New York chudých a bohatých podle Instagramu

Nerovnost se dá měřit v mnoha ukazatelích. Člověk může sledovat tabulky příjmů, porovnávat kriminalitu či studovat hustotu zeleně v dané městské čtvrti. Anebo se také na město podívat pohledem sociální sítě Instagram - jako to v New Yorku učinili dva vědci ze City University of New York.

Jejich Inequaligram zmapoval 7,5 milionu veřejně dostupných snímků pořízených na Manhattanu, a došli k tomu, jaké pozornosti se na sociálních sítích těší jednotlivé čtvrti města jak z pohledu místních, tak turistů. První zjištění konstatuje, že více než polovina z fotografií byla pořízena v oblasti několika bloků, které pokrývají 12 procent plochy Manhattanu.

Pevnou zákonitostí se pak ukázalo být, že v prosperujících čtvrtí, kde žijí lidé s nadprůměrnými příjmy, je většina fotografií pořízena během dne. Chudší čtvrti – od 100th Street výše – jsou zase populárnější během večera a noci. Za toto rozvržení přitom nemohou - jak by se dalo hádat - turisté, ale sami Newyorčané. Obyvatelé chudších čtvrtí jezdí do těch okázalejších za prací, a tam fotografují; v okolí svého domova  jejich fotografická aktivita vzrůstá až po návratu ze zaměstnání.

Inequaligram není samoúčelnou hračkou, už teď je jasné, že by data mohla posloužit lepšímu urbanistickému plánování. Naznačují totiž, jak lidé smýšlejí o jednotlivých částech města, a od toho by se mohl odrazit i budoucí byznys. Už kvůli tomu, že pro město, které výrazně žije z turistického ruchu, není úplně šťastné, když se návštěvníci soustředí na jeho relativně malou část.

Martha Nussbaum si zrovna připravovala přednášku v irském Dublinu, když se  v roce 1992 dozvěděla, že její matka umírá v nemocnici ve Philadelphii. Nemohla stihnout dřívější let než následující den. A tak, zdrcená informací a neschopná jednat jinak, přednesla přední americká filozofka onen večer plánovanou přednášku o povaze emocí. Ale hryzalo ji svědomí. „Vždyť je to nelidské. Neměla bych toho být vůbec schopná,“ myslela si, ale pak jí to došlo. Samozřejmě, že to musím udělat, vše je přichystáno a publikum čeká.

Touto drásavou scénou se otevírá důkladný profil Marthy Nussbaum, který pro The New Yorker pod titulkem Filozofka pocitů napsala Rachel Aviv. Tematizuje v něm mimo jiné i chlad, který se s některými filozofickými díly pojí a jejž Nussbaum často analyzuje. „Nejsme úplně vřelé a milující bytosti, když se oddáváme filozofii,“ říká tu na jiném místě.

K matčinu úmrtí se pak po letech vrátila v imaginárním rozhovoru s oběma rodiči, kteří ji obviňují z bezcitnosti. „Nestala se z tebe filozofka pouze proto, že chce dlít jen ve vlastní mysli? Abys nemusela potřebovat a milovat někoho jiného?“ ptá se jí otec, zatímco matka dodává: „Není to jen proto, že si nedokážeš přiznat, že vše se nedá ovládnout myšlením?“

BBC jí věnovala vlastní show. Řeč je o anglické novinářce, moderátorce a aktivistce v otázkách transgenderu Paris Lees. Jednou se v ní vypraví mezi balónkové fetišisty, jindy zkoumá pornografii pro nevidomé. V souvislosti s tím pak pro server Vice vytvořila přehled několika důležitých bodů, které vyšly vycházejí pod titulkem Everything I've Learned About Sex.

Vyzdvihuje tu kupříkladu důležitost „sexuálního šuplíku“ v každé domácnosti, ale také hovoří o nutnosti zlepšit sexuální výchovu, respektive posunout ji na vyšší úroveň: „Ano, děti se potřebují dozvědět něco o reprodukci, ale také by měly vědět, co je to oboustranný souhlas. Jestli chceme někdy zastavit sexuální násilí, musíme prosazovat respekt vůči osobním hranicím, to by nám ušetřilo spoustu traumat a utrpení. Ve škole nám kdysi promítali film, kde nám vysvětlovali, jak nám jednoho dne začne na některých místech růst ochlupení a jak masturbace může být příjemná. Na to všechno bych nějak přišla sama. Nikdo mi ale nikdy neříkal, že být gay, bi nebo nechtít vůbec sex, že to všechno je úplně ok. To mi měli říct.“

„Páni, tohle jsem neviděl už roky,“ řekl jí spolucestující v metru a měl tím na mysli malé elektronické zařízení, které si koupila v roce 2010 a dnes se už dva roky nevyrábí. Ódu na iPod Classic napsala pro server The Ringer hudební publicistka Lindsay Zoladz.

Ve srovnání se streamováním a nekonečným přísunem hudby online totiž v dnešní době i tato věcička s kapacitou 160GB začíná působit podobně nostalgickým dojmem jako vinyly či kazety. Navozuje příjemnou atmosféru pomalosti a zbavuje nás „paradoxu volby“.

„Cítím, že jsme už dávno překročili ten bludný kořen na cestě do říše, kde je prostě příliš mnoho hudby, příliš mnoho tweetů a příliš mnoho jiných věcí, takže že se člověk už jen celou dobu cítí přetížený a paralyzovaný,“ píše mladá publicistka.

Video: V osmdesátkové estetice a v červeném kostýmu trochu po vzoru Kate Bush se odehrává nový klip dua Beach House pro skladbu The Traveller.