Může kapitalismus skončit stejně jako feudalismus?

Tak jako skončil před pěti sty lety feudalismus, nahrazení kapitalismu postkapitalismem urychlí vnější šoky a tvar mu vtisknou lidé smýšlející a fungující podle nových podmínek. A tento proces již začal. Tak shrnuje svou čerstvou knihu PostCapitalism chystanou na konec července britský novinář Paul Mason  v eseji Nastal konec kapitalismu pro deník The Guardian.

Mason upozorňuje, že aniž bychom to dostatečně vnímali, vynořují se okolo nás – zatím nenápadně – síly, které by v budoucnu mohly vést k celé změně ekonomického systému. V srdci této změny jsou informační technologie, zásadní proměna trhu práce a také dosud plně nevyužité možnosti ekonomiky sdílení.

Mason zkoumá historická období prosperity v polovině devatenáctého i dvacátého století a popisuje, že to byl vždy organizovaný tlak a odpor nespokojených a špatně placených dělníků, který vedl podnikatele a korporace k tomu, aby místo lpění na zastaralých modelech hledali nové způsoby, jak reformovat kapitalismus. V každém takovém období také rostly platy i spotřeba. Autor si přitom všímá, že v současnosti, kdy v centru změn stojí rozmach informačních technologií, takový tlak chybí. A nejenže neroste poptávka po utrácení, také nevznikají nové segmenty pracovních příležitosti. Nejsou potřeba. Pozdní neoliberalismus skomírá a ve velkém nabízí především náročné a špatně placené práce namátkou v gastronomii nebo úklidových firmách.

Klíčem k pochopení nové doby je podle Masona také fakt, že trh ve své dnešní podobě neumí adekvátně ocenit informace. Studie ukazují, že ani náklady na jejich shromažďování, ani hodnota jejich možného budoucího výnosu nejsou adekvátní způsoby kalkulace. Přitom informace sama chce od své podstaty volně cirkulovat. Proto jsou dnes tržní strategie všech digitálních gigantů – výrobců softwaru, poskytovatelů obsahu, médií atd. - navrženy tak, aby této cirkulaci a hojnosti informací bránily.

Změna chápání informace je podle Masona je sice plíživá, ale nevyhnutelná - a uvádí to na příkladech systémů, které vznikly mimo diktát trhu a manažerskou hierarchii. Nejzářnějším z nich je Wikipedie, kterou vytvářejí zdarma dobrovolníci a jež by mohla na reklamě vydělávat tři miliardy dolarů ročně - kdyby chtěla.

Mason sám se řadí mezi optimistické utopisty. Tak jako se přežil feudalismus – založený na zvykovém právu a povinnostech - a vystřídal ho kapitalismus poháněný trhem, není zas až tak těžké představit si osvobození i od tohoto modelu.

Jedna slavná kapela. Jedno obrovské tajemství. Mnoho zničených životů. Tak zní podtitul mrazivé a husí kůži nahánějící reportáže The Lost Girls na serveru Huffington Post, která vynáší na světlo jednu temnou epizodu z historie slavné dívčí kapely The Runaways. V textu Jasona Cherkise totiž našla baskytaristka Jackie Fuchs odvahu poprvé promluvit o znásilnění, kterého se na ní dopustil tehdejší manažer kapely Kim Fowley.

S velkou opatrností, avšak s mnoha nepříjemnými detaily Cherkis líčí noční incident po vánočním koncertu v roce 1975, kdy Fowley zatáhl celou kapelu tehdy ještě šestnáctiletých a sedmnáctiletých muzikantek na motel. Právě tady někdo ještě šestnáctileté Fuchs podstrčil silná sedativa. Fowley začal omámenou teenagerku nabízet jako sexuální hračku dospělým mužům z organizačního týmu kolem kapely a nakonec ji sám před očima několika svědků znásilnil.

Fuchs, která si od kariéry muzikantky mnoho slibovala a vykašlala se kvůli ní na školu, odjela s The Runaways ještě kus japonského turné, ale nakonec v kolektivu, kde se všichni tvářili a dělali, jako by oné noci k ničemu nedošlo, nedokázala fungovat. Vrátila se domů, vystudovala práva a dnes pracuje jako úspěšná právnička v showbyznysu. Přesto tento zážitek navždy poznamenal její vnímání tělesné intimity. Chuť konfrontovat po letech Fowleyho se svými traumaty našla Jackie až krátce poté, co se provalila podobně temná minulost komika Billa Cosbyho. Uvědomila si, že byla stejně zneužitá jako ony - a došlo jí, že je nutné o tom mluvit, a ne se snažit vše vytěsnit. Fowley byl tou dobou ale již v nemocnici v posledním stádiu rakoviny a kontakt, či dokonce smíření s Jackie Fuchs odmítl.

