středa 20. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem ztratili Němci důvěru v USA. Pouze 22 % Němců hodnotilo v únoru letošního roku (měsíc po inauguraci) Spojené státy jako spolehlivého partnera. Po půl roce, v červnu, pak situace nebyla o moc lepší – celkem 87 % Němců se vyjádřilo, že nemá důvěru, že Donald Trump bude v zahraniční politice dělat správné kroky. Vzhledem k tak silným nesympatiím vůči americkému prezidentovi není překvapivé, že se Trump stal jedním z témat i právě finišující předvolební kampaně. Americký magazín Foreign Affairs přináší bližší pohled na to, jak se jednotlivé politické strany k americkému prezidentovi staví.

Kvůli negativnímu vnímání Trumpa německými voliči je lákavé na jeho kritice sbírat politické body. Většina předních kandidátů odsoudila např. Trumpovo vyjádření k incidentu v Charlottesville a vyjádřila obavu z krajně pravicového násilí v USA. Nejtvrději mluvil lídr socialistů Martin Schultz, který incident nazval „nacistickým terorem“. Hodně mediálního prostoru bylo věnováno i novým protiruským sankcím, které Trump na návrh Kongresu schválil. Byť namířené proti Rusku, penalizovány by teoreticky mohly být i některé německé společnosti, které v Rusku obchodují v několika specifických odvětvích (zejména energetice). Sigmar Gabriel, socialistický ministr zahraničí, Američany obvinil z ohrožování evropské energetické bezpečnosti ve jménu podpory rostoucích exportů amerického břidlicového plynu do Evropy.

Reklama
Reklama

Dalším tématem, ke kterému se němečtí politici hojně vyjadřují, je Trumpův tlak na zvyšování výdajů na obranu minimálně na úroveň 2 % HDP, jak ukládá smlouva NATO. Ačkoliv Barack Obama pravidelně apeloval na členy Aliance ve stejném duchu, současná americká administrativa tlak výrazně zvýšila. Ministryně obrany z CDU, Ursula Von der Leyen, se vyjádřila, že Německo musí plnit své závazky v mezinárodních smlouvách a vnímá tento požadavek jako příležitost k modernizaci německé armády. Tuto pozici podporuje i kancléřka Angela Merkel. Naopak Martin Schultz zvyšování výdajů na vyzbrojování odmítá s argumentem, že kdyby Německo dávalo na obranu 2 % HDP, mělo by nejmocnější armádu v Evropě – a to je situace, která se mu nelíbí.

Angela Merkel: Je načase, aby Evropa vzala věci do vlastních rukou.

Tweetni to

Každá z politických stran zaujímá ve vztahu k americkému prezidentovi lehce odlišnou pozici. Nejtvrdší je levicová Die Linke, žádná z ostatních německých mainstreamových stran není tak anti-americká jako tato postkomunistická strana. Konzervativní unie kancléřky Merkel je vůči Trumpovi kritická, nicméně ona sama v kampani odmítá využívat rétoriky otevřeně namířené proti Trumpovi. Kancléřka se vyjádřila, že je nutné Trumpa jakožto amerického prezidenta respektovat, i když se v lecčem názorově rozcházejí. Ve snaze alespoň nějak se vůči CDU vymezit, zaujali Sociální Demokraté podstatně tvrdší přístup a Martin Schultz přislíbil, že v případě zvolení kancléřem, bude Trumpovi „otevřeně oponovat“.

Jak podotýkají někteří komentátoři, situace v lecčem připomíná volby z roku 2002. Tehdejší sociálně-demokratický kancléř Gerhard Schröder tvrdě kritizoval americké plány na invazi do Iráku. Opoziční Angela Merkelová americkou administrativu podporovala a německo-americké partnerství pro ni představovalo klíčový komponent německé zahraniční politiky. Částečně i kvůli opozici válce v Iráku tehdy Schröder vyhrál. Je nicméně nepravděpodobné, že by se scénář z roku 2002 opakoval – Martin Schultz je umírněnější než Gerhard Schröder a Angela Merkelová v roce 2017 je jiná než Angela Merkelová před patnácti lety. V nepřímé narážce na Trumpovo počínání nedávno Merkelová vyjádřila pochyby o spolehlivosti tradičních spojenectví a je podle ní načase, aby „Evropa vzala věci do vlastních rukou“. Mnoho Němců toto vyjádření přivítalo – vnímají ho jako záruku, že Merkelová bude i po volbách Trumpa kritizovat, kdykoliv to bude nutné.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Spor okolo katalánského referenda za nezávislost na Španělsku se ve středu nebývalým způsobem vyostřil. Španělská polovojenská policie Guardia Civil - jednotky nepříjemně odkazující na frankistickou éru - obsadila několik katalánských úřadů a ministerstev a pozatýkala okolo čtrnácti lidí (údaje se trochu různí).

