sobota 10. 12. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Myslím, že bych asi byl inteligentnější, víc naplněný a méně úzkostný člověk, kdybych neměl permanentní přístup na internet a sociální sítě,“ prohlásil zpěvák Moses Sumney. Jde o jednu z hlášek roku, které shromáždil server Pitchfork a rozdělil do témat, které letos nejvíce hýbaly hudební scénou.

O ničem se nemluvilo tak moc, jako o smrti celebrit formátu Prince a Davida Bowieho, o amerických prezidentských volbách a v té souvislosti o účinnosti politického umění. Hojně se také zmiňovalo to, jaký vliv mají na naše životy a myšlení moderní informační technologie a jaké jsou vyhlídky hudebního průmyslu do budoucna.

Reklama
Reklama

„Vždycky jsem ho nazýval Picassem rokenrolu,“ vzpomíná na Davida Bowieho producent a kytarista Nile Rodgers. „Věděl jsem, že když mu ukážu cokoli, třeba grapefruit, uvidí ho tak, jak ho vidím já, ale také tak, jak ho vidí on sám. To budou dvě zcela odlišné věci a on mi pak bude muset vysvětlit svoji vizi grapefruitu.“

„Politický aktivista se může z popkultury naučit hodně o tom, jak oslovit lidi mimo svou komunitu. To proto, že je založená na empatii,“ prohlásila Naděžda Tolokonnikova z Pussy Riot. Svůj skeptický názor na trend vinylů pak ventiloval Kevin McHugh: „Z vinylu se stalo luxusní zboží. Míří na specifické elitní publikum. Je to statusová záležitost – symbol rebelie, v němž je nulová rebelie. Je to stejné, jako když si bohatí chlápci kupují harleye.“

Nejlépe ale asi vše shrnul písničkář Devendra Banhart, když prohlásil: „Můžeš být buď muzikant, nebo nosit klobouk. Ale obojí dělat nemůžeš.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Hudební kritik není typ profese, která s sebou přináší slávu toho typu, že člověka v obchodě s deskami nebo na koncertě poznávají lidé a chtějí si s ním pořídit společnou fotografii. Anthony Fantano je však výjimka.

Server Spin přináší velký profil v současnosti nejúspěšnějšího hudebního kritika, který už od roku 2009 tvoří videorecenze pod značkou The Needle Drop. Z někdejšího koníčka se mu stal job na plný úvazek, který díky statisícům odběratelů, milionům zhlédnutí a slušným příjmům z reklamy živí jeho rodinu.

Reklama
Reklama

Fantano vyměnil úlohu píšícího autora za video recenzenta a stvořil sebe sama coby výrazný charakter. Jeho recenze mají jasný základ v psané žurnalistice, přesto je doprovází vášnivým projevem, bohatou gestikulací a poulením očí zpoza výrazných obrouček. Mluví přímo na kameru tak, jako když zapálený fanoušek vysvětluje svým kamarádům, co si rozhodně, ale rozhodně musí poslechnout.

https://www.youtube.com/watch?v=IDYBhw_UTpQ

Milovník humoru Monty Pythonů koření své recenze mnoha vtípky, zároveň si uchovává ryze osobní přístup věci a nepátrá po kontextu tak jako mnoho jeho píšících kolegů. Soustředí se mnohem více na popis kvality zvuku a melodie než na společenské souvislosti či pozadí vzniku nahrávky. Podobné syntézy ho nezajímají už proto, že by na ploše videa nefungovaly tak dobře jako v tisku.

Místo toho Fantano dokonale vytěžuje svůj vizuální potenciál. Diváci vydrží u jednoho jeho videa v průměru čtyři minuty, což je obdivuhodné číslo. Fantano jej dosahuje mimo jiné tím, že nabízí svým fanouškům, kteří jsou z 94 procent muži, jakési vějičky, aby z jeho videí tvořili memy a tím dále šířili jeho proslulost. „Moji fanoušci memy milují,“ říká. „Každý den mě pro nějaký použijí. Jediné, čeho se mi dostává víc než hejtů na Anthonyho Fantana, jsou memy Anthonyho Fantana.“

312

Reklama
Reklama