Denní menu z Etiopie: Místní placka se v Evropě stává módním jídlem

Dnešní menu vařím v Etiopii. Je tu léto, tedy ta nejchladnější a nejdeštivější část etiopského roku. Předevčírem jsem ještě v horách spal pod teplou dekou ve svetru a v ponožkách. To už dnes v hlavním městě Addis Abebě nemusím. I tak je ale v nadmořské výšce 2300 metrů - Addis je jedno z nejvýše položených hlavních měst světa - chladněji než doma v Česku.

Když už podávám denní menu, tak začnu jídlem. Znáte injeru a teff? Pokud ne, pak injera je nakyslá, šedozelená placka s houbovitou texturou, kterou Etiopané jedí ke snídani, k obědu i k večeři. Tento místní chléb se vyrábí z teffu, plodiny pěstované na etiopských polích a je nesmírně zdravý, s vysokým obsahem železa, vápníku, bílkovin a navíc bez lepku. V západní Evropě a USA se proto stává novým módním jídlem, oblíbeným i mimo etiopskou diasporu.

Stoupající mezinárodní zájem dobře ilustruje příběh firmy Mama fresh, která vyváží tisíce uvařených placek denně do USA, Skandinávie a Německa. Podnik před dvanácti lety začínal v malé chatě, dnes má roční obrat kolem dvaceti milion korun a brzy otevře novou továrnu.

Zvyšuje se tedy zahraniční zájem o teff, zvyšuje se kupní síla i počty etiopské střední třídy - a zvyšuje se i počet obyvatel Etiopie. A tento trojitý růst poptávky vede k rychlému nárůstu ceny základní etiopské plodiny. Pro ty nejchudší už injera přestává být dostupná a v zemi panují obavy z nedostatku. Vláda nicméně od příštího roku aaspoň částečně uvolní embargo na vývoz zavedené v roce 2006.

Přes 90 procent světové produkce teffu rostě právě v Etiopii. Výnosnějším pěstováním nebo šlechtěním odrůd se proto západní vědci dosud příliš nezabývali - a Etiopie v 70. až 90. letech, v době válek, tyranie a uklízení trosek, také do vědy příliš neinvestovala. Mezeru se snaží zaplnit Agentura na transformaci etiopského zemědělství. O jejích aktivitách si můžete přečíst zde.

Řešením nedostatku potravin v chudých zemích ovšem nejsou megaprojekty nebo futuristické supernápady, ale často zavedení vcelku základních postupů, které tamní zemědělství posune z dnešního, velmi zaostalého a neefektivního způsobu produkce.

Třeba lepší fungování lokálních trhů a malých burz, které farmářům umožní prodat svou produkci: nenechají ji pak shnít na polích jako v dobách, kdy ji nemají jak dostat na trh a prodat zákazníkům. Jak dobrá burza s komoditami pomáhá drobným farmářům a celé Etiopii, to vysvětluje ve velmi zajímavé TED přednášce Eleni Gabre-Madhin, tvůrkyně etiopské komoditní burzy. Více pak najdete v článku z mé loňské etiopské cesty.

Etiopie je nyní jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Větší města, a Addis Abeba zvlášť, vypadají jako stavebnice. Všude jeřáby staví do výšky nové betonové budovy, i vysoké věžáky přitom podpírá dřevěné lešení sestavené z úzkých kmenů. Kontrast rovných ploch a pravých úhlů s tradičním, křehce působícím lešením je jedním z obrazů, které se návštěvníkovi Etiopie dnes nejvíce vryjí do paměti.  Fotogalerii měnící se Etiopie najdete na blogu New York Times.

Tento rozvoj je centrálně plánovaný a přísně řízený shora. Zemi vládne strana, jejíž elitu tvoří velitelé guerilly, která na počátku 90. let svrhla stalinistického diktátora Mengista. Nedávno ve volbách získala krásných 98 procent hlasů. Opozice a nepohodlní novináři končí v exilu nebo ve vězení (zde je dopis novináře Eskindera Negy, který kvůli svému kritickému psaní dostal osmnáct let).

