0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu26. 1. 201610 minut

Mělo by Řecko vyměnit dluhy za obří uprchlické tábory?

Posledních osm týdnů EU • Friedman kazí lidem večírky • Zakaria je alespoň vtipný • Mladí lidé jsou utlačovanou menšinou

Řecký ostrov Lesbos, září, 2015 • Autor: Milan Jaroš

Nejvyšší představitelé osmadvacítky začínají znít docela divoce. “Nemáme více než dva měsíce, abychom všechno (myšleno uprchlickou krizi) dostali pod kontrolu. Březnový summit bude poslední příležitostí přesvědčit se, že naše strategie funguje. Pokud ne, budeme čelit vážným důsledkům, jako je například kolaps Schengenu,” prohlásil prezident Evropské rady Donald Tusk.

Opíral se přitom o počty uprchlíků, kteří do Evropy přicházejí navzdory zimnímu počasí. “Tyto počty jsou neudržitelné,” přidal se nizozemský premiér Mark Rutte (Nizozemci teď EU předsedají). “Dochází nám čas. Potřebuje zásadní obrat v nadcházejících šesti až osmi týdnech,” dodal.

Reklama
Uprchlický tábor, Calais, Francie, srpen, 2015 • Autor: Matěj Stránský
Uprchlický tábor, Calais, Francie, srpen, 2015 • Autor: Matěj Stránský

Citace pocházejí z textu na výborném serveru The Politico. Ten poznamenává, že vyhrocená prohlášení, ke kterým se přidal například i předseda Evropské komise Juncker, nedopadají právě na úrodnou půdu. “Pokud se máme řídit zkušenostmi uplynulých měsíců, nejnovější ultimátum neuspíší implementaci plánu (na přerozdělení běženců) ani náhle nepřinese výsledky, které evropští úředníci už dlouho slibují. Spíše by mohlo poskytnout váhavým národním politikům záminku k tomu, aby nějak přestáli poslední dny hluboce neoblíbených opatření,” píše.

Shoda ve skutečnosti nepanuje ani mezi vyhrožujícími. Juncker podporuje přerozdělování a solidaritu. Tusk tlačí na ochranu vnějších hranic (The New York Times tady hezky vysvětluje, proč je ochrana vnější hranice EU v Řecku prakticky nemožná).

Text vyznívá docela pesimisticky. Nějaké návrhy padají: mohlo by dojít ke zrušení tzv. Dublinské úmluvy, podle níž musí být žádost o azyl zpracovány v první zemi, do které uprchlík dorazí, nebo o vytvoření legálních cest, kudy by uprchlíci přicházeli; nic z toho ale nenabízí skutečné řešení. Nefunguje samozřejmě ani systém přerozdělování uprchlíků, kvůli němuž vedly evropské vlády tak tvrdé spory na podzim. Celý pochmurný článek má titulek Poslední dny evropské uprchlické strategie.

Možná se ale rodí plán. V úterních Financial Times ho popisuje  Gideon Rachman. Zní trochu šíleně, ovšem komentátor tvrdí, že jeho obrysy se už rýsují metodou pokus-omyl.

Plán by spočíval v propojení dvou krizí, kterým EU čelila v posledním roce - řecké a uprchlické. Jeho podstatou by bylo, že by evropské vlády nabídly Řecku masivní odpis jeho dluhů za to, že země “zabetonuje” svou severní hranici. Ano, to je ona poslední linie na hranicích Bulharska a Makedonie, o níž mluví i český premiér Sobotka; Rachman tvrdí, že taková představa má v Berlíně podporu.

Exodus Lesbos 2015 • Autor: Milan Jaroš
Exodus Lesbos 2015 • Autor: Milan Jaroš

Následně by na řeckých ostrovech vznikly obrovské uprchlické tábory spravované Evropskou unií. Uprchlíci by v nich žili s tím, že až na v Sýrii a dalších zemích skončí ozbrojený konflikt, vrátí se zase zpátky domů.

Rachman uznává, že představa stovek tisíc uprchlíků uvízlých v zemi s jedenácti miliony obyvatel “zní mrazivě”. Tvrdí ale, že klíčem jsou právě obrovské dluhy Řecka a že pro Řeky by jejich seškrtání znamenalo takovou úlevu, že by do toho jít mohli. Zvlášť, když jim hrozí, že je zbytek Evropy odřízne tak jako tak, protože návrhy na vyloučení Řecka ze Schengenu pro “neplnění povinností” padají stále častěji. Naléhavost uprchlického problému by zase umožnila Angele Merkel prosadit doma odpuštění řeckých závazků, což se ještě v létě zdálo nemyslitelné. Něco za něco.

