Obama: Nevědomost není vzpourou proti politické korektnosti

„Je pondělí a to je v Agadezu dnem stěhování. Na této pouštní křižovatce na severu Nigeru se scházejí lidé ze západní Afriky, kteří z tuctu zemí prchají před vyschlými poli, přelidněním a nezaměstnaností. Každé pondělí v noci vytvoří karavanu a vydávají se na šílenou cestu přes Saharu do Libye. V naději, že se přes Středozemní moře dostanou do Evropy,“ píše slavný novinář Thomas Friedman na začátku prvního ze tří článků, které v dubnu napsal do listu The New York Times.

Právě točí film o souvislostech klimatických změn v západní Africe: přibývá tu sucha, poušť ukrajuje další a další kilometry úrodné půdy a současně s tím stoupá počet prchajících mužů, kteří hledají výdělek pro své rodiny. Série reportáží z natáčení stojí za pozorné čtení.

Nemohla začít jinde než právě ve zmíněném Agadezu, kde se západoafrické migrační stezky potkávají: „I když je noc, teplota se drží na čtyřiceti stupních. Tmu prozařuje jen měsíc a poušť náhle ožívá. Místní převaděči, kteří jsou propojeni s širšími sítěmi převaděčů obepínajícími celou západní Afriku, pomocí aplikace WhatApp na svých telefonech začínají koordinovat nakládání migrantů na své vozy. Vyzvedávají je z utajených domů a sklepů rozesetých po celém městě. Celý týden se tu ti lidé scházeli: ze Senegalu, Sierry Leone, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Čadu, Guineje, Kamerunu, Mali a z jiných částí Nigeru. Teď cesta na sever pokračuje.

Patnáct až dvacet mužů – žádné ženy - se natěsná na korbách pick-upů a náklaďáků. Ruce a nohy trčí ven. Přeplněná auta se sjíždějí z vedlejších silnic a následují průzkumné vozy, které se ubezpečují, že na cestě nezůstaly nějaké policejní hlídky, jimž zapomněli převaděči dát úplatek.

Je to jako sledovat symfonii, jen netušíte, kdo je tu vlastně dirigentem. Nakonec se všichni sjedou na domluveném místě na severu města, vytvoří nekonečnou karavanu 100 až 200 vozů – dost na to, aby se ubránili případnému útoku pouštních banditů – a vyrazí.“

Text o rekordním suchu v Africe najdete v příštím vydání tištěného Respektu

Osm let s prezidentem Obamou pomalu končí a začínají se množit bilance jeho éry. Za pozornost stojí pohled Adama Gopnika v aktuálním vydání týdeníku The New Yorker. “Prezident Obama si s blížícím odchodem z úřadu zjevně užívá svobodu říkat, co si opravdu myslí. Možné jsme si zatím dost nevšímali toho, že nám nabízí své vysvětlení toho, jak měnit společnost,” píše autor.

Když Obama čelí námitce, že svou rétorikou nedokázal změnit svět, nabízí jiný pohled na fungování moderních společností.  Ty jsou podle něj jako zaoceánská loď - kormidlem otáčíte pomalu a mírně. “A někdy je vaším úkolem jen zajistit, že věci dál fungují,” říká. “Někdy je úkolem vlády dělat malá zlepšení nebo nasměrovat zaoceánský parník o dva stupně na sever nebo na jih, abychom za deset let byli na úplně jiném místě, než jsme nyní, nebo než bychom byli bez onoho pootočení.”  Kdyby lodí otočil o padesát stupňů, se slušnou pravděpodobností by šla ke dnu.

Obama tedy není proti zásadním změnám - naopak odmítá, že by liberalismus měl být centrismem, tedy hledáním pohodlného kompromisu mezi dvěma názory.  Jen nabádá k trpělivosti, protože vše potřebuje čas. “Za tímto pragmatismem se skrývá hlubší pochopení toho, že lidé jsou velmi různí, že změny, které toužíme prosadit, nebudou nikdy akceptované všemi. A že testem našich politických schopností je získat i sympatie těch, kdo změnám zdánlivě stojí v cestě,” píše Gopnik v komentáři.

Obamovo naslouchání druhým přitom není žádná psychoterapie. Nenaslouchá, aby se druzí cítili lépe, ale proto, že bez jejich spolupráce – tedy minimálně bez jejich tichého souhlasu s morální naléhavostí změny - není pokrok možný. Oponenti musí pochopit, že reforma nezkazí jejich životy. “Svobodu jsme nezískali, protože by její odpůrci náhle zahlédli světlo. Přišla, protože už nepovažovali za nezbytné žít ve tmě. Jejich ruce se nepohnuly směrem ke svíci, ale jejich oči si na světlo pomalu zvykly. Umožnit toto přizpůsobení se, dát mu čas, to je součástí inteligentní politiky,” uzavírá Gopnik a my si jeho analýzu můžeme zkusit vztáhnout na politické dění v Česku a v Evropě…

Obama například velmi svobodně promluvil ke studentům Rutgersovy univerzity a části jeho proslovu by se měly otitulkovat do češtiny a promítat. Hodilo by se to třeba před středeční debatou o islámu v české Poslanecké sněmovně. Jeho projev totiž není jen o Donaldu Trumpovi, je také o Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi, Milanu Chovancovi a Václavu Klausovi ml., kteří tak rádi říkají silná slova o muslimech a migrantech…

https://www.youtube.com/watch?v=UjGUUGw0pQ8

“Zkusím mluvit tak jasně, jak to jen umím. V životě ani v politice není neznalost ctností. Není cool nerozumět tomu, o čem mluvíte. Nevědomost není vzpourou proti politické korektnosti nebo pojmenováváním věcí takovými, jaké jsou. Je to prostě jen neznalost.  Hodnoty jako upřímnost, vstřícnost, soucit, tvrdá práce jsou sice často důležitější než technické schopnosti nebo know how. Ale když naši lídři pohrdají fakty, nenesou odpovědnost za opakování lží a vymýšlení si - a zároveň lidé odmítají odborníky coby odtržené elity, máme problém. Když jsme nemocní, jdeme za doktorem, který absolvoval lékařskou fakultu a ví, o čem mluví. Když letíme letadlem, chceme, aby ho pilotoval vyškolený člověk. Tak proč najednou v politických otázkách jednáme jinak? Odmítání faktů, odmítání rozumu a vědy, to je cesta k úpadku.”

V aktuálním New Yorkeru vyšel také detailní profil lídra britské levice Jeremyho Corbyna. Autor na něm pracoval několik měsíců a výsledek své práce nazval Enter left s podtitulkem Změní Corbyn britskou politiku, nebo svou stranu dovede k bezvýznamnosti?

Video:  Jak si mozek organizuje slova.

Kulturní tip: Cena slávy. V kinech od čtvrtka.