Islámský stát může politicky sjednotit Evropu

Známý německý ekonom Hans-Werner Sinn, šéf tamního Institutu pro ekonomická studia  IFO, přidává na webu Project-Syndicate další pohled do sbírky názorů na kruciální otázku dneška: Co všechno nám může způsobit hrozba jménem Islámský stát. Jeho příspěvek nasvěcuje věc z nečekané strany tak, že by vlastně mezi různými černými scénáři dneška mohl všechny trochu uklidnit i rozveselit. Složitost doby je ale taková, že ani v Česku nebude málo těch, které pohled mnichovského profesora vyděsí víc než Džihadi John se skalpovacím nožem za dveřmi. Sinn se totiž domnívá, že Islámský stát může sjednotit Evropu.

Napřed jednoduché srovnání. Když Unii sevřela finanční krize, zachránili severní členové eurozóny své partnery na jihu finančními injekcemi a slibem Evropské centrální banky, že pro záchranu eura udělá cokoli. Když ale nedávno Německo požádalo ostatní země EU o přijetí kvót na pomoc s obrovským přílivem uprchlíků, žádná podobná solidarita se nekonala.

A stejně vlažnou, váhavou reakci nyní u partnerů mohla sledovat Francie, když po pařížském teroristickém vraždění vyhlásila válku Islámskému státu. Jinými slovy, jak shrnuje Sinn, zatímco k fiskální unii udělala EU viditelný a velký posun, zůstává přitom zásadně vzdálena unii politické. Evropa disponuje společným trhem a společnou měnou (a společnými nepřáteli), ale nemá společný policejní sbor, jednotnou zahraniční politiku a platí si 28 armád s 28 vrchními veliteli.

„Někteří evropští politici, třeba šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, nebo francouzský prezident  François Hollande, jsou s tímhle vývojem spokojeni a popohánějí ho dál stejným směrem - k ještě většímu fiskálnímu a rozpočtovému a sociálně-pracovnímu propojení,“ píše Sinn. „Ale to je špatná cesta.“ Podle mnichovského ekonoma to jen zabrání jižním členům eurozóny v nutných reformách, zabetonuje na jihu tragicky vysokou nezaměstnanost a povede k dalším, ještě riskantnějším přešlapům.

Jedním z nich je například fakt, říká Sinn, že čím dál půjdeme po „fiskální“ cestě, čím nedosažitelnější pro nás bude cesta politická.  Příčina tohoto paradoxu má jméno Francie. Francouzi, nejsilnější vojenská síla Evropy, jsou od počátku Unie podle Sinna rozhodujícími odpůrci politického propojování. V roce 1954 odmítli návrh na vznik společného evropského vojska, v roce 2005 zamítli v referendu unijní ústavu - a všechny hlavy francouzského státu od té doby vždy po svém zvolení ujistí občany, že nikdy nedovolí, aby se do jakékoli, třeba i sebevzdálenější politické agendy Unie vetřela idea vzniku Spojených států evropských.

Zato fiskální unie Francii velmi vyhovuje; její banky jsou totiž zcela (mnohem víc než v Německu) vydané všanc vývoji na jihu eurozóny. Takže pokud ostatní evropské státy půjdou Francii na ruku v tomhle jejím zájmu, jen tím napomohou k nezdravému jednorozměrnému rozvoji EU, protože se připraví o vyjednávací zbraň, která by pomohla Francouze přesvědčit k ústupkům na politickém poli.

Je ale možné, že ke změně pohledu povede i nedávný masakr v Paříži. Francouzi by totiž skrze něj mohli pochopit, že ani vojenská mocnost se neobejde bez podpory - a mohli by nazřít velkou výhodu politického sjednocení. Aby se tak ovšem stalo, musí ostatní členové EU pomoci Francouzům v jejich boji proti Islámskému státu. A spolu s tím by Francie a některé další unijní země měly přijmout kvóty a pomoci tak Německu, Rakousku, Švédsku, Maďarsku a Slovinsku vyřešit příliv uprchlíků.

Je nejvyšší čas, píše Sinn, aby EU změnila směr svého integračního úsilí. Místo dalšího tlaku na nevyvážené fiskální propojení musí pracovat na stavbě základních kamenů politické unie: jednotném policejním sboru, společné azylové a zahraniční politice a společné, jednomu velení podřízené armádě. Takhle, jako vojensko-obranná společenství, začaly kdysi společnou cestu i dvě nejúspěšnější unie současnosti - Spojené státy americké a Švýcarská konfederace.