Z hlediska uprchlíků v téhle rovnici nic moc lákavého není. Je dokonce možné, že narušení současného azylového režimu je nelegální. Jenže ten se podle Rachmana každopádně hroutí a je dlouhodobě neudržitelný - Evropa citelně míří do vod radikální populistické politiky. “Kritické je zpřetrhat spojení mezi nabídkou dočasného útočiště před válečným konfliktem a nabídkou stálého pobytu v EU. Jakmile se jednou toto spojení přeruší, evropská veřejnost se uklidní,” píše Rachman.

Komentátor britského deníku připomíná, že podobné tábory existovaly na kontinentu po 2. světové válce. I tehdy bylo hlavním cílem, aby se běženci nakonec vrátili domů. A když se ukáže, že konflikty na Blízkém východě jsou nekonečné, může se prý status uprchlíků vždy změnit. Rachman chápe, že plán narazí na spoustu námitek. Ptá se ale, jestli mámě nějaký lepší.

Rozháraná doba klade zvýšené nároky i na ostřílené matadory zahraničněpolitických komentářů. Thomas Friedman, dříve optimistický propagátor globalizace, si minulý týden postěžoval, že dnes dokáže zničit každý večírek. “Stačí, když mě vyprovokujete k debatě o tom, co se dnes děje ve světě,“ vyhrožuje. Komentátor The New York Times má vážné obavy, zda právě nekončí hned několik významných období najednou - a zda se vše neslévá do jedné velké katastrofy.

Co když právě končí více než třicetileté období růstu čínské ekonomiky? ptá se. Pokud ano, kdo bude táhnout světová ekonomický růst? Co když zároveň končí období drahé ropy a všichni ropní exportéři - všechna ta Ruska, Venezuely, Saúdské Arábie a jiné nestabilní země - se budou muset učit žít jako normální země, tedy vyrábět věci, o které má někdo zájem?

Bernie Sanders • Autor: REUTERS
Bernie Sanders • Autor: REUTERS

Co když zároveň už nestačí být průměrnou zemí? Friedman mluví o státech jako Sýrie, s uměle vytvořenými hranicemi, které prostě existovaly tak, že patřily do nějakého spojeneckého bloku - amerického nebo ruského - a velmoc se o ně už postarala. Dnes nemá o takové vztahy nikdo zájem, země se hroutí, jejich obyvatelé berou nohy na ramena a utíkají přes Středozemní moře do Evropy.

A co když zároveň končí éra Evropské unie? Německo prý neoficiálně ostatním evropským zemím vyhrožuje, že pokud mu nepomohou s uprchlickou vlnou, zavře svoje hranice. “Někteří Němci chtějí dokonce plot na hranicích. Jeden významný konzervativec prohlásil: Pokud plot vznikne, je to konec Evropy, jak ji známe.“

Co když zároveň končí izolace Íránu, a to ve chvíli, kdy se hroutí arabský svět a plán na vznik palestinského státu je definitivně v propasti dějin? Jak se bude Blízký východ vyvíjet pak?

A co když se to všechno děje v okamžiku, kdy politický systém ve Spojených státech směřuje k radikálním pólům, Donaldu Trumpovi napravo a Bernie Sandersovi nalevo? “Co když se naše volby promění v souboj socialisty s téměř fašistou?” ptá se Friedman.

A nejhorší ze všeho. Co když všechna tahle “co když” vůbec nikdo nebere v potaz, rozhodně tedy ne žádný z prezidentských kandidátů? Někdo by si tyhle otázky měl klást a připravovat plány pro případ, že se tektonické kry mezinárodního řádu pohnou. Friedman, jinak známý také partičkami golfu s Barackem Obamou, ale nikoho takového nevidí a jeho sýčkování kazí lidem dobrou náladu.

