úterý 10. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Update: Katalánský premiér Carles Puigdemont v úterý požádal katalánský parlament o mandát k vyhlášení nezávislosti Katalánska na základě výsledků referenda z 1. října. Zároveň však prohlásil, že by nejprve chtěl několik týdnů času na vyjednávání s Madridem, než vstoupí deklarace v platnost. Deklaraci nezávislosti podepsalo 72 ze 135 poslanců, tedy všichni zástupci separatistických stran. "Výsledky referenda opravňují Katalánsko k tomu, aby se stalo nezávislým státem," uvedl Puigdemont v napjatě očekávaném projevu. Současně zdůraznil, že chce snížit napětí mezi Katalánskem a centrální vládou v Madridu.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Katalánský nacionalistický premiér Carles Puigdemont právě zažívá nejslavnější, nebo nejtemnější den svého života. Katalánská krize vrcholí. V úterý odpoledne se sejde katalánský parlament, před kterým budou demonstrovat stoupenci katalánské nezávislosti. A Puigdemont buď nezávislost skutečně vyhlásí a vejde do dějin katalánského národního obrození jako tragický hrdina, který pro národ obětoval vlastní svobodu. Nebo ji nakonec nevyhlásí – a stane se v očích dvou milionů vybičovaných krajanů zbabělcem či zrádcem, který v poslední chvíli neustál mohutný tlak spojený s dějinným rozhodnutím.

Co Puigdemonta čeká ze strany španělského státu, je varovné. Jeden z vůdčích představitelů vládnoucí lidové strany (PP) Pablo Casado v pondělí vzkázal, že “Puigdemont by měl vést rozhovory především se svým právníkem”.  Na straně Madridu panuje nebývalá jednota tří hlavních politických stran, že v případě vyhlášení nezávislosti sáhne Madrid i k násilnému řešení a zruší katalánskou autonomii. Puigdemontovi a dalším členům kabinetu hrozí za ignorování ústavy a rozsudků ústavního soudu 15 až 25 let vězení.

Tlak bránící vyhlášení nezávislosti je tvrdý. Francie, jediná další země kromě Španělska, která s Katalánskem sousedí, rovněž v pondělí  oznámila, že katalánskou nezávislost neuzná. Zároveň pokračuje hromadný odchod významných firem. O víkendu se v Barceloně konala obrovská demonstrace pod vlajkami španělského království, jež vizuálně potvrdila představu známou z výsledků regulérních voleb, neformálních referend i průzkumů – totiž že Katalánsko rozhodně není ve věci nezávislosti semknuté.

Ada Colau, starostka Barcelony, zdaleka nejdůležitějšího katalánského města, prohlásila, že “výsledky referenda z 1. října nemohou být základem pro vyhlášení nezávislosti”. Silný neklid vládne i ve vlastní partaji katalánského premiéra (Katalánská evropská demokratická strana, PDeCAT). Jedna z jejích klíčových osobností Marta Pascal řekla BBC, že Puigdemont vlastně v úterý vyhlásí pouze jakousi symbolickou nezávislost, která nebude mít reálnou platnost.

Katalánsko
Barcelona: Mosso d'Esquadra uzavřela školy, kde se má hlasovat v referendu • Autor: REUTERS

Stejně brutální tlak ovšem tlačí na premiéra z druhé strany. Jeho vlastní strana se vlastně k nezávislosti začala hlásit teprve nedávno. Skutečným hybatelem jsou dvě národní aktivistické organizace, Národní katalánské shromáždění (ANC) a Ómnium Cultural. Právě ony organizují spektakulární katalánské demonstrace a pochody a jsou se svými pobočkami v katalánských městech rychle schopny mobilizovat příznivce nezávislosti. ANC na úterý svolala demonstraci přímo pod okna katalánského parlamentu, aby premiéra podpořila – či snad aby na poslední chvíli nezapomněl.

Tvrdý tlak vyvíjí i malá koaliční ultralevicová strana Jednotná lidová kandidátka (CUP).  Prohlásila, že věří, že Puigdemont na zasedání vyhlásí nezávislost kvůli “věrnosti a respektu ke katalánskému lidu”, který hlasoval 1. října. CUP, jež kromě nezávislosti touží po rozbourání neoliberálního kapitalismu, má necelých 2000 členů a ve volbách získala osm procent hlasů, ale je naprosto klíčová pro sestavení vlády. Dokonce do té míry, že rozhodla o jménu premiéra – vynutila si odchod dřívějšího šéfa PDeCAT Artura Mase a dosadila na jeho místo právě Carlese Puigdemonta.

