Ivan Krastev píše v deníku The New York Times o papeži Františkovi. Svatý otec má mnoho rozměrů a katolíci se rozhodně neshodnou na tom, zda z něj být nadšeni, nebo se jeho působení naopak obávat (o tom více text v aktuálním Respektu). Zároveň je jistou duchovní celebritou, jejíž význam přesahuje katolickou církev. A Krastev se ptá, jak je možné, že středoevropské země jako Polsko, v nichž je katolická víra stále poměrně silná, na Františka podle všeho mnoho nedají.
Naráží tím na papežskou exhortaci (to jest přípis někde uprostřed v hierarchii důležitosti papežských dokumentů), v níž nedávno František (mimo jiné) napsal, že katolíci možná nevěnují pozornost právě těm nejdůležitějším tématům. Papež míní, že uprchlíci by jim měli ležet na srdci se stejnou vahou jako třeba potraty.
Jen o den dříve, upozorňuje Krastev, zvítězil v Maďarsku Viktor Orbán, sám sebe označující za strážce křesťanských hodnot. A zvítězil s tvrdě protipřistěhovaleckým poselstvím. U nás se mimochodem ve stejný den konala demonstrace posvěcená českým kardinálem Dukou a olomouckým arcibiskupem Graubnerem, na níž se téma potratů volně prolínalo s národoveckým máváním fanglemi a slovy o uprchlické hrozbě.
Katolíci nemají rádi, když se z papežských poselství vytrhávají jednotlivá témata a používají se k podpoře politických argumentů, ale tady jde o podstatu. Současný papež konzistentně tvrdí, že hlavním smyslem jeho víry je péče o potřebné, lidskost, velkorysost, soucit. Církev je podle něj něco jako polní nemocnice po bitvě. Má obvazovat zraněné, konejšit trpící, mírnit bolest. Nakonec sám Kristus obcházel krajem, léčil nemocné, rozdával ryby i chléb - a teprve potom kázal a mluvil o morálce. A Krastev ve svém komentáři upozorňuje, že v tomto bodě se dnešní papež s představami katolíků ve střední Evropě zásadně rozchází.
Známý politolog upozorňuje, že ve střední Evropě je jasná obecná tendence vidět církev spíše jako národní než spirituální instituci. Do kostela se někde chodí (Polsko), jinde velmi málo (Česká republika), přesto je tu katolická církev přítomna v roli jakéhosi národního symbolu. Máme svůj hokejový tým a máme svého kardinála. Církev část veřejnosti naplňuje pocitem národní sounáležitosti a nadřazenosti. Sociologové prý pro to mají termín “náležet bez víry”.
V jistém smyslu je to vlastně obrovský omyl pramenící z historie, jež nemá s přítomností mnoho společného. Katolickou víru jsme zvyklí vnímat jako ryze evropskou záležitost, což dávno není pravda: drtivá většina katolíků žije v Latinské Americe, Africe a Asii. Papež je poprvé Latinoameričan - a je to “cizák”.
Milan Badal, dlouholetý osobní tajemník kardinála Duky, ostatně opakovaně v rozhovorech (včetně toho, který vedl nedávno s autorem tohoto menu) vysvětluje, že “papež je z Latinské Ameriky”. Na vysvětlenou dodává, že Svatý otec “postupuje jinak” - a myslí se tím, že spíše chaoticky, zkusmo, aniž by myslel úplně vážně to, co říká. Prostě je jiný než my.
Krastev katolické hodnostáře ve střední Evropě varuje před lákavým spojenectvím s populistickými politiky. Je pravdou, že i ti pracují se strachem, ale zatímco věřící se obává vlastní vnitřní chyby a z ní pramenícího hříchu, populističtí voliči se obávají věcí, které se na ně údajně řítí zvenčí. A tento zcela zásadní rozdíl jednou vyplave na povrch, i když je dnes oblíbeným koníčkem populistů dovolávat se církve. Pro církevní představitele je jistě propojení se skutečnou mocí lákavým pokušením, ale až se jednou politická karta obrátí - a ona se vždycky nakonec obrátí), spláčou nad výdělkem. Církev se pak může proměnit v symbol morálního úpadku, či dokonce nepřítele.
Na českou notu dodejme, že zdaleka nejčastější, téměř univerzální výtkou na adresu dnešního českého primase, se kterou se autor v posledních týdnech mezi liberálněji i konzervativněji naladěnými katolíky setkal, bylo právě jeho propojování víry s politickou mocí, tedy především zjevná a dlouhodobá koketérie s populistickým, antipřistěhovaleckým prezidentem. Někteří z nich doslova prohlásili, že nechápou, co kardinál provádí - a doufali, že se v budoucnu situace rázně změní a církev se bude věnovat především spáse lidských duší.
Sekulární liberál pak celou situaci může vidět ještě úplně jinak: církev, ač s prázdnými kostely, stále disponuje morální autoritou přesahující řady jejích aktivních členů. Její vysocí představitelé mají ze své pozice šanci mírnit českou debatu a na rozdíl od populistických politiků se mohou bez nejmenšího rizika dovolávat toho lepšího v nás. Nemusí kvůli tomu nutně zaujímat liberální politické postoje, není ostatně jejich rolí nabízet konkrétní řešení, nejsou volenými představiteli veřejnosti. Mohou ale zásadně ovlivňovat způsob, jak o sporných otázkách mluvíme, jak je cítíme a jak často hledáme v zrcadle odraz vlastního svědomí. Tuhle historickou příležitost, speciálně v otázce přistěhovalecké krize, kardinál Duka spolu s dalšími špičkami církve propásl.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
