pondělí 17. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Luiz Inácio Lula da Silva býval hvězdou světového politického nebe do té míry, že ho Barack Obama jednou označil za nejpopulárnějšího politika na světě. Dnes to vypadá, že první brazilský “dělnický” prezident míří za mříže. Pokud neuspěje s odvoláním, hrozí mu devět a půl roku za přijímání úplatků. Ve vězení se nebude nudit, sedí tam už řada jiných politických kolegů včetně bývalého šéfa brazilského senátu. Současný brazilský prezident Michel Temer je rovněž obviněn z korupce a o jeho osudu se v těchto dnech rozhoduje v brazilském Kongresu.

Slovy týdeníku The Economist je brazilský politický establishment“ve smrtelném nebezpečí”. V praxi to znamená, že po několika letech vyšetřování korupčních afér známém pod přezdívkou “Lava Jato” (myčka aut) je jasné, že zkorumpovaný je celý systém. Vlastně to vypadá, že dříve či později může ve vězení Skončit prakticky kdokoliv, kdo se dnes pohybuje v brazilské politice - zatím bylo usvědčeno 157 lidí.

Reklama
Reklama
Reklama

Pochopitelně se ozývají hlasy, aby se celé rozsáhlé vyšetřování raději zarazilo. Není to legrace: politici se samozřejmě snaží zachránit si vlastní kůži, na druhé straně začíná být celkem problém představit si, kdo bude zemi napříště vlastně vládnout. Autor menu z vlastní zkušenosti ví, že v Brazílii v posledním zhruba roce přestalo být společenským faux pas mluvit o možnosti vojenské diktatury. Další variantou, která se rýsuje, je jakási brazilská verze “trumpovského” populismu, nástup superkonzervativní koalice evangelikánů s velkofarmáři.

A demonstrator holds a sign during a protest against Brazil's President Michel Temer in Rio de…
Reformy, nebo kolaps? (Protest proti Temerovi v Rio de Janeiru, květen 2017) • Autor: REUTERS

The Economist si ale myslí, že vyšetřování přesto pokračovat  má - a musí. Kolem rozsáhlé policejní akce sice panují jisté pochybnosti. Vyšetřovatelé se spoléhají na neobvyklé techniky, preventivní vazbu a vyjednávání o trestu výměnou za přiznání, na něž Brazilci nejsou zvyklí a jež v nich vzbuzují pochybnosti. Vystresovaní byznysmani a politici za mřížemi tak v tuto chvíli práskají jeden na druhého o sto šest a není výjimkou, že se tvrzení zpětně nepodaří doložit.

Mluví se o zastrašování nebo účelovém poškozování - zničenou reputaci lze zpětně vyčistit obtížně. V očích veřejnosti se slévají různě závažné typy trestných činů; nikdo nerozlišuje, jestli přijímal politik nelegálně příspěvky na stranickou kampaň nebo pěchoval miliony své vlastní kapsy.

The Economist navíc upozorňuje, že rozjetý vlak stejně nelze snadno zastavit. Pokud má putovat za mříže Lula (a spousta dalších už za nimi je), jak teď najednou říci, že Temer už “v zájmu stability” zůstane na svobodě a v úřadu? A jakou “stabilitu” by taková situace vlastně nabízela? Důvěra v celou politickou třídu je v tuto chvíli už tak jako tak v troskách. Veřejné mínění žádá, aby vyšetřování pokračovalo. Co se ze všeho zmatku ale nakonec vyklube, je v tuto chvíli velká záhada.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Gideon Rachman v deníku Finacial Times tvrdí, že v Británii sílí hnutí, jež chce zabránit odchodu země z Evropské unie. Kromě toho také nabízí pomocnou argumentační ruku, jak Brexit skutečně v praxi zastavit.

Podle Rachmana zatím otevřeně proti odchodu argumentuje jenom malé množství politiků, většinou padlé hvězdy jako Tony Blair nebo Nick Clegg. Mnozí další se ale schovávají pod nálepku “měkkého Brexitu” - protože se bojí, že budou obviněni z nedemokratických postojů. Stoupenci Brexitu -  konfrontováni s důkazy, že odchod bude ekonomický problém a že celá záležitost je podstatně složitější, než se jim podařilo voličům namluvit – se totiž stále častěji opírají o argument, že “voliči promluvili”. Rachman proto tvrdí, že pokud budou chtít stoupenci setrvání v Unii vývoj skutečně zvrátit, musí se naučit argument demokratického deficitu vyvrátit a ustát.

Reklama
Reklama
Reklama

Cesta prý existuje. Rachman argumentuje ze dvou stran. Za prvé, Brexit ve skutečnosti pro různé voliče znamenal různé věci. Pro větší část z nich to byl způsob, jak zabránit neregulované migraci ze zemí EU. Pro druhou, menší skupinu zase cesta, jak se vyhnout evropským obchodním regulacím omezujícím podle jejich názoru dravý britský kapitalismus. Kampaň za odchod dokázala voliče přesvědčit, že oba postoje jsou slučitelné. Jak měsíce běží, je stále jasnější, že je to nesmysl a že jedna varianta vylučuje možnost druhou. Pokud se vylhaná koalice rozpadne, je rázem v menšině.

Za druhé, ti, kteří tvrdí, že voliči jednou rozhodli a nic již nejde změnit, mají prý sami k demokracii postoj, jenž se podobá spíše pohledu diktátorů ze zemí třetího světa: hlasovat je možné jednou a už navždy. Ve skutečné demokracii je potřeba společenský konsensus neustále obnovovat, volby se také opakují v pravidelných intervalech. U referenda to prý není jinak, nakonec sami stoupenci Brexitu původně tvrdili, že země nové referendum potřebuje, protože od toho prvního v roce 1975 se EU proměnila. Brexit je možný jen proto, že referendum v roce 2016 zvrátilo výsledek referenda v roce 1975.

Politici se prý také bojí rozpoutání temných nacionalistických vášní a Rachman tady vzpomíná na vraždu labouristické proevropské poslankyně Jo Cox. Jenže Brexit by byl zastaven legálně a demokratická společnost se přeci musí umět s extrémisty vypořádat.

Rachman se tak nejvíc obává, zda se o druhém referendu podaří včas přesvědčit dostatečný počet voličů. Největším nebezpečím je prý možnost, že skutečné náklady na Brexit vyjdou najevo teprve v okamžiku, kdy bude Británie nevratně z Evropy venku. Stát se to prý může, stejně tak je ale pravděpodobná možnost, že se během následujících dvou let vyjednávání ukáže, že odchod je katastrofa a jeho podmínky jasně míří k újmě Británie. Dost možná k tomu prý přispěje i rozhádanost a nekompetentnost brexitářů.

K tomu dodejme, že představa neustálého obnovování společenského konsensu v praxi přece jen musí mít někde své meze. Co říká Rachman o druhém referendu, to by platilo i naopak: odpůrci Unie pak mohou kdekoliv co dva roky žádat, aby země v referendu znovu potvrdila ochotu se evropské integrace účastnit. Zda by osmadvacítka mohla takovým způsobem fungovat, je nanejvýš pochybné. Stejně jako je pochybné, že může Velká Británie každou chvíli znovu pořádat referendum o odtržení nebo setrvání Skotska.

Reklama
Reklama