Famózní vítězství francouzského proevropského sympaťáka Emmanuela Macrona nad neofašistickou Marine Le Pen uchránilo Evropskou unii od okamžitého sesunu do propasti a proto jej mnozí na starém kontinentu považujeme za klíčovou věc. A pro koho je měřítkem důležitosti voleb fakt, že svět po nich zůstává na svém místě, ten má s významem francouzského hlasování pravdu. Autoři sloupku The Interpreter v deníku New York Times Max Fischer a Amanda Taub ale důležitost poměřují opačně, možností globálního zvratu – a to podle nich přisuzuje prvenství právě skončenému souboji o křeslo prezidenta Jižní Koreji.
Úterní vítězství dosavadního opozičního vůdce Mun Če-ina rozebírala tato rubrika už ve středu. A věnovala se i jeho plánu na přátelské sblížení s temným královstvím Severní Koreje, jehož vůdce Kim Čong-un dovedl v uplynulých měsících jadernými testy a provokacemi svět až na pokraj atomové války. Napětí se šponovalo hodně vysoko, ale tzv. „sluneční politika“ nového jihokorejského lídra jej paradoxně nemusí až tak docela zmírnit.
Vztah k severnímu sousedovi, píší Taub s Fischerem, má v jihokorejských podmínkách stranický charakter: pravicové strany chtějí severokorejského protivníka držet v mezích odstrašováním z pozice síly a v pevné alianci se Spojenými státy, strany a politici doleva od středu, jako je právě třeba Mun, chtějí severokorejské nebezpečí zmenšovat vlídnou diplomacií a nabídkami spolupráce. Tato vlídnost ovšem zároveň vyžaduje ochlazení vztahů s americkým spojencem, kterého vládcové Severu považují za zosobněné Zlo.
Jižní Koreu po téměř celou dobu její existence ovládali pravicoví lídři. „Sluneční politiku“ si země vyzkoušela jen za vlády levice v dekádě 1998–2008 - a jak píší sloupkaři NYT, pro americko-korejské vztahy to byla těžká doba. Naproti tomu vztahy se Severem relativně kvetly včetně vzniku společné industriální zóny na jeho území. (Dnes je kvůli napětí způsobeném severokorejskými jadernými testy tento zlatý hřeb korejského smíření uzavřen.)
„Sluneční politika“ zbavila Spojené státy velké části vlivu na Korejském poloostrově a v Jižní Koreji přinesla velký rozmach antiamerických nálad. Taub s Fischerem v té souvislosti vzpomínají na proslulého jihokorejského rappera jménem Psy, jehož hit Gangnam Style se stal jedním z nejpopulárnějších videí v historii kanálu YouTube. A tento zpěvák zahrál na koncertě v roce 2004 v Soulu píseň vyzývající k zabíjení Američanů „mučících zajatce“ v Iráku. „Zabij jejich děti, jejich matky, otce - zabij je všechny, pomalu a krutě,“ zpíval jinak přátelský a skromný mládenec, který se pak po letech prezidentu Obamovi a všem Američanům za svůj song z časů „sluneční politiky“ veřejně omluvil.
Ale jak už bylo řečeno, dnešní stoupenci vstřícné diplomacie přicházejí k moci v době opravdu maximálně vyhroceného napětí, které v minulých týdnech chvílemi hrozilo i finálním jaderným konfliktem. Proto je také zřejmě nový prezident Mun zatím ve svých prvních zahraničně-politických signálech opatrný. Podpořil spojenecké vazby s USA, ale prohlásil zároveň, že Jižní Korea se musí umět svým americkým přátelům postavit a odolávat jejich tlaku třeba i ve věci raketové obrany (kterou USA v uplynulých dnech za protestů části domácí populace instalovaly na území Jižní Koreje).
Co prezident Mun už řekl jednoznačně, je jeho záměr vrátit se ve vnitrokorejských vztazích ke zmíněné „sluneční politice“ včetně znovuotevření společné průmyslové zóny Kaesong. Podle novinářů NYT může tento návrat vstřícnosti k severokorejskému režimu na každý pád zkomplikovat současnou americkou snahu zkrotit jej silou. A může také na asijskou půdu vrátit japonsko-korejské nepřátelství a tenze, jejichž zahlazení zabralo americkým představitelům v poměrně nedávné minulosti hodně energie a času.
„Takže tyhle volby jsou opravdu velká věc,“ končí Taub s Fischerem sloupek v New York Times. „I když zatím nevyvolaly ani zdaleka takový zájem jako hlasování ve Francii, za pár měsíců bude možná všechno jinak - a jméno Mun če-in poletí od úst k ústům.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