Policie hledá materiály nutné k uspořádání referenda - a podle všeho úspěšně zabavila několik miliónů hlasovacích lístků. Před budovami se protestuje a hrozí střety mezi demonstranty a policií. Katalánská vláda vystoupila s tím, že španělská vláda de facto pozastavila existenci katalánské autonomie a násilím celou oblast ovládla. Španělská vláda naopak tvrdí, že hájí ústavní pořádek a prosazuje rozhodnutí ústavního soudu.

Reklama
Reklama

Všechno se zdá být daleko, ale jedná se o čtvrtou největší evropskou ekonomiku; zemi, která se velmi úspěšně transformovala z občanské války a následné frankistické diktatury v demokracii a v nedávné době s velkou trpělivostí ustála ekonomickou krizi - na rozdíl třeba od Řecka. Vyhrocení sporu je zároveň zatím nejnásilnějším střetem mezi klasickým demokratickým uspořádáním a populistickým hnutím v Evropě.

Kdo má vlastně pravdu? Na první pohled se může zdát, že Katalánci v této otázce tahají za delší provaz. Každý má přece právo svobodně rozhodnout o své budoucnosti. Zblízka je ale referendum - či „referendum“, jak by řekli v Madridu - hodně na hraně, i když vynecháme klasické argumenty ústřední vlády, že ústava nic takového nepovoluje a že referendum může vyhlásit jenom vláda v Madridu. A ta samozřejmě nic podobného nikdy nevyhlásí.

Problém je v tom, že:

  1. Separatisté v katalánské vládě rozhodně nezastupují většinu Katalánců. Mají sice těsnou převahu poslanců, ve volbách ale nezískali většinu hlasů, vládnou díky specifikům volebního zákona. Zhruba jako Donald Trump, který by se třeba podle našich zákonů prezidentem nestal. Vzhledem k závažnosti rozhodnutí je už tohle samo docela velký problém.
  2. Zákon o referendu a následný zákon o odtržení byl přijat velmi pofidérním způsobem, na mimořádném zasedání katalánského parlamentu, bez obvyklých dlouhých parlamentních procedur, během jediného dne. I to samo o sobě svědčí o tom, jak rozviklaná je podpora separatistické vlády.
  3. Zákon o referendu nestanovil žádnou hranici účasti, od níž je referendum platné, ani rozdíl v počtu odevzdaných hlasů, jenž skutečně opravňuje vyhlášení samostatnosti. Jinými slovy, pokud by 1. října přišlo hlasovat 30 procent Katalánců a nadšení separatisté by vyhráli o jeden hlas, Katalánsko se odtrhává od Španělska. Když zkoušeli separatisté nezávazné referendum před dvěma lety, přišel zlomek voličů, ti ovšem z 80 procent hlasovali pro nezávislost. O demokratičnosti tohoto postupu velmi pochybuje třeba i starostka Barcelony, která se jinak celkem staví proti Madridu, ale zároveň tvrdí, že dnešní barcelonská vláda zcela ignoruje názory poloviny Katalánců.
  4. Tomu nasvědčují i průzkumy, v nichž se 49 % Katalánců vyslovuje proti nezávislosti a 41 % pro.

Máslo na hlavě má nicméně bezpochyby i Madrid. Ve Španělsku nastala vlastně vůbec nejhorší představitelná politická situace: v Barceloně vládnou demagogičtí populisté, kteří rozdělují obyvatele na „dobré“ katalánské vlastence a „zrádný“ zbytek - rádi se staví do role trpících obětí. V Madridu zase vládne lidová strana, jejíž šéf Mariano Rajoy sice dokázal zemi provést hospodářskou krizí, ve věcech jako autonomie regionů je ale zcela nepoužitelně zabejčený.

Partido Popular je následníkem frankistické pravice, pro niž představuje jednota Španělska fetiš, který stojí mimo jakoukoliv možnost vyjednávat. Byli to právě lidovci, kdo dal před pár lety k ústavnímu soudu již vyjednaný a v referendech schválený status katalánské autonomie. Soud dohodu zrušil, následovala ekonomická krize - a přesně od té chvíle se datuje raketový vzestup katalánských separatistů.

Madrid přesto všechno v tuto chvíli představuje racionální hlas hájící ústavu a demokratické fungování státu. Chytřeji svou hru ovšem nejspíš hrají katalánští nacionalisté, kterým se daří emoce napínat až k prasknutí.

Reklama
Reklama