Flemming Rose: Dánsko obětovalo svobodu slova strachu z islamistů

Obětovalo Dánsko svobodu slova strachu z islamistů? Ano, říká Flemming Rose, bývalý šéf kulturní rubriky deníku Jyllands-Posten, který v roce 2005 rozhodl o zveřejnění karikatur proroka Mohameda, jež vyvolaly masové protesty v muslimském světě. A na Západě pak spor o to, zda je právo zesměšňovat víc než právo nebýt urážen.

Díkybohu tehdy zvítězilo právo zesměšňovat - a tedy právo na svobodu vyjádření, píše Rose. Ale bohužel se nyní tohle vítězství nezopakovalo. Dánsko zavádí listinu zahraničních imámů a jiných náboženských lídrů, kteří podle názorů dánské administrativy podporují terorismus, vyjadřují protidemokratické postoje nebo se jinak nábožensky projevují, přičemž ohrožují morálku a veřejný pořádek. Ti by měli mít vstup do Dánska zakázán.

Smysl je jasný, zabránit šíření islamismu. Výtka je také jasná. Stojí tohle opatření za svobodu slova? Rose říká, že dánské plány jsou příznakem nedůvěry v sebe sama; v to, že občanská společnost si s náboženskou nenávistí poradí. Dřív mělo podle něj Dánsko větší sebedůvěru, když odmítlo kriminalizovat dánské extremisty či bránit vstupu do země známým zahraničním nacistům nebo komunistům.

Dánská politika podle Roseho udělala ironický obrat - před deseti lety bránila jeho noviny především konzervativní pravice, a naopak levicové strany publikování karikatur kritizovaly a chtěly trestně stíhat. S argumentem, že to není humor, nýbrž ponižování slabších a bezmocných. Nyní je to konzervativní pravice, kdo chce svobodu vyjádření a slova omezit. I když argumenty jsou stále stejné, levicové strany říkají, že opatření cílí opět na slabou minoritu.

Tady je necelý rok starý rozhovor Respektu s Flemmingem Rosem.

Brexit bude znamenat spoustu věcí. Mimo jiné to, že s bruselskou angličtinou se bez korektivu britských úředníků a politiků stanou děsivé věci. Protože děsivé věci se dějí už teď. Jak v jednom rozhovoru s Respektem říká europoslanec Luděk Niedermayer, úředním jazykem Bruselu je špatná angličtina. Anglický jazyk je nejčastějším způsobem dorozumívání mezi úředníky z osmadvaceti eurozemí (francouzština je v závěsu).

A různá jazyková dědictví dělají svoje. Je o tom dokonce oficiální unijní zpráva. Například je zvykem, že místo slova “deadline”, tedy “uzávěrka”, se užívá “delay”, tedy “zpoždění”. “Dodržte prosím dané zpoždění” je věta, které v Bruselu a Štrasburku každý rozumí, ale kdokoliv jiný bude zaskočen.

Pokud Britové opustí Unii, nejenže kontinent zklamou, ale za pár let mu úplně přestanou rozumět.

Máte hodně přátel a kamarádů? Gratulujeme. Ale ve skutečnosti nemáte. Respektive máte jich jen polovinu. Jen polovina kamarádských vztahů je totiž oboustranných. Ukazuje to řada výzkumů, v nichž lidé měli zařadit ostatní z kolektivu do kolonek “prakticky se neznáme”, “jsme známí” a “jsme dobří kamarádi”. A pochopitelně i odhadnout, jak vás zařadí ostatní.

Nepřekvapuje, že lidé prakticky u všech, koho označí za přátele, tipují opětované city; je to víc než u devadesáti procent. Nikdo nechce být žadonilem o přátelství a málokdo se za něj také považuje. Neopětované kamarádství navíc nemá tak tklivý a osudový odér jako neopětovaná láska. Nicméně jak už bylo řečeno, průměrné skóre je padesát procent. A to je ještě dobré, v některých výzkumech to dopadá na žalostných necelých čtyřicet procent. Sovy ani přátelé nejsou tím, čím se zdají být.

Bývalý americký viceprezident Al Gore (po ukončení politické kariéry známý propagátor záchrany planety) si myslí, že snění o životě na Marsu je bláhová ztráta času. Má pro to pádný argument. Opravdu chcete zachránit lidstvo tak, kolonizujeme Mars? Proč ne, ale stihneme to? Protože zatím nejsme schopni evakuovat ani New Orleans, když je to potřeba, řekl s odkazem na hurikán Katrina, který město zničil v roce 2005.

