pátek 7. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nobelovu cenu míru dostal tento pátek kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. Je to tedy Nobelova cenu míru za dohodu, kterou lidé nechtějí - jak ukázalo kolumbijské referendum, jež podmínky míru (byť jen velmi těsně) odmítlo, takže čtyřleté vyjednávání tak zdánlivě přišlo vniveč.

Tímhle “zdánlivě” se také výbor, který cenu uděluje, hájí. A má před čím. Někteří to považují za chybu a směšný omyl. Někteří jsou konsternováni. Někteří Kolumbijci jsou naštvaní, protože vedlejším produktem referendového “ne” bylo podle nich to, že jimi neoblíbený prezident se ceny nedočká. A pak jsou tu i hlasy, že volba je urážkou kolumbijského lidu a tamní demokracie.

Proč jste raději cenu nedali Bílým helmám z Aleppa, které denně vytahují lidi z trosek po náletech ruského a Asadova letectva, ptají se všichni jednohlasně. Na druhou otázku výbor vcelku pochopitelně neodpovídá. Ale své rozhodnutí brání. Jistě, Santos s rebely vyjednal dohodu, ale byla to dohoda mírová. Lidé odmítli podmínky, za nichž má být podepsaná. Rozhodně však neodmítli mír samotný, k němuž má teď země nejblíž za posledních padesát let, po které občanská válka v zemi trvá.

Oceněný Santos před hlasováním zčásti sebevědomě, zčásti neprozřetelně a zčásti takticky prohlašoval, že nemá náhradní plán k uzavřené dohodě. Což byla dost možná pravda. Ale cenu vyjednávání stvrzuje to, že obě strany se teď sice drbou na hlavě, ovšem také se dušují, že se nechystají vrátit zpátky k válčení; aspoň tedy zatím.

A i když to nobelovský výbor nikdy neřekne, svou volbou vyjadřuje i úctu lidem, kteří jsou konfliktem zasažení. Ve válečných oblastech vláda, rebelové a jejich dohoda referendum s převahou vyhráli. Na stranu “ne” jej převážily hlasy voličů z mírových území.

Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Mladí astronomové hledají nové světy a můžeme se těšit na další objevy, jakým bylo odhalení vzdálené exoplanety Proxima b - vzdálené, ale možná vhodné pro život našeho druhu. Proximu b objevili astronomové díky analýze jednoho druhu záření, které naším směrem vysílal její oběh kolem domovské hvězdy Proxima centauri. Skupina astronomů na Yaleově univerzitě teď hledá způsob, jak tuto analýzu rozšířit - a výrazně nás tak přiblížit objevu dalších stovek podobných planet, které jen čekají na kolonizaci.

A s tím nás také (velmi pomalu) přibližují velkému morálnímu dilematu. Za stovky a tisíce let bude lidstvo postaveno před následující volbu: vyslat k této nové hvězdě lidskou posádku s cílem planetu osídlit, nebo ne? Technický pokrok bude v té době pro nás nepředstavitelný, ale přesto: rychlost světla nepokoříme (nejspíš), a proto cesta těmto planetám bude dlouhá, velmi dlouhá. Jakou loď tedy vyslat? Velkou a především mnohogenerační. Takovou, kde poutníci zplodí dětí, ty zase zplodí svě děti, ty zase své - a tento koloběh bude pokračovat, dokud děti dětí dětí dětí nebudou moci vystoupit na pevný povrch a začít plnit svůj kolonizační plán. Je to morální?

Protože život na této lodi nebude žádný med. Budou na ní školy, nemocnice, zábavní parky, možná i parky s “divokou přírodou”. Bude opravdu velká. Může být ale tak velká, aby hostila svět s nějakou společností, která bude fungovat jako pozemská společnost? Velká třeba jako Island, nebo Malta? Ne, tak velká nejspíš nebude. Bude třeba vynalézt nový druh společenského uspořádání, vhodný pro mnohogenerační dálkovou kosmickou loď. A to se dostáváme ke zmíněnému nedostatku či možná absenci životního medu.

Málokdo si bude moci zvolit profesní a životní dráhu, jakou chce: volba bude omezená, možná dokonce diktovaná. Odchod do meditativního ústraní? Haha, pro ty tu není místo, respektive místa je spousta, ale leda tak v mezihvězdném prostoru za hranicemi paluby. Volba životního partnera? Možná pro několik šťastlivců - ti ostatní dostanou nadiktovaný celoživotní vztah. A nejspíš i reprodukci. Vyslat dobrodružnou výpravu, která cestou vymře, nedává valný smysl. Jinými slovy: poutníky čeká život v naprosté totalitě.

Což je fér pro ty, kteří si cestu sami zvolí, pro první generaci. Ale jejich potomci už si vybrat nebudou moci. Máme skutečně právo někoho do takového osudu uvrhnout? Esej končí otevřeně. Máme na její rozřešení koneckonců docela dost času. Ale končí také otázkou: Celá moje úvaha se točí kolem příležitostí a šancí lidských bytostí; a co když je naše planeta jen takovou velkou, vesmírem plující mnohogenerační kosmickou lodí?