Nicki Minaj: Neberte si z naší kultury jen to příjemné

Reklama je prvotní hřích televize. Když lidé nadávali na špatné televizní pořady, což se dělo až donedávna, byla vždy jádrem jejich námitek komercionalizace. Skvělý televizní pořad se nikdy nemohl stát uměním, protože byl od počátku poskvrněn. Existoval pouze proto, aby prodával čas inzerentům. Tak popisuje stigma vysílání televizní kritička Emily Nussbaum v textu The Price is Right v časopise New Yorker.

V posledních sezónách se však situace obrátila. Seriály typu Mad Men, Temný případ, House of Cards či aktuálně Mr. Robot se staly nejoslavovanějšími kulturní produkty naší doby. Jedná se o nákladné projekty, přičemž potřeba neustále přibývajících televizních kanálů a platforem najít udržitelný model financování se nijak nezmenšila. Nussbaum tak ve svém článku popisuje podoby vztahů mezi inzerenty a televizními kanály, jež byly historicky vždy v podřízeném postavení, a hledají vhodnou míru sebevědomí i dnes v digitálním prostředí, kdy jsou zažité obchodní modely v troskách.

Product placement sice stále tvoří jen malou část příjmů, ale psychologicky je nepříjemné, jak se tvůrci seriálů neštítí inzerenty pustit přímo do příběhů – o nichž divák doufá, že jsou autentické a nedotčené. Pivovarnická skupina Anheuser-Busch tak dodává veškerý alkohol hrdinům seriálu House of Cards a Samsung se zase stará o jejich elektroniku. Sice se objevují pokusy o restrikce: firmy by neměly mít kontrolu nad obsahem, ke schválení dostávají pouze tu stránku scénáře, kde je jejich produkt zmíněný, a zároveň by při vysílání daného dílu neměly běžet jejich reklamy. Přesto je pro diváka čím dál méně rozlišitelné, kde končí fikce a začíná propagace.

V nejtěžší situaci se ocitl nečekaný divácký hit letošní sezóny – obsahem antikorporátní a antikonzumní seriál kabelovky USA Network Mr. Robot sledující příběh mladého hackera Elliotta Aldersona, který přes den pracuje ve firmě, jež má na starosti softwarové zabezpečení, a po nocích se v hnutí volně modelovaném podle Anonymous účastní plánu na položení největší globální korporace. Začínajícímu tvůrci, scenáristovi Samu Esmailovi, se při tvorbě první série podařilo prosadit, že seriálu nevstoupí žádný placený obsah. Po diváckém úspěchu vzniká druhá série a Esmail už tak striktní není, je ochoten o product placementu uvažovat: „Pokud by to nastartovalo zajímavou debatu o kapitalismu, tak se tomu nebráním.“

Sexuální predátoři v hudebním průmyslu.To je neveselé čtení na serveru Broadly o nechutných případech sexuálního obtěžovaní na různých úrovních hudebního byznysu v Británii. Jeho autorkou je Rachel Grace Almeida, jež se po zážitku sexuálního obtěžování kolegou v PR firmě začala svěřovat kolegyním a ke svému zděšení zjistila, že to, co se stalo jí, není nikterak neobvyklý zážitek. Týká se promotérů, bookerů i muzikantů.

Ovšem branži, kde je poměr mužů a žen 67,8 ku 32,2 procentům, o tom ženy nemají velkou motivaci hovořit nahlas, protože jsou to mužští nadřízení, kdo rozhoduje o jejich kariérách. Příběhy několika napadených žen tak autorka uzavírá konstatováním: „Chráníte sebe samu a svou kariéru tím, že nakonec chráníte muže, a toho už mám plné zuby.“

Naposledy se to stalo v roce 1996. Řeč je to tom, kdy se objevil rapper na obálce The New York Times Magazine. Téměř dvacet let dlouho pauzu aktuálně přerušila Nicki Minaj. Obálku doprovází podrobný profil zpěvačky z pera Vanessy Grigoriadis, která představuje aktuálně nejdrsnější ženu v první lize šoubyzynsu, jež se prosadila v natolik maskulinním žánru, jakým je hip hop.

