Německá debata nad imigranty: Máme vést Evropu, nebo je to příliš povýšené?

Před rokem, přesně 4. září 2015, Angela Merkel otevřela hranice především syrským uprchlíkům uvíznutým v Maďarsku. V aktuálním tištěném Respektu najdete podrobnou analýzu, jak Němci uprchlickou krizi zvládají.  Co už během tohoto roku podařilo, co nikoli - a v čem je bilance zatím velmi nejednoznačná?

V Německu od loňského podzimu o postoji Angele Merkel probíhá nesmírně zajímavá debata a v menu vybírám jednu z epizod. Proběhla na stránkách týdeníku Die Zeit a je do jisté míry generačním střetem: v hodnocení kancléřky se velmi zajímavými argumenty přeli Heinrich August Winkler, nejslavnější historik poválečného západního Německa, a novinář Bernd Ulrich, jeden z nejinspirativnější interpretů merkelovského Německa.

Winkler merkelovskou politiku kritizuje. Německo po druhé světové válce ve snaze vyrovnat se s vlastní minulostí prošlo hlubokou sebekritikou, z níž vyrostlo i široce sdílené přesvědčení o evropském poslání posthistorického Německa. Je třeba stát se Evropany a překonat tím démony nacionalismu, kvůli nimž Němci páchali zlo.  Ovšem jiné evropské státy tento německý pohled už déle odmítají. Nejen Francouzi nechtějí národní identitu překonat tou evropskou; vize postnacionální Evropy není mimo Německo příliš populární.

„Německá sebekritika se může obrátit do přehnaného morálního sebevědomí,“ píše Winkler a vybírá příklady z uprchlické krize. Parlamentní proslov Karin Göring Eckhart, přední političky Zelených, podle níž je „Německo mistrem světa v ochotě pomáhat a v lásce k bližnímu“.  Nebo text někdejšího ministra sociálních věcí, křesťanského demokrata Norberta Blüma: „My Němci jsme dlouhou byli hrozbou lidstvu, naše jméno bylo spojené s rasovou nenávistí a masovým vražděním. Že náhle platíme za přátele lidí, to mě těší a činí hrdým.“

Pocit viny se dle Winklera může změnit v novou národní hrdost. Za německým chováním z podzimu minulého roku vidí přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti – hlavně protože šli Němci vlastní cestou a většina Evropy uprchlickou krizi vnímala jinak. Proto je rád, že Angela Merkel nakonec ostatní evropské státy o své politice nepřesvědčila. V závěru své eseje píše:

„Touha po jiné, lepší tradici je po roce 1945 naprosto oprávněná. Ovšem nárok na morální vedení v Evropě nebo ve světě k této tradici nepatří. Německo může díky své hospodářské síle uprchlíkům pomáhat více než ostatní a mělo by to i nadále dělat. Mělo by se však vyhýbat tomu, aby navenek působilo jako mentor. Střízlivý vhled do vlastních možností je chytřejší strategií než převyšování vlastních schopností podle motta, že dříve jsme byli ti špatní a dnes jsme ti dobří. Možná bylo třeba neúspěchu německé uprchlické politiky, aby se tohle poznání v Německu znovu rozšířilo.“

Na Winklera reagoval Bernd Ulrich. Co vedlo Angelu Merkel k její politice otevřených hranic? Dětství strávené za zdí ve východním Německu? Výchova v domě protestantského faráře? Snaha vyřešit demografické problémy Německa a přivést tamním firmám levnou pracovní sílu? Snaha odčinit vlastní tvrdost při řešení řecké krize? Nebo rovnou snaha odčinit Osvětim? Morální povýšení? Nebo snad jen vypila příliš mnoha sklenek červeného vína?

„Ale co když prostě jen dobře jednala v dobře pochopeném dlouhodobém zájmu Německa?“ píše Ulrich. „Nemohla dělat to samé jako malé Maďarsko a později Rakousko. Vznikl by pak chaos v Řecku a v Itálii - a ona by byla viníkem.“ Na hranicích podél balkánské cesty by byl chaos, možná by se střílelo – a Evropané, Arabové a lidé z jiných kontinentů by prstem ukazovali na Německo a chladnou kancléřku.

„Starší generace si myslí, že kdykoli Německo vystoupí z řady, kdykoli jedná samo, je to špatné a nebezpečné,“ píše Ulrich – ale doby, kdy si Německo mohlo dovolit nevystupovat z řady, jsou pryč. Ostatní evropské mocnosti jsou v hluboké politické krizi (Británie, Francie) a USA chtějí po Evropě větší samostatnost než během studené války nebo 90. let. „Že máme jiný názor než zbytek Evropy, ještě neznamená, že se mýlíme,“ píše Ulrich. „Merkel chtěla připravit půdu evropské dohodě na nové azylové politice. Není jasné, zda k ní dojde, ale Německo musí jít někdy jít podobnou cestou napřed.“ Je to dáno čistě jeho velikostí, ekonomickou silou, polohou uprostřed Evropy a skutečností, že se stalo hlavním svorníkem evropské integrace.

Winklerova esej není na webu dostupná, Ulrichovu si v anglickém překladu můžete přečíst. O rozhodnutí Angely Merkel ze 4. září 2015 se i Češi dodnes hádají, jedni kancléřku proklínají, druzí vychvalují. Co se ale během historického víkendu skutečně stalo? Týdeník Die Zeit se o přesnou rekonstrukci pokusil a nasadil do ní desítku zkušených autorů – i výsledek jejich si můžete přečíst v anglickém překladu.