Přesto je Etiopie podle mnoha ukazatelů osvíceným autoritářstvím: například počet univerzit v minulých patnácti letech stoupl ze 2 na 32, ze země s četnými hladomory se stal exportér potravin, dětská úmrtnost klesla o 40 procent. Podstatné je, že na východě Afriky právě probíhá nesmírně zajímavý ideologický souboj mezi dvěma způsoby správy a rozvoje chudé země: mezi Etiopií a Keňou.

V Keni je svobodný trh, demokratická soutěž politiků a jejich stran, svobodná média i internet - výsledkem jsou nejkreativnější start-upy Afriky, úspěšný soukromý byznys, zahraniční investice, ale také velká korupce a využívání etnických rivalit v předvolebních kampaních a výsledné násilí. Země sází na svobodu a chaos.

V Etiopii strategická odvětví kontroluje silný a trochu paranoidní stát, média ani politická soutěž svobodné nejsou, elity cíleně pracují na pozvednutí chudého venkova na úkor občanů velkých měst. Výsledkem jsou mnohem větší úspěchy ve snižování chudoby, zvláště ve znevýhodněných odlehlých oblastech, kvůli přísné správě je i nižší korupce a méně násilí; v Addis Abebě je bezpečné chodit pěšky v noci, v keňském Nairobi by to bylo obrovské riziko a nezodpovědnost.

Ale současně je v Etiopii nespokojenost doutnající pod povrchem, malý rozvoj soukromých firem, málo zahraničního kapitálu. Země sází na nesvobodný rozvoj a na vnesení řádu do chaosu - ostatně obyvatele slumových příbytků sestěhovává do nových paneláků na okraji hlavního města a zatím všechny autobusy, kterými jsem letos na delší vzdálenost cestoval, zastavila policejní hlídka. Více o tomto zajímavém souboji dvou různých společenských modelů si můžete přečíst ve dva roky staré, ale stále velmi aktuální analýze Economistu.

K etiopskému modelu rozvoje patří i snaha o industrializaci a velké infrastrukturní projekty.  Včera jsem jel kolem rozlehlých větrných parků, vzniká tu přehrada Renesance, největší vodní elektrárna Afriky, továrny zde otvírají textilky z Turecka, Číny i Calvin Klein. Brzy se v Addis Abebě spustí provoz městských vlaků, železniční trasy se staví i mezi velkými městy. Zde tedy výše zmíněná nedůvěra k zahraničním investorům přestává platit: Etiopie se chce stát středně bohatou průmyslovou zemí a láká větší investory na nízké platy i daňové prázdniny. Je to tedy šance i pro české firmy. O průmyslové modernizaci Etiopie si můžete přečíst na webu Bloomberg.

Potíž trochu tkví v tom, že velké projekty plánované shora a z centra pořád narážejí na nevýkonnou, pomalou byrokracii na nižších úrovních. Vyřízení cla na dovoz auta se může protáhnout na pár měsíců a spoustu návštěv příslušných úřadů. Sám jsem si k práci na reportáži o etiopských běžcích musel vyřídit povolení atletické federace, které mě opravňuje k rozhovorům se slavnými sportovci. Papír z atletického úřadu má čtyři razítka a byrokraticky dokonalý nadpis “To whom it may concern” – ale bez něj bývalá slavná atletka odmítala setkání a rozhovor.  Reportáž o etiopských atletech najdete v jednom z příštích čísel tištěného Respektu. Zatím vás snad nalákám na dokumentární film o maloměstě Bekoji v etiopských horách, odkud skoro všichni tito šampioni pocházejí.

Porušování lidských práv a kritický pohled na směřování země, která brzy bude mít sto milionů obyvatel,  nabízí ve skvělé reportáži Helen Epstein v The New York Review of Books. Článek je placený, doporučují ale na týden koupit přístup.

Video: Kdybyste se chtěli podívat na etiopský film, tak vřele doporučuji příběh Teza. Skvěle vypráví o dějinách moderní Etiopie:

A takto vypadá etiopský rock:

Kulturní tip:  Hvězdná pěchota. Prima Cool 23. 7. 2015  22:00. Často velmi podceňovaný film Paula Verhoevena. Za akční sci-fi se skrývá satira na válečné filmy, nacistickou propagandu i teenegerovské seriály.