády dalšího smetí. Je to symbol lidského znečišťování oceánů, který žil vlastním mediálním životem, stával se “smrtícím” - a rostl. Najednou už nebyl velký jako Francie, ale jako “dva Texasy”, až nakonec dostal oficiální jméno: Velká pacifická odpadková skvrna. V lidské mysli se vytvořil obraz jakéhosi nechutného kontinentu, po kterém by bylo možné se projít, možná k němu i přistavit loď, případně na něm zřídit trestaneckou kolonii pro největší znečišťovatele.

Tak tedy, nic podobného v severním Tichém oceánu není a nikdy nebylo. To, co tam je místo toho, je ovšem daleko horší; takže díkybohu za jednoduchý a lehce představitelný obraz, který nám dobře posloužil.

Autorem mýtu o ostrově odpadků je Charles Moore, aktivista, dobrodruh (a, ehm, dědic části těžařského impéria), který jej objevil a veřejnosti poprvé popsal v roce 1997. Nejde o to, že by lhal. Ve zmíněném koutě Pacifiku, kam se díky kroužení mořských proudů sbíhají odpadky a nemohou ven, skutečně plave hodně nechutných věcí. Jsou ale od sebe daleko a může se klidně stát, že oním ostrovem proplouváte a nic nevidíte. O viditelných odpadcích Moore mluvil. Nikdy ale netvrdil, že plastikové tašky tvoří jednolitou hmotu; to lidská imaginace pracovala sama a on ji nechal. Už tehdy přitom věděl, že to, co je vidět, není zas takový problém. “Takový kus pračky je jako knedlík v polévce. Skutečným problémem je vývar, ve kterém plave,” říká s odstupem dvaceti let.

Jinými slovy, plave-li v moři balón, není to zrovna ideální, ale ať tam plave. Nepředstavuje pro živočichy ani zbytek životního prostředí velké nebezpečí. Ale takřka nic není zcela inertní. A právě kousky, na něž se balóny i pračky rozpadají, představují pro oceán smrtící nebezpečí - ať už jde o malé kusy plastu, které jedí racci a další zvířata, nebo především o mikroskopické částečky, které snadno vážou toxiny a konzumuje je celý ekosystém. Jak ale tenhle “plastový smog” popsat? Jakmile padne slovo “toxin” a “ekosystém”, lidská pozornost opadá. Je to mimo naši představivost, nevidíme snadné řešení, přesahuje to naše možnosti. Pokud si ovšem představíme ostrov spletený z věcí, které sami vyhazujeme, jde to snáz: třeba se ptát, kde končí věci z naší skládky a jestli to náhodou nakonec není v moři.

Někdo by mohl říct, že to byla jedna velká lež, stejně jako třeba ozónová díra; jistěže tam nebyla “díra”, jak si mnozí představovali, ale jen relativní úbytek tloušťky. Ale taky by někdo mohl říct, že to byl užitečný obraz, který definitivně ukázal, že moře není nekonečný prostor, kde se skryjí všechny naše odpadkové hříchy. A že ten obraz zjednodušoval? Ano, protože pravda byla horší než lež.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].