Co se teď honí v jeho hlavě, by si jistě přál vědět kde kdo, ale zároveň by nejspíš málokdo chtěl být v jeho kůži. Puigdemont se nicméně v dramatické situaci ocitl dobrovolně. V profilech je líčen jako zapálený stoupenec katalánské nezávislosti ještě z dob, kdy to bylo považováno za naprostý bizar a na demonstrace chodily desítky lidí. Původně novinář okrajového místního plátku se postupně propracoval na post starosty stotisícové Girony, prvního většího katalánského města na dálnici z Francie do Barcelony.

Sám o sobě mluví jako o muži, kterého v politice zajímá jedna jediná věc: nezávislost. I jeho kolegové z novin na něj vzpomínají jako na novináře, který do článků tlačil vlastenecký obsah. “Puigdemontovi nejde o moc, úřad zastává s jedinou myšlenkou – dovést Katalánsko k nezávislosti. Jeho hlavní priority jsou nezávislost, nezávislost a nezávislost. Není to o lepším vzdělávání nebo vládní reformě,” citují The New York Times vydavatele katalánských internetových novin El Nacional.

Z tohoto jednorozměrného zaměření také vyplývá Puigdemontova vize budoucnosti – podle všeho je totiž zcela nejasná. Premiér říká, že o podrobnostech dalšího uspořádání se bude diskutovat teprve v okamžiku, kdy nezávislost bude vyhlášena. Pravdou je, že obě vládnoucí strany mají – s výjimkou nezávislosti – zcela protichůdné zaměření: PDeCAT je v podstatě pravicově liberální, CUP antikapitalistická. PDeCAT předpokládá další plynulé fungování v rámci EU (což Brusel již několikrát odmítl), CUP chce vystoupit z NATO a EU považuje za příliš kapitalistickou.

Puigdemonta to prý netrápí. “Když máte hlad, víte jen, že chcete jíst. Nevíte, co je na jídelníčku. Třeba to ani není vaše oblíbené jídlo, ale jíst budete tak jako tak,” citují ho v této souvislosti již zmíněné The New York Times.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Co přesně odtržení Katalánska od Španělska znamená? Povznesme se nad politiku i romantické národní city a podívejme se na věc pragmaticky očima komentátora listu The Financial Times Wolfganga Munchaua. Ten tvrdí, že ve srovnání s tím, co čeká případné nezávislé Katalánsko, je Brexit procházka růžovým sadem.

1. Hlavní strana nacionalistické koalice předpokládá nepřerušené setrvání v EU – dokonce to vtělila do zákona o vyhlášení (neústavního) referenda, jež se konalo 1. října. Jenže Evropská unie to odmítá, a nikoliv nějak zaujatě proti Katalánsku, ale dlouhodobě a systematicky. Právní analýza současné evropské legislativy prostě říká, že státy, které se oddělí od stávajících členských zemí, okamžitě členství v EU ztrácejí. Mohou o něj samozřejmě požádat, ale musí absolvovat standardní přijímací proces – podobně jako třeba Česká republika. To trvá dlouho, a hlavně je k tomu zapotřebí souhlas stávajících členů. Madrid, ale také další země obávající se separatismu, se už jistě nemohou dočkat.

Reklama
Reklama
Reklama

2. Z čehož plyne, že Katalánsko o členství přijde; v lepším případě na pár let, spíše na neurčito. V praxi to obnáší ztrátu španělských a evropských pasů, tvrdou hranici se Španělskem a Francií, na níž se budu vybírat cla. Katalánci budou muset žádat i víza pro vstup do zemí EU. Země ztratí automatické právo na snížené hraniční přirážky v rámci WTO.

3. Španělsko je členem eurozóny. Katalánci budou muset zavést vlastní měnu. Munchau to dál nerozvádí, ale běžně panuje názor, že ta vzápětí silně devalvuje a Katalánci přijdou o úspory plus jim zároveň příslušnou měrou narostou dluhy kótované v eurech. Není známo, že by barcelonská vláda přechod na novou měnu aktivně chystala, pokud si ovšem nechá euro, nebude nad ním mít žádnou kontrolu ani přístup k rozhodovacím mechanismům Bruselu. To je také důvod, proč z Barcelony o překot prchají banky – přišly by o přístup k ECB a jejímu kvantitativnímu uvolňování.

4. Munchau vlastně tvrdí, že Brexit vypadá hodně složitě, neděje se však ze dne na den a nezahrnuje odchod z eurozóny. “Vymanit se z EU je samo o sobě dosti obtížné, vymanit se ve stejnou chvíli z jednotné měny je ekonomická sebevražedná mise,” píše doslova. A dodává, že podle něj společná měna v praxi osamostatnění regionálních celků vlastně znemožňuje (to si čeští nacionalisté jistě rádi přečtou).

FT dále říkají, že hlavním pragmatickým argumentem proti nezávislosti je naprostá nepřipravenost katalánské vlády. Jak povědomě to při pohledu na Syrizu, Brexit nebo Trumpa zní...

Reklama
Reklama