Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Myslí si bohatí, že za úspěch vděčí hlavně sami sobě?

Zemanova čínská lekce • Polské vášně o muzeum • Proč truchlit za celebrity • Al Pacino a štěstí

Al Pacino ve snímku Kmotr
Al Pacino ve snímku Kmotr

Špatných zpráv z Polska není bohužel nikdy dost, ale tato je opravdu bizarní. V Gdaňsku, městě, kde vznikla Solidarita, ale také tam v roce 1939 začala druhá světová válka, má být příští rok otevřeno muzeum tohoto konfliktu (muzeum Solidarity tam už je, má podobu poněkud zrezivělé lodě a je opravdu velkolepé). Jenže možná nebude. Polský ministr kultury Piotr Glinski prohlásil, že uvažuje o sloučení tohoto muzea s dalším, které má teprve v plánu a jež by připomínalo německý útok na Gdaňsk a polskou obranu proti invazi. To by však znamenalo, že původní muzeum otevřeno nebude a vše bude jinak.

Deníky Washington Post The Guardian přinášejí podrobnosti a citují rozčilené historiky, například proslulého oxfordského profesora Normana Daviese, jenž se kromě světových dějin specializuje také na Polsko a který mluví o „bolševickém“ stylu a „paranoi“ polské vlády.

Jaroslaw Kaczyński • Autor: Globe Media /  Reuters
Jaroslaw Kaczyński • Autor: Globe Media / Reuters

Problém totiž spočívá v tom, že původní záměr muzea (moderní prosklená budova už stojí a část expozice už je instalována) je ve světovém měřítku výjimečný, nahlíží na válku jako v pravdě na „světovou“ - je tedy stejně tak o válce v Pacifiku jako na evropské půdě. Pro polskou vládu je to prý nepřijatelné, protože výkladu chybí specifický polský kontext. Ještě větším problémem je však zřejmě to, že myšlenku muzea prosadila bývalá liberálně-pravicová vláda (a dala na muzeum zhruba sto milionů eur) Donalda Tuska, jehož nový vládce Jaroslaw Kaczynski upřímně nesnáší, či spíše nenávidí.

Jedním z odborníků, kteří se na projektu podíleli, je i slavný americký historik Timothy Snyder, který říká, že právě „světovost“, s jakou má muzeum na válku nahlížet, je „intelektuální průlom, protože nám umožňuje chápat tuto válku z různých úhlů pohledu“. Snyder je přesvědčen, že právě tento způsob „přibližuje polskou historii každému“, protože cizinci, kteří přijedou kvůli muzeu do Gdaňsku  a o Polsku předtím nic nevěděli, „nakonec pochopí, jak klíčová byla polská zkušenost s válkou“.

Snyder se svým typickým racionálním přístupem se diví, proč si Kaczynského vláda nepřivlastní úspěch. „Bývalá vláda nestihla muzeum dokončit před volbami, které prohrála. Politici obvykle dokončí projekt svých předchůdců, a pak se jím pyšní. Je to pro ně skvělá příležitost,“ radí Snyder na dálku Kaczynskému. Jenže v polské politici dnes rozum zjevně nehraje roli, na řadě jsou vášně.

Když Robert Peston dělal interview s Davidem Cameronem, britský premiér mu řekl: „Měl jsem velké štěstí. Měl jsem bohaté rodiče, kteří mi dali skvělou výchovu.“ Tak začíná Jonathan Derbyshire esej ve Financial Times o třech nových knihách, jež pojednávají vesměs o stejném tématu: štěstí a úspěchu, který je dán už samotným faktem narození ve vyspělé zemi a v lepší společenské vrstvě.

David Cameron to přiznává, dostal díky rodičům nejlepší školy od Etonu po Oxford. Měl k velké kariéře nastartováno díky výhodám, které většina lidí na planetě nikdy mít nebude. Například ekonom Branko Milanovic spočítal, že už pouhým narozením v USA má občan Spojených států zaručen příjem 93 krát vyšší než ten, kdo se narodil v africkém Kongu.

Ale i když máte štěstí narodit se jako americký občan, potřebujete k cestě na vrchol ještě další. Jedním z příkladů je herec Al Pacino. Když se Francis Ford Coppola ujal režie posléze slavné trilogie Kmotr, trval na tom, že právě Al Pacino obsadí roli Michaela Corleoneho, přestože producenti chtěli Warrena Beatyho nebo Ryana O’Neala. Až když Coppola pohrozil, že film režírovat nebude, přistoupili na to, že ho bude hrát Al Pacino.

