Host nemusí mít vždycky pravdu, říká nesmlouvavá restauratérka

„Lidé se mně ptají, jestli mi nechybí hraní před sedmdesáti tisícovým publikem. Odpovídám jím, že pravděpodobně vyšetřím sedmdesát tisíc pacientů, než umřu. Uzdravovat lidi, to se mi nikdy neomrzí,“ konstatuje chiropraktik Terry Chimes, který ale jeden podstatný čas svého života proslul jako bubeník punkové kapely The Clash.

V rámci připomínání čtyřicátého výročí punkové exploze v Británii si novinář Nige Tassell dal na serveru The Guardian tu práci, že vystopoval několik klíčových figur punku a zjišťoval, co dnes dělají. Jedná se o pozoruhodnou sbírku osudů, kdy se z někdejšího baskytaristy stal investiční bankéř, nebo dokonce vikář, ale jsou tu i příběhy lidí, pro něž se punkové postoje staly základem pro další profese. Zpěvačka a kytaristka Lesley Woods se kupříkladu začala věnovat právu a dnes je advokátkou specializující se na problematiku imigrace a azylů.

„V punku mělo vždy vše svůj smysl. Každý koncert měl něčemu posloužit, vybrat peníze na krizové centrum, domov seniorů,“ vysvětluje Steve Ignorant, někdejší zpěvák kultovní kapely Crass, který nyní dělá záchranáře na moři. „Člověk cítí adrenalin, když jde na pódium, ale to nejhorší, co se tam může stát, je, že zapomene text, nebo to zvorá kytarista. To zdaleka není ten samý adrenalin, jako když jsi na moři a pokoušíš se někoho vytáhnout z vody.“

„Říkala jsem to asi miliónkrát, ale pokud umřu a budu mít na náhrobním kameni napsáno pouze Restauratérka, bude to znamenat, že jsem ukrutně promrhala svoje čtyřicáté roky,“ říká bez servítek Jen Agg v obsáhlém profilu pro Elle.

Agg se díky aktivitě na sociálních sítích stala známou nejen coby majitelka restaurace, ale proměnila se ve svého druhu celebritu. Otevření její nové montrealské restaurace specializované na haitskou kuchyni je očekáváno s napětím a mezi blízké přátele počítá i asi nejslavnější kanadskou kapelu Arcade Fire.

Agg si popularitu vydobyla především díky ostrým glosám, kterými kritizuje patriarchální poměry v pohostinství. Byla to ona, kdo loni zorganizovala úspěšnou konferenci Kitchen Bitches, která upozornila na mnohé netušené poměry v restauračním byznysu. Neúprosné statistiky ukazují, že mezi 250 nejvýdělečnějšími filmy roku 2014 jich pouze 6,8 procent bylo režírováno ženami. Ze 160 šéfkuchařů v nejlepších amerických restauracích je zase pouze 6,3 procent žen.

A nerovnost tu zdaleka není jediný problém. Z údajů vypracovaných v roce 2011vyplývá, že 37 procent všech stížností na sexuální obtěžování přišlo z restauračního průmyslu, a to přesto, že se jedná o obor, kde ženy tvoří pouhých 7 procent zaměstnanců.

Agg uvádí spoustu alarmujících příkladů z praxe a fascinuje nesmlouvavostí a tvrdostí, kterou uplatňuje na všech frontách. Když jí samotné nechutná vodka, odmítá jí servírovat ve všech svých barech. Ale odmítá i mantru, že host má vždycky pravdu: „Zákazníci nejsou hosté. Host je ten, koho si pozvu domů a nemusí mi nic platit,“ utahuje si. „Tím pádem zákazník nemá vždycky pravdu.“

Začalo to jako anti-korporátní utopie a končí jako katastrofa topící se v dluzích.Tak popisuje Hannah Ellis-Petersen osud festivalových akcí All Tomorrow's Parties, které v roce 1999 uvedl do chodu hudební nadšenec Barry Hogan.

Po patnáct let představovaly ATP unikátní akci, za níž fanoušci přijížděli do neobvyklých míst, kde měli zajištěno pohodlné ubytování a umělci sestavený program. Nicméně podruhé za poslední rok a půl bylo konání ATP na poslední chvíli zrušeno, a to za natolik chaotických okolností, že kapely, které zde měly vystupovat, se o tom dozvěděly až z Twitteru.

Mezi indie publikem to byl ten nejmilovanější festival posledních let už proto, že program vždy kurátorovaly samy kapely – např. Sonic Youth či Portishead - a zvaly si sem skupiny, jichž samy byly fanoušky. Stírala se tu hranice mezi hudebníky i publikem; to i proto, že všichni trávili víkend na stejném místě. A také se vše dělo s vyloučením podpory korporací.

Článek však ukazuje, že tento výjimečný koncept nebyl schopný sám sebe ufinancovat a posledních pár let se potýká s velkými dluhy. Slabinu projektu odhalil i Hogan sám, když Guardianu řekl, že „My v ATP evidentně nejsme dobří byznysmeni, za což se všem omlouváme“.

Na kapelu, která vždy vnímala technologie s velkou dávkou skepse, si Radiohead užívají obrovskou podporu mezi lidmi trávícími své životy online. To je leitmotiv článku od Jeremy Gordona na serveru Pitchfork s titulem Internet Explorers: The Curious Case of Radiohead’s Online Fandom, který sleduje způsoby, jakými Radiohead fungovali na síti od raných let po dnešek.

„Scrollovat nahoru a dolů, jsem znovuzrozen,“ zpíval Thom Yorke v roce 1997 ve skladbě Airbag - a už v té době byly oficiální stránky kapely víc uměleckým dílem, kde se objevovaly spíš gify a různorodé texty spíše než promo materiály a informace o koncertech. Gordon nejen mapuje, jak toto informační vakuum přispělo ke vzniku mnoha fanouškovských webů o Radiohead (zmiňuje i slovenský Treefingers), ale také si všímá toho, jak členové kapely komunikovali v dobách největší slávy na diskusních fórech.

Ve světle toho pak jejich dva týdny staré rozhodnutí smazat veškeré online profily působí trochu jako chuť začít znovu. Ale také se na celé té proměně ukazuje, jak za těch dvacet let síťová logika samozřejmě prorostla do našeho uvažování.

Video: „Je rok 2050, dokonce i Biberovi je 50,“ zpívá Slowmotiondancer - sólový hudební projekt Dominika Gajarského, v nostalgické skladbě Adulthood.  Ale kupodivu je tu dospělost obdobím, které umí některé problémy zcela vyřešit.

Kulturní tip: Po třech letech se do pražského Divadla Archa vrací sesterské duo CocoRosie. V pondělí 16. května tu představí své poslední album Heartache City.