Celá epizoda, která nebyla v jeho případě jediná, se tak dostala na veřejnost až po jeho smrti a způsobila obrovský poprask. Jsou svědci, kteří si na onu noc vzpomínají, a verzi, již vypráví Fuchs, potvrzují, našly se ale i hlasy, které vše rozporují. Jako kytaristka Joan Jett, která jediná z The Runaways udržovala s Fowleym přátelský vztah až do jeho posledních dnů - a ta popírá, že by někdy k něčemu podobnému došlo.

Skvělý doplněk k případu přináší esej The Cruel Truth About Rock and Roll od hudební publicistky Ann Powers, která vystihuje obrovskou pachuť, jež za kauzou kolem Jackie Fuchs zůstává. The Runaways totiž do dnešních dnů v Americe platí za pravzor dívčích rockových kapel. Právě ony inspirovaly od poloviny sedmdesátých let generace následovnic, které v nich měly poprvé možnost vidět, slyšet a zažít kapelu složenou se samých žen, jež jim nabízela sexuální otevřenost, svobodu a emancipaci. Powers líčí, jak tato iluze nyní padla, a zároveň s sebou přináší nutnost mluvit o jednom tabu. Tím je nechutná rokenrolová tradice, v níž figurují dospělí muži – muzikanti – a jejich sexuálně zneužívané nezletilé fanynky.

Rok od smrti Erica Garnera, změnilo se vůbec něco? Tak se ptá text Davida A. Grahama na serveru The Atlantic. Minulý pátek totiž uplynul přesně rok od zabití třiačtyřicetiletého Afroameričanka, jehož policista kvůli lehkému přestupku vzal do kravaty a jehož na nahrávce zachycená věta „Nemohu dýchat“ se stala symbolem demonstrací po celé zemi.

Tento případ společně se střelbou ve Fergusonu upřel pozornost médii k policejnímu násilí na Afroameričanech; k jevu, který Amerika zažívá již dekády. Pouze nyní si uvědomila, že jde o velmi nebezpečnou rutinu, která se děje ve větší míře, než by kdokoli čekal. Přináší to zásadní otázku veřejnosti: Kolik lidí je ročně zabito, potažmo zastřeleno policií. A překvapivě na to Amerika nemá odpověď, jedná se o statistiku, kterou vyjma novinářských odhadů stále nikdo nesleduje.

To vše se děje ve světle dosti podezřelé smrti osmadvacetileté Afroameričanky Sandry Bland z Chicaga, která se předminulý týden dostala hádky s policistou kvůli tomu, že cestou do práce zapomněla dát při odbočování blinkr. Skončila ve vězení s kaucí na propuštění ve výši pěti tisíc dolarů. Strávila zde víkend a v pondělí ráno jí hlídači objevili v cele oběšenou.

Jak jsem odešel ze Spinu. To je mimořádně zábavné čtení, které v minulém týdnu na ploše více než dvou set tweetů zveřejňoval americký hudební publicista Joshua Clover. V autentické vzpomínce na rok 2001 líčí znechucení z práce recenzenta pro časopis Spin. Připadal si prý spíše jako PR agent, jehož práce slouží k tomu, aby tahal peníze za cédéčka z kapes teenagerů – bylo to ještě v době před stahováním.

#HowIQuitSpin 32. outside Bercy there are many U2 fans milling, some without tickets just as I hoped. I hold my special passes in the air.— Pirate Bae (@bookofriot) 19. Červenec 2015

Aby si vyvázání se roční smlouvy zpestřil, rozhodl se, že to nebude on, kdo dá výpověď, ale bude se chovat tak, aby mu dal výpověď Spin. Tak se rozbíhá příběh, v němž figuruje i útok na newyorské WTC a spíše než skutečnou událost nakonec připomíná absurdní povídku.

Video: Jenny Hval: Sabbath. Nový, vizuálně znepokojivý klip natočený na telefon během koncertního turné. Pochází od čím dál populárnější norské písničkářky Jenny Hval, jejíž profil Respekt přinesl před několika málo týdny.

Kulturní tip: Po omezenou dobu nabízejí ke stažení zdarma svou novou desku Star Wars američtí rockeři Wilco - výměnou za email. Kapela zároveň coby poděkování fanouškům vydala seznam nových desek od svých oblíbených muzikantů coby doporučení, do jaké hudby by měl posluchač investovat výměnou za dárek Star Wars.