Albina sedí u mobilu a čeká. Když zazvoní, řekne: „To může být má sestra, ze Sýrie.“Takto začíná reportážně-analytický text Financial Times o ruských džihádistech, kteří bojují v Sýrii za Islámský stát. Albinin švagr vzal v říjnu svoji manželku a tři děti do Sýrie, aby žili v Islámském státě. Takových příběhů rychle přibývá a podle oficiálních ruských odhadů bojuje za IS 2400 ruských občanů.

V podstatě je to velmi podobná situace jako v Evropě, několik rozdílů však činí Rusko svým způsobem zranitelnější vůči terorismu. Mladí muslimové, kteří z Kavkazu jezdí do vnitřního Ruska za prací, se radikalizují právě v nehostinných ruských městech od Moskvy až po Vladivostok, kde se ocitají často osamoceni a vyhledávají společnost mezi radikálními skupinami.

Ruskou zvláštností je, že policie tyto radikály nepřímo vybízela, aby odjeli bojovat do Sýrie. Úvaha byla taková, že bude lepší, když se jich Rusko zbaví, o to méně jich bude totiž doma. Jenže to bylo v době, kdy Rusko v Sýrii ještě neválčilo. Dnes se ukazuje ruská taktika jako neprozíravá, protože džihádisté vycvičení v boji se připravují na návrat a teroristické útoky.

Největší zásobárnou džihádistů jsou Čečensko a Dagestán, kde sice vládnou tvrdou rukou Razman Kadyrov a Ramazan Abdulatipov, ale jejich taktika v boji proti radikálům se rovněž může ukázat chybná. Jsou to krutí vládcové, kteří radikály zabíjejí, jejich příbuzným bourají domy a vyhánějí je ze země -  čímž jen povzbuzují další mladé muže k rebelii.

„Náš problém je, jak naložit s našimi vlastními teroristy. Muži, kteří jsou chyceni, uvězněni nebo zabiti ve speciálních operacích,“ říká Patimat Omarova, děkanka speciální pedagogiky univerzity v Dagestánu. „Pokud nebudeme pracovat s jejich rodinami, budeme mít stále více bojovníků.“

Co rozhoduje o tom, že naše nápady jsou opravdu zajímavé a tvůrčí? Vytrvalost. Výzkumy ukazují, že lidé mají tendenci její klíčový dopad na kreativitu podceňovat. Badatelé se rozhodli udělat na to téma několik testů a Harvard Business Review o tom ve svém nejnovějším čísle přinesl reportáž.

V prvním pokusu dali výzkumníci dohromady 24 univerzitních studentů během posledního týdne před Vánocemi a požádali je, aby během deseti minut vymysleli co nejvíc nápadů na jídla, která by šlo servírovat u štědrovečerního stolu.  V následném kroku pak měli studenti odhadnout, na kolik dalších nápadů by přišli, kdyby se přemýšlení věnovali ještě dalších deset minut. V průměru každý z nich předpokládal, že by ho napadlo zhruba deset nových variací svátečního menu. Ale když se pak doopravdy zamysleli, vyšlo z nich nápadu v průměru patnáct.

Několik podobných studií přineslo stejné výsledky. Profesionální herci měli vymýšlet, od čeho odrazit komediální seriál. Zákazníci vymýšleli reklamní slogany pro různé zboží a jiní lidé měli najít strategie, jak zabezpečit pro fiktivní charitativní organizaci co největší finanční dary. V každém z těchto experimentů všichni účastníci zásadně podcenili, jak moc nápadů by mohli vymyslet, kdyby se s úkolem zápasili vytrvaleji.

Po každém experimentu dali profesoři ohodnotit skupině nezainteresovaných lidí zajímavost a tvůrčí náboj nápadů. Ve většině případů měly nápady vzniklé během vytrvalé snahy něco vymyslet vyšší hodnocení než ty sepsané na první dobrou. Takže podceněním schopnosti přijít při vytrvalé snaze na další věci přicházeli účastníci de facto o své nejlepší nápady.

Proč tahle nevíra ve vytrvalost? Podle harvardských výzkumníků proto, že tvůrčí výzvy jsou obtížné. Lidé mají často pocit, že se zasekli a uvízli na mrtvém bodě. Snažit se řešit vytrvale a neúspěšně problém netvůrčí, dejme tomu fyzické povahy, může být kontraproduktivní. Ale v případě kreativních věcí je to jinak - ty chtějí k rozlousknutí čas. Je proto klíčové, aby člověk znal hodnotu vytrvalosti, protože naše přesvědčení silně ovlivňuje naše chování. Kdo nevěří ve vytrvalost, sám sobě bere šanci, že vytrvá tváří v tvář tvůrčím úkolům a výzvám.

