0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu23. 1. 20164 minuty

Bowie zhmotnil náladu studené války

Sýrie na útěku • A ještě Bowie • Smutná hudba • Jak šikanovaný šikanuje

Bowie v období alba Heroes

Mluvím-li z vlastní zkušenosti, pak si myslím, že sebeironie je jeden ze způsobů, jakým se šikanovaný naučí šikanovat. Je to způsob, jakým získat moc nad ostatními, při němž zároveň zůstává zachován pocit viktimizace a mučednictví,“ popisuje hudební novinář a toho času produktový manažer Matt LeMay strategii, s níž se naučil fungovat v pracovním kolektivu. Osobně laděný krátký text Against Self-Deprecation na serveru Medium pak zachycuje prozření, díky kterému tuto taktiku opustil.

Většinu své pracovní kariéry a konverzací byl zvyklý startovat větou: „Víte, jsem jenom hloupý produktový manažer, ale myslím si…“ To až do okamžiku, kdy se jeden spolupracovník zeptal, zda si opravdu myslí, že nemá co nabídnout, a vážně se domnívá, že si ho tým příliš neváží. Tehdy mu došlo, že to je jen jeden ze způsobů, s nímž se snažil sejmout ze sebe tlak, který by na něj mohl být nakládán.

Reklama

Od té doby si vypracoval systém. Kdykoli se chystá pronést sebe ironickou poznámku, nejprve se zamyslí: Kdyby mě teď někdo z mého týmu přerušil a řekl „Hele, v pohodě, vedeš si skvěle a my respektujeme tvůj názor“, pocítil bych spíš úlevu, nebo naštvání? Když je odpověď „naštvání“, znamená to, že mu má sebeironie posloužit jak nástroj manipulace, aby získal, co chce, a zkouší přijít na to, jestli by toho nemohl dosáhnout jiným způsobem.

Sýrie na útěku • Autor: Profimedia.cz
Sýrie na útěku • Autor: Profimedia.cz

Marah je osmnáctiletá dívka, která žije v jednom ze syrských měst zmítaných válečných konfliktem, a tohle je její deník: „Tohle je naposledy, co píšu ze své domoviny, ze Sýrie… Měli jsme skvělý den, matka se nás všechny snažila potěšit. Její smích byl ale poněkud přehnaný, asi proto, jak se snažila překrýt bolest a smutek z toho, že opouštíme svou zemi. Hodně se věnovala mému bratříčkovi, který nemá takřka žádné vzpomínky na Sýrii před válkou, proto se snažila přemazat všechny ty krvavé vzpomínky, které má…. Cítím, že můj bratr toho má v sobě spoustu, o čem nedokáže mluvit. To, že ztratil dědu i otce v útlém věku, ho hodně zasáhlo. Doufám, že až opustíme Sýrii, tak se u něj všechno zlepší… Večer jsme si šli všichni rovnou lehnout, ale jako obvykle jsem nemohla usnout – myslela jsem na to všechno, co nás dovedlo až do tohoto bodu, a na to, co se nám může stát v budoucnu. Zabořila jsem hlavu do polštáře a začala plakat.“

Tak začínal deník syrské dívky, jejíž jméno je z bezpečnostních důvodů změněno a který vychází v anglickém překladu na serveru Syria Deeply (a také na tanagerském portálu Rookie). Ukázka byla ze zápisu, který zachycoval poslední noci v Sýrii. Marah je aktuálně s matkou ve Švýcarsku - a cestu, která k tomu vedla, lze sledovat v pětapadesáti zápiscích.

https://www.youtube.com/watch?v=-mlg-fFJZGA

Někde tady se skrývá album roku 2016, které si budete pouštět stále dokola. To si aspoň myslí trojice hudebních publicistek Lauretta Charlton, Jillian Mapes a Dee Lockett ze serveru Vulture. Společně sestavily dvacítku nových i známějších hudebníků, které se vyplatí v letošním roce sledovat.

Pocit smutku spojuje hudbu Adele, Kendricka Lamara, Billie Holiday, anglického písničkáře Nicka Drakea, metalovou kapelu Slayer a Wolfganga Amadea Mozarta. Ovšem to vám žádný algoritmus streamovací služby neprozradí. Na rozdíl od Bena Ratliffa, jazzového a popového kritika listu The New York Times.

Adele
Adele

Ten v textu In Praise of Blue Notes: What Makes Music Sad? vychází ze své nové knihy Every Song Ever, která zkoumá především posluchačské zvyky a otázky, proč hudbu vnímáme tak, jak ji vnímáme. Na příkladech z folku, blues, flamenca i metalu tu dokresluje, jak smutek nevychází jen z hudby samé, ale i z příběhů, které si o ní vyprávíme.

David Bowie • Autor: Archiv
David Bowie • Autor: Archiv

Ze všech mimořádných textů, které se v minulých dnech vracely k odkazu a tvorbě Davida Bowieho, stojí za další vypíchnutí ještě zamyšlení polské rodačky Agaty Pyzik o tom, jak tento tvůrce zhmotnil náladu studené války. A to především v rámci své „berlínské trilogie“. Dlouhodobé propojení s tématy moderní sci-fi literatury – od raných singlů po finální nahrávky - pak skvěle shrnuje text Anthems for the Moon od Jasona Hellera. Obojí na serveru Pitchfork.

Video: Post Pop Depression se jmenuje album, na němž se velmi překvapivě sešel Iggy Pop s kytaristou a zpěvákem kapely Queens of the Stone Age Joshem Hommem.

https://www.youtube.com/watch?v=DngIWkQVPgU

Kulturní tip: Pro hrst dolarů. ČT 2, sobota 24.1. 20:00. Film, který definoval pravidla spaghetti westernu, aneb první spolupráce zázračného tria Sergio Leone, Ennio Morricone a Clint Eastwood z roku 1964.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].