Spousta ředitelů, manažerů i zaměstnanců touží zavést do svého života rovnováhu mezi pracovním a volným časem. Najít si v týdnu dostatek času na rodinu nebo sám na sebe a zároveň excelovat v práci je však často dost stresující. Abychom se s tím vyrovnali, zkouší řada z nás už léta nastavovat jasné hranice. Určujeme si, kdy budeme a kdy nebudeme kontrolovat emaily, kdy je čas vypnout telefon a kdy bychom si měli, nebo naopak neměli odnášet práci domů.
Určitě je to někdy šikovná věc. Ale podle nových výzkumů může být právě potřeba jasně určit hranice tím, co v člověku vyvolává pocit zoufalství a stresu. Možná, že kdybychom místo stavění hrází zkusili oba břehy propojit, bylo by to pro náš osobní pocit i pracovní výkon mnohem lepší.
K pochopení toho návrhu slouží koncept nazývaný „proměna kognitivní pozice“. Když jste v práci (v roli zaměstnance) a zároveň myslíte na své děti (role rodiče) nebo partnery, zažíváte právě tuto kognitivní proměnu. Často jsou tyto přechody jednoduché a dají se zvládnout bez problémů. Ale čím víc jsou role od sebe oddělené, tím větší a víc vyčerpávající přechod zažíváme. A právě v práci může být zrovna tohle zdrojem stresu. Když se vám během ranní porady zatoulají myšlenky domů, přecházíte z pracovní kolejnice na domácí. A i když je to jen na pár chvil, může to ovlivnit či narušit soustředění, které potřebujete pro pracovní roli. To samé platí doma: zahnat myšlenky na zítřejší náročnou schůzku, které vklouzly do hlavy během rodinné večeře, chce často nemalé úsilí.
Snaha vyhnout se těmto vyčerpávajícím nárazům dvou světů přinesla zmíněnou ideu hranic mezi pracovním a osobním žitím. Jenže teď, jak už to bývá, přicházejí společenští vědci dvou amerických univerzit (Ball State a Saint Louis) s tezí, že je to možná úplně naopak. Nikoli hranice, ale právě jejich zbourání a propojenost obou světů je dlouho hledaný nástroj ke zvládnutí proměny poznávacích pozic a k udržení energie. Magazín Human Relations nedávno publikoval výzkum mezi více než 600 zaměstnanci ze středostavovských dvoupříjmových rodin. Jehož autoři se soustředili především na konflikty, během kterých respondenti měli myšlenky spojené, nebo naopak nespojené s pracovními úkoly.
A vyšlo najevo, že lidé s děravějšími hranicemi mezi soukromým a pracovním žitím sice zažívali častější proměny rolí, ale zároveň je v celku hladce zvládali. Naopak ti, kteří se snažili udržet jasný odstup mezi světy, museli ke zvládnutí proměn vynaložit mnohem větší úsilí - a tím se snížil jejich výkon na obou polích. Zdá se tedy, že častější přechody z jedné role do druhé umožňují lidem osvojit si strategie, jak to zvládat s větší lehkostí.
Může to být tím, že když má člověk život a práci víc propojené, nedělá mu takové problémy nechat si třeba na schůzi „soukromé“ myšlenky jen tak proběhnout hlavou a pak je zase opustit s vědomím, že se k nim zakrátko může snadno vrátit. Nebo to taky samozřejmě může být tak, že časté střídání rolí člověka prostě učí se s tím lépe vyrovnávat.
„V dlouhodobé perspektivě je pro firmu lepší, když dovolí zaměstnancům, aby se občas v myšlenkách zatoulali mimo zdi kanceláře, nebo aby si udělali pár soukromých telefonních hovorů, než aby si vynucovala jasnou a neměnnou pracovně-privátní hranici,“ píší každopádně výzkumníci ve studii. Mezi jejich závěry je i pobídka, aby se šéfové nebáli využít výhod pružných pracovních svazků - od flexibilní pracovní doby po občasnou práci doma. „Kdo nechá osobní život občas proniknout do pracovních teritorií, je dlouhodobě výkonnější,“ říká studie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