V další studii nabídli vědci lidem malou finanční částku za každý nápad ke zvolenému úkolu. Pak jim nabídli, že mohou vymýšlet dál (a tím si vydělat další peníze), ale jen pod podmínkou, že zaplatí malý finanční vstupní poplatek. To mělo demonstrovat skutečnost, že rozhodnutí vytrvat se sebou vždy přináší nějakou cenu, kterou člověk zaplatí za to, aby měl na konci úspěšné a dobré nápady. Přestože vzhledem k předchozím testům měli šanci na úspěšnou tvorbu nápadů skoro všichni zúčastnění, pokračovat s důvěrou, že se to vyplatí, se rozhodlo jen 54 procent z nich.

Výzkum ukázal, že lidé často podceňují výhody vytrvalosti a snažení a mají tendenci přestat hned, když se ukáže první problém. Někteří svůj kreativní potenciál dokonce zahodí. Autoři textu na hbrb.org tak dávají dvě doporučení: Za prvé nepodléhejte prvotnímu pocitu, že byste měli přestat. Práce na náročných tvůrčích věcech je těžká; velmi pravděpodobně přijde moment, kdy se zaseknete. Budete chtít skončit, ale ten pocit ignorujte, zvlášť pokud jste na začátku. Snažte se přijít na aspoň nějaké nápady, zvažujte alternativy. Možná zjistíte, že vytoužený nápad je přímo před vámi - jen se musíte podívat z jiného úhlu.

Za druhé si zapamatujte, že tvůrčí výzvy prostě JSOU obtížné. Nejčastěji s sebou přinášejí právě pocity zaseknutí, selhání a neúspěchu - to vše je ale součást tvůrčího procesu. Potlačte instinkt vykládat si to jako signál, že nejste kreativní, nebo že vám nápady došly. Objevit v sobě tvůrčí potenciál často trvá dlouho a vytrvalost je zásadně důležitá k tomu, abyste vše dovedli do vítězného konce.​

Vláda ve Venezuele se rozhodla vypsat parlamentní volby na 6. prosince, protože na tento den připadlo dvouleté výročí smrti charismatického vůdce s diktátorskými sklony Huga Cháveze, k němuž se levicová vláda hlásí. Jenže pokus oživit Cháveze v duších voličů vládě nevyšel. Vyhrála demokratická opozice, která získala 99 ze 167 křesel, přičemž „chávezisté“ získali jen 46 křesel. Je dost možné, že po spočítání všech hlasů a přerozdělení mandátů bude mít opozice dvoutřetinovou většinu, což by ji umožnilo změnit ústavu.

Stále to však nemusí stačit k tomu, aby vrátila do země demokracii. Chávezisté totiž za doby své mnoholeté vlády v podstatě vytvořili režim, který je oddělen od parlamentní moci a je také skrz naskrz prožrán korupcí, píše týdeník The Economist.

V každém případě se však ukazuje, že režimy jako je ten ve Venezuele, jehož moc byla postavena na ropě, začínají mít vážné problémy, protože ceny ropy padly rekordně nízko a Venezuela nemá z čeho uspokojovat ani základní potřeby občanů. Ti se proto začínají bouřit a projevem jejich nevůle byla vysoká volební účast a hlasy pro opozici.

Na jedné straně je nutno přiznat venezuelskému režimu, že vůbec umožnil svobodné volby, na druhé Chávezův nástupce Nicolas Maduro hned obvinil z porážky kdekoho - zejména však USA, které prý vedou proti Venezuele „ekonomickou válku“ a vyzval k radikalizaci mas, protože „výstavba socialismu teprve začíná“.

Opozice se tedy možná těší z vítězství předčasně. I když se však ujme moci, bude čelit tolika problémům, jež se nahromadily za vlády chávezistů, že jí není co závidět.

Video: Server Pitchfork vyhlásil nejlepší klipy roku. Vítězem je video ke skladbě Alright od Kendricka Lamara. Píseň je z desky To Pimp A Butterfly, která bezkonkurenčně kraluje žebříčkům nejlepších letošních nahrávek.

Kulturní tip: Room. V kinech od 10. prosince.  „Začátek, kdy nevíte, jestli jde o sci-fi, fantasy či čistý výplach mozku, se obrátí v tvrdou sondu do života dvou lidí. Běžte do kin bez naprostého očekávání a odejdete emočně silně nasyceni,“ popsal uživatel na CSFD jeden z nejlépe hodnocených filmů letošního roku.