V nejsilnější pasáži textu Minaj popisuje svůj konflikt s Miley Cyrus, který je založený na přesvědčení, že Miley –  tak jako mnoho bílých hudebníků v historii – vykrádá afroamerickou kulturu, ale bere si z ní jen to příjemné. „Nemůžete si vybrat jen to dobré a špatné dát stranou. Jestli si chcete užívat naši kulturu a náš životní styl, spřátelte se s náma, tancujte s náma, bavte se s náma, twerkujte s náma, rapujte s náma, ale pak byste taky měli vědět, jak a co nás trápí, co nás štve a co si myslíme, že není vůči nám fér.“

Vhled do uvažování globálních hvězd umocňuje i titulní text aktuálního vydání časopisu Vanity Fair, na jehož obálce je zase Rihanna. Ve textu doplněném fotografickými portréty, jež s Rihannou na Kubě vytvořila Annie Leibovitz, se čtenář dozví dost o milostném životě zpěvačky i tom, jak vzala kariéru do vlastních rukou. A dnes – ve svých 27 letech – je nezávislá na jakémkoli vydavatelství a všechnu hudbu má ve svém vlastnictví.

Prodalo se jich 10 600 000. Kuchařských knih Iny Garten, která aktuálně platí za první dámu životního stylu nejen těch bohatších Američanů. Kralovala žebříčku nejprodávanějších kuchařek v roce 2012 i 2014 - a v roce 2013, kdy žádnou knihu nevydala, se stejně probojovala do top 5. Profil této celebrity na serveru Eater nabízí vhled do tužeb současné Ameriky. Na rozdíl od Marthy Stewart, která kralovala televizním obrazovkám v devadesátých letech, nereprezentuje kuchyně a životní styl Iny Garten extrémní bohatství a perfekcionismus, ale spíše uvolněný luxus.

Byl to zážitek z Francie, kdy zahlédla rodinu shromážděnou kolem prostřeného stolu na zahradě venkovského sídla, co ji prý inspirovalo k tomu, aby z gastronomie učinila smysl svého života. Souvisí to s domácností i sebevědomím. Jak Ina Garten na jednom místě podotýká: „Zájem lidí o kuchařské knihy podle mne pramení z toho, že v nich najdou návod k tomu, aby postavili na stůl něco, o čem všichni s obdivem řeknou: Tohle jsi zvládnul sám?“

Video: Saute ma ville je krátkometrážní debut belgické režisérky Chantal Akerman. Tuto svéráznou poctu Godardovu Bláznivému Petříčkovi natočila, když ji bylo čerstvě osmnáct. Počínaje tímto dílem se až do smrti, která ji zastihla toto úterý v Paříži, stala čelní autorkou ženského filmového existencialismu. Její více jak tříhodinové dílo Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles označila anketa listu Village Voice za 19. nejlepší film minulého století a The New York Times jej ve své době popsal jako „první ženské mistrovské dílo v dějinách kinematografie“. Výběr z nekrologů najdete ZDE.

https://www.youtube.com/watch?v=jx2RNzl-p3Q

Kulturní tip: SOAK, Chapeau Rouge, Praha, 10.10. Na první samostatné turné, které nemine ani Prahu, vyráží irská písničkářka vystupující pod pseudonymem Soak – což je slovo, které si vymyslela jako sloučeninu žánrů soul a folk. Bridie Monds-Watson začala vlastní písně skládat ve třinácti a dnes, kdy je jí osmnáct, už sekla se školou a naplno se věnuje koncertování. Nejprve se dostala do hledáčku ankety BBC Sound of 2015 mezi nejnadějnější nová jména pro letošní rok, což je pozice, kterou záhy potvrdila svým křehkým, a přitom nečekaně vyzrálým debutem Before We Forgot How To Dream.