středa 14. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V souvislosti s uvedením filmového kasovního trháku Wonder Woman přinesl server delanceyplace.com pokus o odpověď na otázku: Kdo jsou vlastně Amazonky, ty proslulé zabíječky mužů, jejichž je Wonder Woman výstavní, do moderních časů zasazenou ukázkou? Existovaly opravdu, nebo je to všechno jenom dávný mýtus?

V pověstech starověku byly Amazonky divoké válečnice ze vzdálených východních zemí, ke kterým cítili respekt i nejslavnější hrdinové antiky. Známe je z trojské války, boj s nimi museli na své pouti světem podstoupit Herakles, Theseus nebo Achilles, jsou přítomny i ve vyprávění o činech perského krále Kýra či Alexandra Velikého. Antičtí letopisci neměli pochyb, že tyto legendární bojovnice v dávné minulosti existovaly, nicméně v moderních časech se ustálil názor, že šlo spíš o bytosti stvořené fantazií tehdejších Řeků.

Reklama
Reklama

O stejné zdroje opřená fantazie komiksových tvůrců ostatně stvořila zmíněnou Wonder Woman známou i pod občanským jménem Diana z Themysciry. Do vínku dostala moc bohů k boji proti zlu ve všech možných formách. Kromě „běžných“ schopností, které se částečně podobají schopnostem Supermana, má ve svém arzenálu i Laso pravdy, které každého, kdo je v něm zachycen, donutí nelhat. Podle legendy byly všechny Amazonky zrozené z duší týraných a zavražděných žen, mezi kterými byla i těhotná Hippolita - ta pak porodila Dianu.

Amazonka
Amazonka; 470 let před kristem, Britské muzeum, Londýn • Autor: Marie-Lan Nguyen (CC-BY 2.5)

Coby superheroina bojující za spravedlnost, lásku, mír a rovnost pohlaví se komiksová Wonder Woman stala uznávanou členkou Ligy spravedlivých a ikonou feminismu. O to víc proto nabírá na významu fakt, že – jak píše delanceyplace ve svém referátu o knize Amazons od Adrienny Mayor - podle badatelských objevů posledních dekád nejsou Amazonky pouhým výplodem antické imaginace, ale jejich v mýtech zachycené činy vycházejí z historických faktů.

V nomádských kmenech z východních stepí, které Řekové znali a souhrnně jejich příslušníkům říkali Skýtové, žily ženy stejně tvrdý život jako muži. „Nemají žádná města, žádný pevný domov,“ popisuje život válečnických nomádů jeden antický historik, „žijí volně, nepoddajně a tak divoce, že se bojů a válek účastní dokonce jejich ženy.“ Archeologické objevy to potvrzují: každá čtvrtá skýtská žena leží v hrobě se svými zbraněmi.

Tenhle životní styl byl na hony vzdálený od běžného žití řeckých žen a nemohl nevzbudit pozornost antických pozorovatelů. Doma tenhle fenomén znali také, ale vyskytoval se řídce: řecké ženy podstupovaly hrdinský zápas na obranu svých rodin či komunit jen tehdy, když z nějakých důvodů nebyli někde poblíž přítomni jejich manželé.

Ve skýtské společnosti se mohla „stát Amazonkou“ každá dívka, která od dětství podstupovala výcvik v lukostřelbě a jízdě na koni. Pokud se rozvoji těchto dvou základních dovedností věnovala stejně soustředěně jako její chlapečtí souputníci, stala se v nich stejně dobrou a v bojích pak byla stejně rychlá a smrtonosná jako muži. Takže, píše delanceyplace, ať už si takový osud zvolily samy, nebo je k tomu dotlačily životní okolnosti, běžné skýtské ženy se mohly stát lovkyněmi i válečnicemi a nemusely se přitom vzdát své ženskosti, mužského partnerství, sexu a mateřství.

Odtud zřejmě plyne fascinace ležící v každém vyprávění o Amazonkách: v srdci oněch mýtů leží odvěká lidská touha nalézt rovnováhu a harmonii mezi ženami a muži - bytostmi, které jsou tak totožné a zároveň tak různé.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

O zajímavém experimentu píše německý deník  Süddeutsche Zeitung. Školka ve městě Pinneberg v severoněmeckém Šlesvicku-Holštýnsku na první pohled vypadá jako běžné zařízení péče o děti. Jenže tady mají caparti mnohem větší slovo v tom, za jakých podmínek ve školce pobývají a co tu dělají.

Jednou týdně se učitelé s dětmi sejdou a nechají je, aby samy rozhodly kupříkladu o podobě trávení volného času, ale i o tom, jaké jídlo budou následující dny jíst či jaké hračky by měla školka zakoupit na hřiště. Hlasuje se barevnými kamínky, které děti umisťují do krabic reprezentujících různé možnosti - třeba příchuť dortu, který jim uchystají v kuchyni.

Reklama
Reklama

Děti si také mohou vybrat svého zástupce, a to v anonymním hlasování. Pokud vám to připomíná parlament, nejste daleko od pravdy – a ne nutně proto, že dospělí členové parlamentů svým chováním tříleté děti často připomínají. Učitelé experimentální školky, která vznikla teprve letos v lednu, říkají, že tímto způsobem chtějí dětem od útlého věku ukázat a vysvětlit demokratický proces.

Pomoci by v tom měla i „dětská ústava“, která obsahuje sedm základních práv předškoláků, ale zároveň jasně vymezuje limity jejich vlivu. Rozhodování o tom, zda ten který prcek potřebuje plíny, tedy zůstává dále v rukou dospělých.

Demokratická školka samozřejmě vzbuzuje údiv a otázky, zda tato cesta nepovede k chaosu a špatně živeným dětem, které se budou od rána do večera ládovat čokoládou. Ředitelka školky Ute Rodenwald ovšem připomíná, že stejně jako v demokratickém rozhodování, i tady existují limity. K obědu dostanou předškoláci rybí prsty, ať už si jako přílohu vyberou bramborovou kaši nebo hrášek.

Reklama
Reklama