Friedmanův kolega z The Washington Post Fareed Zakaria vidí ve svém nejnovějším komentáři taky pěknou řádku hrozeb(zde je originál a tady překlad v aktuálním Respektu). Potuluje se po Davosu, rozmlouvá s globální smetánku a píše:

Podobné napětí nebylo ve vzduchu od globální ekonomické krize. Obavy se odráží na světových akciových trzích, jež společně ztratily od počátku roku bilióny dolarů. Lidé stále věří, že k nejhoršímu nedojde. Čína se nezhroutí, Amerika nevstoupí do recese, Evropa se nerozpadne. Už ale spletli mnohokrát.”

Něco je ve vzduchu
Něco je ve vzduchu

Na rozdíl od lamentujícího Friedmana ale Zakaria vidí jednu naději: trochu paradoxně je jí chaotický, otevřený demokratický systém Spojených států (a my dodejme, že snad celého Západu), na který sice není právě hezký pohled, který však umožňuje problémy pojmenovat, potýkat se s nimi, řešit. Čína se svým technokraticko-totalitním vedením vypadá báječně, když všechno funguje a vystudovaní soudruzi řídí hospodářský růst. “Teď, když se kola zadrhla, nikdo přesně neví, co se pokazilo, kdo za to může nebo zda se závadu podaří opravit. Neprůhledná černá skřínka vzbuzuje úžas, dokud se věci daří. Když se dařit přestanou, tatáž neprůhlednost vzbuzuje obavy a strach” míní Zakaria.

Americká politika, vypadá strašně a celá země působí nefunkčním dojmem. Takový chaos je ale ve skutečnosti známkou síly, výhodou, nikoliv slabinou. Země prostřednictvím vzedmutých politických emocí problémy vstřebá, zvládne a půjde dál, konstatuje Zakaria, byť na konci zařadí sebeironickou zpátečku: “Tak to alespoň vysvětluji cizincům a sám sobě, když sleduji naši šílenou předvolební kampaň a všem nám při tom držím palce.”

The Economist se věnuje mladým lidem. Napsal o nich celou menší přílohu a svůj Special Report doplnil komentářem. A ano, ani tady to není žádná velká zábava.

Mladí lidé jsou skvělí. Jsou vzdělaní. Jsou talentovaní. Jsou dobře živení, žijí v tolerantnějším světě, než kdokoliv před nimi. Přesto mají tisíc důvodů ke stížnostem. “Právě když poprvé v lidských dějinách tvoří mladí lidí společnou globální kulturu, sdílejí zároveň společné problémy. Po celém světě si mladí lidé ztěžují, jak je obtížné najít zaměstnání a bydlení a že cesta k dospělosti je stále delší a komplikovanější,” píše britský týdeník.

To je nový pohled: obvykle se totiž nadává na to, jak jsou mladí k ničemu.The Economist to vidí dost opačně. Starší generace drží dnešní dvacátníky a třicátníky pod krkem. “Mladí jsou utlačovanou menšinou - i když neobvyklou - v tom nejjednodušším smyslu slova, totiž že jim vlády systematicky brání v dosažení jejich potenciálu,” píše týdeník. Děje se to v zaměstnání, kde existující regulace brání přijímání nových pracovníků, děje se to na trhu s byty, kdy (starší) majitelé existujících nemovitostí politicky blokují novou výstavbu a šroubují ceny do závratných výšek. Politika brání mladým lidem v pohybu po světě, politici “odklánějí” peníze na důchodové zabezpečení a zdravotní péči pro seniory na úkor mladších generací.

Mladí si za to částečně mohou sami, jejich politická angažovanost není právě příkladná, k volbám chodí mnohem víc starší ročníky - a politici samozřejmě reagují především na ty, kteří je volí. V Americe v posledních volbách hlasovala jen pětina voličů ve skupině 18–35 let, zatímco ve skupině nad 65 let to byly tři pětiny.

V každém případě je to podle Economistu velká škoda, politici dnes ničí talent mladých lidí. “Bohaté stárnoucí země zjistí, že pokud dnešní mladí nedostanou příležitost uplatnit se v zaměstnání (a nezískají příslušné zkušenosti), doplatí na to i budoucí důchodci. Útlak mladých lidí je navíc nebezpečný. Země, v nichž žije mnoho odcizených nezaměstnaných mužů, jsou nestabilnější a plné násilí, jak dokazují miliony uprchlíků z Blízkého východu a Afriky.“

Video: CocoRosie natočily klip v zimních ulicích Buenos Aires a okolí (zasvěcení ocení krádež alfajoru :-))


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].