sobota 5. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Ďábel a otec Amorth aneb Jak pracoval nejznámější vatikánský exorcista. V době, kdy režisér William Friedkin natočil svůj proslavený film Vymítač ďábla (1973), nikdy nebyl svědkem exorcismu. Desítky let pochyboval, zda se jeho ztvárnění alespoň rámcově přiblížilo realitě. Až letos v květnu měl příležitost na vlastní oči i s kamerou sledovat předního italského vymítače v boji se Satanem, který posedl mladou ženu. Výsledkem je fascinují, napínavé a místy téměř neuvěřitelné čtení, které Friedkin osobně zpracoval pro magazín Vanity Fair. 

Na neděli prvního května připadly jednadevadesáté narozeniny otce Amortha, ale on měl zcela jiné plány než je slavit. Poté, co posnídal, pečlivě vyřídil početnou korespondenci s žádostí o jeho služby, pomodlil se a na třetí hodinu vyrazil za nejdůležitějším úkolem dne. Měl domluvenou schůzku s Rosou, vysokou třicátnicí s havraními vlasy, s níž ho čekalo již deváté vymítání v řadě. Ďábel ji prý posedl po kletbě, kterou na ni uvalila přítelkyně jejího bratra považovaná za čarodějku.

Reklama
Reklama

Následuje dramatický dechberoucí popis scény, která si v ničem nezadá s filmovou scénou. Otec Amorth zahajuje rituál datující se do 17. století, během něhož latinsky komunikuje s ďáblem, zatímco ženu zachvacují křeče. Čtyři další kněží ji drží, zatímco on nepříčetným hlasem odpovídá italsky. Vše vrcholí nekontrolovatelným zvoláním z hloubi ženiných útrob: „Já jsem Satan.“ Na to dodává v transu: „Ona je moje. Náleží mi.“

„Patří Ježíši Kristu,“ kontruje otec Amorth a po vyčerpávající proceduře, která končí pro Rosu velkou úlevou, mu všichni shromáždění k narozeninám zazpívají: „Hodně štěstí zdraví.“  Tímto však reportáž zdaleka nekončí. Kromě toho, že Friedkin vzpomíná na vznik svého film, ukazuje záběry Rosy a otce Amortha předním neurochirurgům a psychiatrům, aby ke svému překvapení zjistil, že lékaři tváří v tvář spatřenému narážejí na limity svých znalostí.

„Víš, proč se mě ďábel bojí?“ ptá se pak Friedkina otec Amorth, který letos v září po krátké nemoci zemřel, a s úsměvem odpovídá: „Protože jsem ohavnější, než je on sám.“

https://www.youtube.com/watch?v=a8g3h2JaVE4

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Když chtěl člověk poslouchat zvuky přírody, musel logicky vyrazit ven. Tedy až do příchodu Irva Treibela, muže, který koncem šedesátých let učinil z šumění moře, zvuku deště a bouřky či cvrkotu cvrčků něco, co si celá jedna městským životem stresovaná generace začne pouštět na svém stereu. Výpravný profil tohoto tvrdohlavého inovátora napsal Mike Powell pro server Pitchfork pod titulkem How a New Age Hustler Sold the Sound of the World.

Na začátku byl jen skromný projekt: vyrazit na Coney Island, natočit tam zvuky vln oceánu, které jeho kamarád použije do svého filmu. Teibel tu strávil s mikrofonem v ruce a magnetofonem na zádech mrazivé zimní odpoledne a příliš si od výsledku nesliboval. Doma si ale při práci se střihem všiml něčeho nečekaného. Za normálních okolností si zvuk ve sluchátkách neustále ztlumoval, poněvadž mu ruchy po čase začaly lézt na nervy, tady však cítil naprostý opak. Čím déle naslouchal šumění oceánu, tím klidněji se cítil.

Reklama
Reklama

Teibel tu objevil svou novou vášeň, jež ještě téhož roku vyvrcholila albem Environments 1: Psychologically Ultimate Seashore. Konejšivé zvuky přírody dnes běžně vytvářejí soundtrack pro wellness a pracuje se nimi i během terapií, ale v Treibelově době to byl zcela převratný přístup. Bylo to něco, co člověk mohl slyšet, ale nečekalo se, že to bude poslouchat. Nebyly to zvukové efekty ale ani hudba.

A to byla i hlavní námitka: „Když to není hudba, proč by si to lidé kupovali?“ Treibelova odpověď byla jednoduchá a platí do dnešních dnů. „Stres, poruchy spánku a existenciální tlak moderního života.“

https://www.youtube.com/watch?v=T0WFUcqRhEQ&list=PLmezflt2AgbKNXc3–6c0BbyZgZFkefdNK

Reklama
Reklama