Jistě, je to skvělý herec, ale Hollywood je plný stejně dobrých herců. Stal by se Al Pacino světovou hvězdou, kdyby nedostal roli Kmotra? Názory se různí podle toho, zda jste liberál či konzervativec. První vám řekne, že úspěch je kombinací štěstí a privilegií, jichž se vám dostane pouhým narozením do nějakého prostředí, konzervativci trvají na tom, že úspěch je vždy jen zásluha talentu a píle jednotlivce bez ohledu na jeho zázemí.

Robert Frank, autor jedné z pojednávaných knih (Succes and Luck: Good Fortune and the Myth o Meritocracy), je liberál - a ve své knize tak dokazuje, že rozhodující vliv na úspěch jednotlivce mají vnější faktory (tedy místo narození a příslušnost k vyšším vrstvám). Problém přitom vidí zejména v tom, že úspěšní lidé tento názor zpravidla nesdílí. Průzkumy ukazují, že valná většina úspěšných lidí je přesvědčena o tom, že se o svůj úspěch zasloužili do velké míry oni sami a výrazně podceňují vnější faktory.

To má ovšem v globálním měřítku neblahé důsledky v tom, že tito lidé mají malou ochotu platit daně, jejichž smyslem je kromě jiného investice do tvorby prostředí, jež by vylepšovalo šance i pro ty méně privilegované. Jeden příklad takového muže bez privilegií uvádí Robert Frank, když zmiňuje bhútánského horala Brikhamana Rai, s nímž se kdysi setkal v Nepálu. Píše o něm jako o jednom z „nejtalentovanějších a nejduchaplnějších“ lidí, s jakými se kdy v životě setkal. Jenže jen proto, že se narodil v tomto odlehlém koutě světa, nikdy se nenaučil číst a psát a zřejmě nikdy nevydělá více než 1500 dolarů za rok.

Když 21. dubna zemřel zpěvák Prince (57 let), miliony lidí spěchaly na síť dát průchod svému zármutku.  Jen letos to bylo už třetí masové truchlení - na začátku ledna svět oplakával dalšího hudebního velikána Davida Bowieho, jehož za pár týdnů následoval britský herec Alan Rickman.

Sociální sítě jsou v takových dobách doslova zahlceny vzpomínkami, videi a srdceryvnými statusy, ve kterých lidé vyjadřují svůj smutek. Pokaždé se přitom najde skupina lidí, kteří tohle chování kritizuje jako „neupřímnost“ - protože jak lze opravdově truchlit nad někým, koho jste v životě nepotkali?

Jenže podle odborníků to není tak černobílé: naopak tu z psychologického hlediska existuje důvod pro reálný smutek pociťovaný nad smrtí slavného člověka. "Fanoušci netruchlí jen kvůli ztrátě celebrity, ale i nad jistými aspekty svého vlastního života, které jsou se zemřelým umělcem spojeny,“ cituje k tomu server Quarz sociologa liverpoolské univerzity Michaela Brennana.

Podle Brennana se lidem – zejména mladým – vrývají při poslechu hudby písně hluboko do paměti a propojují se tu pevně s různými vjemy a životními zážitky.  Když pak tyto písně člověk zaslechne po čase třeba v rádiu, vybaví si dávno skončené vztahy, sny které si nikdy nevyplnil, nebo cesty, po kterých se nestihl či neměl odvahu vydat."

Smutek nad ztrátou slavného zpěváka se pak vevnitř překrývá se smutkem nad ztrátou mládí, něčeho, co už nemůžeme vrátit, nebo jen s prostou melancholií svázanou s osobními vzpomínkami. Náš život se v danou chvíli propojil s tvorbou člověka, který zemřel.

Smrt slavné osobnosti nám také připomíná naši vlastní smrtelnost. „Člověk si uvědomí, že zemřít někde sám ve výtahu může každý, a neuchrání ho od toho žádné bohatství, sláva nebo talent,“ popisuje to v Quarzu londýnská psycholožka Hamira Riaz.

Magazín Scientific American je naproti tomu přesvědčen, že zármutek nad veřejně známými osobnostmi posiluje naše prožívání sebe sama coby kosmopolitních lidí: tweetováním a sdílením linků na Facebooku dáváme na vědomí, že máme přehled o dění, zajímáme se a držíme prst na tepu doby.

Zmíněný sociolog Brennan rovněž v souvislosti s prožíváním smrti vzdálených celebrit upozorňuje na sílu moderních médií. Vybrané hrdiny, především různé muzikanty, nám předkládají ve velkých porcích každý den - a pro toho, kdo tyto zprávy sleduje, se tyto celebrity stávají reálnou součástí života. Víme, co snídají, co je trápí, co vtipného právě kdo z nich pronesl. A to logicky vede k tomu, že když takový člověk zemře, cítíme upřímný zármutek.

