Katalánští separatisté podlehli sebeklamu a naivitě. Teď přišlo hořké probuzení

Deník The Financial Times popisuje zklamání, které v těchto dnech vládne v katalánské Gironě, jednom z několika větších měst autonomní oblasti. Prapory vlají na půl žerdi, z balkónů visí černé vlajky, na fasádách jsou černé stuhy. Smuteční projevy mají být protestem proti zatčení a uvěznění velké části lídrů nacionalistického hnutí, ale podle reportérů jsou prý také odrazem celkově pesimistické a pochmurné atmosféry, která ve městě panuje.

Stoupenci katalánské samostatnosti jsou evidentně rozčarováni. Jejich vlastní hnutí se jaksi zvláštně rozpadlo bezprostředně po vyhlášení nezávislosti 27. října. Připomeňme si, že nacionalističtí lídři nekladli odpor proti zavedení přímé správy, demonstrace na ulicích byly spíše nevýrazné a politické strany s výjimkou té nejradikálněji, antikapitalistické CUP, se prakticky okamžitě přihlásily do mimořádných voleb vypsaných Madridem na 21. prosince. V tuto chvíli to navíc vypadá, že se mezi sebou ani nedokážou domluvit na společné kandidátce - a průzkumy naznačují, že si ve vypsaných volbách nijak nepolepší (byť za dva měsíce se toho může hodně změnit).

Další měření ukazují, že obyvatelé Katalánska rozhodně nemají pocit, že by něčeho dosáhli. 58,3 % je přesvědčeno, že jejich region procesem za dosažení samostatnosti utrpěl; 54,5 % dodává, že utrpěl obraz Katalánska ve světě. 67,9 % pak tvrdí, že v procesu boje za nezávislost utrpěla kvalita mezilidských vztahů. A jenom 15 % ještě věří tomu, že celý proces vyvrcholí nezávislostí. Přitom už 61,3 % lidí míní, pokud by se Katalánsko skutečně dokázalo osamostatnit, muselo by opustit Evropskou unii.

Zmíněná reportáž FT cituje právě postoj EU jako největší rozčarování separatistů. Zdá se, že celé hnutí zůstalo ve světě nepochopeno. Referendum ani deklaraci nezávislosti nikdo neuznal. Zavedení přímé správy téměř nikdo nekritizuje. V Evropě jsou všichni klíčoví hráči na straně Madridu, i když občas naznačí přání, aby to španělská vláda s tvrdostí svého postupu nepřeháněla. Přesvědčení, že ve Španělsku jsou dnes “političtí vězni”, ale mimo region sdílí skutečně málokdo.

Vlastně to vypadá, jakoby se separatisté náhle vynořili z vlastního světa, ve kterém všechno dávalo perfektní logiku, do světa cizího, v němž jim nikdo nerozumí. The Economist ve svém skvělém analytickém textu natvrdo říká, že “Generalitat (katalánská vláda) padla do pasti, když uvěřila své vlastní propagandě”. Tvrdila, že nezávislost posílí katalánskou ekonomiku, a pak bezmocně přihlížela masovému odchodu firem; je jich už více než 2000 a jsou to často důležitá jména.

Členství v Evropské unii bylo aspoň pro umírněnější část separatistů základem budoucího fungování samostatného Katalánska, právě tady ale nejtvrději narazili na nepochopení. “Vůbec nedokázali pochopit, že cizinci hledí nevěřícně a s otevřenou pusou na přirovnávání katalánského utrpení uvnitř Španělska k osvobození Pobaltí od nadvlády Sovětského svazu nebo Kosova z područí Srbska,“ píše britský týdeník. A hlavně: zdá se, že skutečně podlehli davové iluzi, že mluví za většinu země.

O naprostém “sebeklamu a naivitě” dnes mluví i bývalý ministr katalánské vlády Santi Vila, jediný, kterého soudkyně propustila na svobodu proti kauci 50 tisíc eur. V podstatě popisuje, že lidové hnutí kromě pestrobarevných vlajek postrádalo reálný obsah. Vláda se věnovala kampani, skutečné přípravy na fungování nezávislého státu za mnoho nestály.”Kde jsou vlastní finance, kde kontrola území, přístavů nebo letišť?” Jakoby to všechno byla trochu adolescentní hra, v níž je sama vzpoura hlavní legrace a nikdo skutečně vážně nepředpokládá, že by rodiče a škola své kárné výhrůžky mysleli smrtelně vážně.