To vskutku není moc povzbudivé a podle mnoha vědců lidstvo nemá moc času na odvrácení katastrofy, kterou by pro nás změna klimatu a obyvatelnosti planety znamenala. A nejde už vlastně ani o odvrácení, spíš o přípravu. Takže neplýtvejme čas s rudou planetou a soustřeďme se na to, jak nejlépe spravovat Zemi, uzavírá Gore.

Chyba lávky, oponuje mu ekolog Joe Mascaro. Abychom se zachránili na planetě Zemi, bezpodmínečně musíme kolonizovat Mars. Ne proto, abychom se tam nakonec všichni přestěhovali - a díky pozemským zkušenostem se z panenského prostředí Marsu už rovnou začali pomalu rozhlížet po další destinaci, která přijde na řadu za další dvě stovky let. Je to proto, že na Marsu se v extrémních podmínkách můžeme naučit různé věci hlavně z oblasti zemědělství, které se v ještě-ne-marťanských, a tedy příznivějších podmínkách Země budou hodit.

Jinými slovy: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Cvičiště je Mars, bojiště Země. Některé životní pravdy se zjevně hodí i na planetární geopolitiku. A vývoj zatím dává za pravdu spíše Mascarovi než exviceprezidentovi. SpaceX, firma Elona Muska, chce člověka na Marsu vysadit za méně než deset let.

Moon Ribas je umělkyně, kyboržka a biohackercka, která díky implantovanému magnetickému čipu cítí každé zemětřesní na planetě. Svoje pocity následně vyjadřuje tancem.

Al Gore i Joe Mascaro by se o evakuování a prchání mohli poradit s obyvateli pacifických ostrovů. Kvůli globálnímu oteplování a rostoucí hladině moře už zmizelo pět ostrovů na Šalamounově souostroví. Zatím mizí ty neobydlené, ale i do těch, kde lidé žijí, se oceán nemilosrdně zakusuje.

Drony jsou úžasné vynálezy, které podle různých předpovědí připraví mnoho lidí o práci, anebo naopak mnoho pracovních míst vytvoří. Rozšíří lidské možnosti v dobrém i zlém, ale zatím slony jen dovádějí k šílenství. K regulérnímu šílenství. Výzkumníci si myslí, že je to kvůli jejich zvuku, který připomíná včely.

Dnešní fotbalové okénko bude spíš smutné. Vychází kniha o Adrianu Dohertym. Nikdy jste neslyšeli? To málokdo. Byl to spolužák dnes už legend týmu Manchester United, Ryana Giggse a Paula Scholese, z ročníku 92. Měl jednu zvláštnost. Byl mnohem lepší než oni. Vlastně se o něm mluvilo jako o největším fotbalovém talentu celé generace, ne-li víc.

Doherty byl zvláštní typ. Fotbal mu šel levou zadní (pochopitelně i pravou), ale daleko víc ho bavila poezie a hudba. Asi mu příliš neseděly uvítací rituály v mládežnické kabině, ale ani mu moc nevadily, protože podle pamětníků beztak byl pořád duchem nepřítomný a snil s otevřenýma očima.

Hvězdnou fotbalovou kariéru přerušilo vážné zranění kolenních vazů v šestnácti letech. Prakticky ji ukončilo. A dnes panuje podezření, že tým, který se jistě velmi těšil na sportovní i finanční zisky, jež jim talentovaný fotbalista sliboval, nechal Dohertyho na holičkách. Jeho povaha naštěstí vylučuje klasický příběh o zhrzeném talentu utopeném v alkoholu a drogách.

Dál psal básně, hrál na ulici na kytaru, pracoval v nábytkářských firmách. Za prací se přestěhoval do Haagu, kde v sedmadvaceti spadl do jednoho z kanálů a utopil se. Spekulace, že to byl logický konec příběhu a nejspíš sebevražda, však utnul Dohertyho bratr. “Adrian byl posledních deset let nejšťastnější za celý svůj život,” nechal se slyšet.

Kvůli přetrhaným kolenním vazům tak byl svět o jednoho fotbalistu chudší, ale možná že o jednoho šťastného člověka bohatší.

Video: první zkouška Hyperloopu, vlakokapsle budoucnosti, v níž by lidé mohli cestovat mnohasetkilometrovými rychlostmi. Jak vidíte z ukázky, kus cesty k uražení ještě zbývá.

Kulturní tip: Funny Games USA. ČT2 13.5.2016  21:20

https://www.youtube.com/watch?v=9TBoWs32zlc