Prezident Miloš Zeman před časem, jak známo, ohlásil v televizi, že se do Číny jezdí učit, jak se správně stabilizuje společnost. Tady je jedna čerstvá lekce. Čchen Wen-jing (70), matka v prosinci zatčeného čínského dělnického aktivisty Ceng Fej-janga, se pustila do nečekané bitvy o pověst svého syna a zažalovala státní tiskovou agenturu Sin chua pro pomluvu.

U Lidového soudu ve městě Kuang-čou požaduje odškodné milion juanů za článek z loňského prosince, ve kterém agentura bezprostředně po Cengově zatčení označila aktivistu za zloděje, který dělníkům v továrně kradl peníze, posílal na síti „vulgární zprávy“ ženám a žil sexuálně promiskuitním způsobem života. Protože čínská média podléhají tvrdé cenzuře, nemůže se Ceng nebo jeho blízcí proti těmto pomluvám nijak adekvátně bránit a zprávy státní tiskové agentury jsou jediným zdrojem informací, které se o zatčeném aktivistovi dostanou k čínské veřejnosti.

„Svého syna znám, je to slušný a dobrý člověk,“ cituje novinář quarzu Echo Hui z telefonického rozhovoru s matkou. Volal jí do nemocnice, kde právě pečuje o svého muže v terminálním stádiu rakoviny. „Když se spustila ta očerňující kampaň, začali o synově charakteru a morálce pochybovat dokonce i příbuzní a staří přátelé,“ popisuje dopady kampaně.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Ceng vede Dělnickou asociaci Panyu, organizaci, která se snaží pomáhat dělníkům v řešení různých potíží se zaměstnavateli a silně znevýhodněných skupinám sezónních či migrujících pracovníků z venkova nabízí právní pomoc. Do vazby byl s obviněním z „pobuřování mas a rušení veřejného pořádku“ vzat spolu s dalšími šesti lidmi loni během rozsáhlého zátahu proti aktivistům hájícím práva dělníků v jižní Číně – zdejší továrny právě procházejí ekonomickou krizí a úřady mají strach z dělnických nepokojů a stávek.

Článek o Cengovi na webové stránce Sin chua je ukázkou čím dál častější praxe, jak čínský stát postupuje proti zadrženým aktivistům, vydavatelům, novinářům a dalším kritickým, nepohodlným osobám. I když je soud s nimi ještě v nedohlednu, lze se ve státem kontrolovaných médiích na jejich adresu dočíst záplava obvinění z podvodů, nevěr a podobně, doprovázených často televizním vystoupením, ve kterém se obviněný ke svým údajným pokleskům monotónně přiznává, lituje jich a vyzývá stát k přísnému trestu nad sebou samým.

Pět lidí z loňského zátahu bylo propuštěno na kauci a zůstávají pod neustálým dozorem policie de facto v domácím vězení, Ceng s jedním kolegou jsou stále za mřížemi. Za celou tu dobu jim podle aktivistovy matky nebyl umožněn kontakt s obhájci a nemohla jej navštívit ani rodina.

„Protože je stále držený v protiprávní izolaci, pustila se do akce jeho matka,“ řekl Quarzu v telefonickém rozhovoru Cengův právník Čchang Wej-pching. Paní Čen žaluje agenturu Sin chua, její webovou stránku Sinchua.cn, novináře a autora zmíněného textu Cou Weje a bezpečnostní a justiční složky, které se podílely na Cengově zatčení (ty proto, že se nutně musely podílet na vytváření dezinformací, za to, že k vězni sice nepustily právníka, ale kameramany státních médií ano).

Požaduje stažení článku a všech další souvisejících mediálních výstupů týkajících se jejího syna včetně 20timinutového „přiznávacího“ videa, omluvu na titulní straně všech médií agentury Sin chua a finanční kompenzaci. Její řádně vybavené podání přijala podatelna soudu 11. dubna.

Quarz se pokoušel telefonicky spojit i s aktéry protistrany. Autor článku ihned po otázce na soud beze slova zavěsil. Zaměstnanci agentury ve třech různých odděleních nejprve řekli, že se o odpovědi na otázku potřebují poradit „s nadřízenými“. Po prosbě, aby reportéra Quarzu rovnou k oněm nadřízeným přepojili, telefon rovněž ohluchl.

Záběr tohoto podání je podle mnoha právních expertů a lidsko-právních aktivistů v Číně naprosto nevídaný. Šance, že věc nakonec opravdu skončí před soudem, je ovšem malá. Jak řekl Quarzu hongkongský expert na čínskou justici a lidská práva Joshua Rosenzweig, lze si těžko představit, že by soud začal žalobu projednávat a spustil tím debatu, jak státní tisková agentura porušuje práva občanů. Takže tolik v tuto chvíli k lekcím a stabilizačním touhám Miloše Zemana.

Video: Jak podniká kubánský neo-hippie komunista.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].